Státní tlak na Řenče: větrné zóny prošly navzdory odporu obce

Pro Řenče je výsledek smíšený. Z původně navržené trojice oblastí AOV51 Řenče, AOV62 Střížovice a AOV63 Únětice byla jedna lokalita vypuštěna a druhá zmenšena. Klíčová oblast AOV51 však zůstala beze změny.

Ministerstvo přitom připomínky obce formálně vypořádalo s odkazem na strategické posouzení vlivů, biologické studie a vyhodnocení udržitelného rozvoje. Spor se tak neposouvá do roviny „nebylo rozhodnuto“, ale do roviny „jak kvalitně bylo rozhodnutí odůvodněno“.

Na první pohled jde o klasický střet: stát chce urychlit výstavbu obnovitelných zdrojů, obec brání krajinu. Ve skutečnosti je ale spor hlubší.

Neřeší se, zda mají větrné elektrárny v Česku vznikat. Řeší se, kdo a podle jakých pravidel rozhoduje, kde vzniknou – a zda stát při tomto rozhodování skutečně dodržel mantinely, které si sám nastavil v zákoně 249/2025 Sb. Řenče přitom postupovaly standardně: zastupitelstvo vyslovilo nesouhlas, obec se připojila ke společnému postupu starostů, připravila připomínky a oficiálně je odeslala ministerstvu. Šlo o plnohodnotný odpor samosprávy vůči zásahu do vlastního území. Stát však rozhodl jinak.

Zákon 249/2025 Sb. stojí na dvou klíčových principech: minimalizaci dopadů na životní prostředí a preferenci již narušených nebo technicky využívaných ploch. Jenže právě tady vzniká napětí mezi textem zákona a jeho aplikací. Akcelerační oblasti mají být podle zákona umisťovány přednostně do území, která jsou už dnes zatížená – průmyslová, dopravní, těžební nebo jinak znehodnocená. Teprve až v jejich nedostatku přichází na řadu volná krajina.

V případě Řenčí ale stát pracuje s územím o rozloze přes 840 hektarů, kde se počítá až s 25 větrnými elektrárnami. A to v krajině, kterou samotné ministerské podklady označují za pohledově exponovanou a citlivou z hlediska krajinného rázu. Vzniká tak paradox: stát zároveň uznává hodnotu krajiny a zároveň ji zařazuje do režimu, který má výstavbu zásadně urychlit.

Podstatou akceleračních oblastí je předvším změna schvalovacího procesu. Jakmile je území takto vymezeno, část environmentálního posuzování se přesouvá z jednotlivých projektů na samotné vymezení oblasti. Následné povolování staveb se pak výrazně zrychluje a v některých případech může být EIA fakticky nahrazena předchozím posouzením.

To je klíčový moment celého sporu: čím méně se zkoumá později, tím přesnější musí být rozhodnutí na začátku. Právě zde se otevírá otázka, zda podklady, o které se stát opírá, skutečně odpovídají míře zásahu, který z nich vyplývá. Ministerské dokumenty samy o sobě nepopírají, že jde o území s vysokou krajinářskou hodnotou. Naopak – upozorňují na pohledovou exponovanost, nutnost citlivého umisťování staveb i ochranu venkovského charakteru.

Tím se ale dostáváme do jádra problému: stát zároveň říká, že území je citlivé, a přesto ho zařazuje do režimu, který má umožnit rychlou a rozsáhlou výstavbu. Právě tento rozpor bude pravděpodobně jedním z klíčových bodů budoucího přezkumu.

Řenče nejsou v této situaci výjimkou. Obce v Česku dlouhodobě narážejí na limity své autonomie v okamžiku, kdy se střetne místní vůle s celostátní energetickou politikou. Ústava sice garantuje právo na samosprávu, ale zároveň umožňuje státu prosazovat veřejný zájem i proti nesouhlasu obcí.

Otázka v tomto případě ale nezní, zda stát může rozhodnout proti obci. Otázka zní, jak silné musí být odůvodnění takového rozhodnutí, pokud jde o zásah do území, které obec výslovně odmítla. Zde se spor posouvá z politické roviny do roviny právní. Po nabytí účinnosti změny se očekává, že dotčené obce využijí soudní přezkum u Nejvyššího správního soudu. Ten může zkoumat, zda byl územní rozvojový plán vydán v souladu se zákonem a zda nebyly překročeny jeho limity.

Argumentace přitom bude stát na otázkách, zda stát skutečně dodržel vlastní pravidla a upřednostnil méně konfliktní území, dostatečně prokázal absenci významných dopadů a jakým způsobem se vypořádal s námitkami samosprávy. Pokud by soudy dospěly k závěru, že zákon byl aplikován příliš volně, může se spor posunout k Ústavnímu soudu. V krajním případě by totiž mohla být na stole i komunální ústavní stížnost, která by neútočila jen na konkrétní rozhodnutí, ale na samotný způsob, jakým stát zákon 249/2025 Sb. aplikuje v praxi.

Nejde jen o konkrétní větrné elektrárny. Celý koncept zákona 249/2025 Sb. v praxi působí jako špatně promyšlený kompromis mezi rychlostí výstavby a ochranou území a realita v Řenčích ukazuje, že tenhle kompromis nefunguje. Zákon sice deklaruje preferenci méně konfliktních a již využitých území, ale zároveň ponechává natolik široký prostor pro výklad, že se tato priorita v konkrétních rozhodnutích snadno rozpadá.

Výsledkem je systém, který na papíře vypadá logicky, ale v praxi umožňuje zařazovat i citlivou krajinu do režimu urychlené výstavby, pokud to vyjde z celkového strategického posouzení. Spor o Řenče tak není jen testem jedné lokality, ale spíše ukázkou toho, že konstrukce zákona 249/2025 Sb. je v praxi problematická, protože už ze samotného bazálního principu nedokáže spolehlivě zajistit to, co lobbysté z komory OZE slibovali, tedy preferenci méně konfliktních území a předvídatelné rozhodování.

V tomto smyslu nejde o spor o větrné elektrárny jako takové, ale o to, že celý model akceleračních oblastí se v reálném použití ukazuje jako nepřesný a těžko obhajitelný. Řenče jsou jedním z prvních míst, kde je to vidět naplno. Stát tvrdí, že postupuje podle jasných priorit, ale výsledky rozhodování tomu v konkrétních případech neodpovídají.

Právě proto se z toho stává precedentní situace – ne o tom, zda větrné elektrárny ano či ne, ale o tom, že bude nutné velmi přesně vysvětlit, proč systém, který byl deklarován jako racionální, v praxi vede k rozhodnutím, která tuto logiku zpochybňují.