Svět před midterms: válka odkryla slabiny Západu

Když 28. února 2026 začaly společné americké a izraelské údery proti Íránu, první hodiny a dny války vytvářely dojem, že půjde o rychlou operaci s podstatně širšími politickými následky než jen o ničení raketových základen, protivzdušné obrany a jaderné infrastruktury. Zahynul nejvyšší vůdce Alí Chameneí, údery zasáhly velitelský aparát i struktury Revolučních gard a Donald Trump veřejně vyzýval Íránce, aby převzali svůj stát. Americké zpravodajské služby se už před zahájením operace zabývaly scénáři možné změny režimu, zároveň však upozorňovaly, že po smrti nejvyššího vůdce může moc naopak přejít k tvrdému jádru Revolučních gard.

První týdny proto živily představu, že vojenský šok může dokončit proces, který hospodářské problémy, domácí protesty a ztráta části íránského regionálního vlivu zahájily už dříve. Sedm měsíců války však ukázalo odlišný výsledek. Islámská republika utrpěla těžké vojenské i ekonomické ztráty, její ropný export byl omezen, infrastruktura poškozena a mocenská elita personálně decimována, avšak stát se nerozpadl. Teherán dokázal přenést část nákladů konfliktu na okolní země, omezit plavbu Hormuzským průlivem a postupně proměnit americko-izraelskou operaci v dlouhou válku, jejíž důsledky se dnes počítají v cenách energií, zásobách protiraket i amerických volebních preferencích.

Změna íránského režimu nebyla pouze představou evropských komentátorů. Donald Trump po zahájení operace otevřeně vyzýval obyvatelstvo k převzetí země a možnost politického zhroucení islámské republiky patřila mezi scénáře, s nimiž americká administrativa pracovala. V prostředí íránské emigrace se současně znovu dostal do popředí Rezá Pahlaví, syn posledního šáha, který se dlouhodobě snaží vystupovat jako jedna z možných hlav přechodu k postteokratickému uspořádání.

Právě monarchistická část íránské diaspory prožila na začátku války pravděpodobně nejsilnější období od revoluce roku 1979. Pahlaví získával značnou pozornost v americkém konzervativním prostředí, objevoval se na konferencích po boku republikánských politiků a podporovali jej někteří majetní představitelé íránsko-americké komunity. Jeho vystoupení na CPAC provázely předrevoluční vlajky a mimořádně vstřícné přijetí publika. Reuters nicméně ve své rozsáhlé červencové investigaci ukázal také druhou stranu tohoto vzestupu: Pahlaví zůstal nejznámější osobností exilu, nikoli však nesporným vůdcem íránské opozice, a jeho schopnost sjednotit monarchisty, republikány, liberály, etnické menšiny i další proudy se ukázala jako omezená.

Představa, že Donald Trump vstoupil do války proto, aby obnovil perskou monarchii, proto nemá dostatečnou oporu ve známých faktech. Americká administrativa Pahlavího nikdy neoznačila za svého kandidáta na budoucí hlavu Íránu a viceprezident JD Vance později výslovně popřel, že by cílem Washingtonu bylo dosadit jej k moci. Samotný Pahlaví ostatně tvrdí, že konečnou podobu politického systému mají určit Íránci a že jeho rolí má být především vedení přechodu.

Přesto je monarchistický rozměr íránské krize relevantní. Předrevoluční symbolika, osoba následníka dynastie Pahlaví i vzpomínka na sekulární perský stát se znovu staly legitimní součástí debaty o budoucnosti země a válka jejich viditelnost výrazně zvýšila. Současně ale ukázala hranice exilové politiky. O budoucím režimu nerozhoduje velikost demonstrace ve Washingtonu ani potlesk na americké konferenci, nýbrž schopnost získat skutečnou politickou základnu uvnitř osmdesátimilionové země.

Z pohledu autora hlásícího se k monarchismu by návrat konstituční monarchie v Persii mohl představovat jednu z představitelných alternativ k dnešní teokracii, pokud by vzešel ze svobodného rozhodnutí samotných Íránců. Dosavadní průběh války však ukazuje, že vojenské odstranění části režimního vedení samo o sobě takový výsledek nevytvoří. Mocenský aparát přežil a opozice nedokázala využít okamžiku k převzetí iniciativy.

Představa rychlé války zároveň podcenila možnosti íránské odvety. Teherán nemohl dlouhodobě soupeřit s americkým a izraelským letectvem o vzdušnou převahu, zato mohl sáhnout po prostředcích, které připravoval celá desetiletí: balistických raketách, střelách s plochou dráhou letu, bezpilotních prostředcích a geografické kontrole nad Hormuzským průlivem.

Důsledky pocítily především státy Perského zálivu. Údery zasáhly energetická zařízení v Saúdské Arábii, Kataru, Kuvajtu, Bahrajnu a Spojených arabských emirátech a postupně ukázaly, jak zranitelná je infrastruktura koncentrovaná na relativně malém území. Katarský Ras Laffan přišel podle QatarEnergy přibližně o sedmnáct procent LNG kapacity a opravy některých částí zařízení mohou trvat několik let.

Neznamená to, že arabské systémy protivzdušné obrany selhaly nebo že by moderní americká technika nefungovala. Velká část útočících prostředků byla zachycena a bez Patriotů, stíhacího letectva a radarové sítě by byly následky výrazně horší. Konflikt však znovu odkryl problém, který Ukrajina zná od počátku ruské invaze: obrana rozlehlé civilní a energetické infrastruktury před dlouhodobými salvami levných dronů a dražších raket je extrémně nákladná a nikdy nebude absolutní.

Právě zde se blízkovýchodní válka přímo propojila s Ukrajinou. Rusko během roku 2026 dále rozvinulo používání konstrukcí odvozených od íránských Shahedů a začalo ve větším rozsahu nasazovat rychlejší proudové varianty, které jsou pro mobilní protidronové týmy obtížněji dostupné. V září jich podle ukrajinských údajů společně s dalšími prostředky přilétaly tisíce a úspěšnost jejich zachycování byla výrazně nižší než u starších vrtulových verzí.

Současně se ukázalo, že americké zásoby nejvýkonnějších interceptorů nejsou bezedné. V červenci prezident Volodymyr Zelenskyj oznámil vyčerpání zásob střel pro Patrioty a Reuters uvedl, že část munice původně očekávané Ukrajinou byla kvůli válce s Íránem přesměrována k americkým jednotkám a spojencům v Perském zálivu. Při jednom z následných ruských útoků dokázala ukrajinská obrana sestřelit jedinou z 27 balistických střel.

Válka v Orientu tak začala ovlivňovat poměr sil nad Kyjevem, aniž by Írán nebo arabské monarchie měly s rusko-ukrajinským konfliktem společný strategický plán.

Evropská reakce byla od počátku roztříštěná. Velké státy včetně Německa, Francie a Španělska odmítly vstoupit do americko-izraelské operace a zpochybňovaly její cíle, právní základ nebo absenci předchozí politické koordinace. Německý kancléř Friedrich Merz upozorňoval, že Washington evropské spojence předem nekonzultoval a nepředložil přesvědčivý plán, který by vysvětloval, jak má vojenská operace dospět ke stabilnímu výsledku.

Madrid pod vedením Pedra Sáncheze zaujal ještě ostřejší pozici. Španělsko označilo válku za nezákonnou, odmítlo účast na vojenské operaci k otevření Hormuzského průlivu a nepovolilo americkým letadlům spojeným s ofenzivou využívat společně provozované základny na svém území.

Odmítnutí účasti na útoku proti Íránu však není totéž jako odmítnutí obrany evropského prostoru nebo infrastruktury partnerů, jejichž fungování je pro evropskou ekonomiku zásadní. V tomto směru se rozdíly mezi jednotlivými zeměmi ukázaly mnohem výrazněji. Když 2. března zasáhl íránský Shahed britskou základnu RAF Akrotiri na Kypru, přičemž podle kyperských představitelů jej s největší pravděpodobností vypustil Hizballáh z Libanonu, Řecko reagovalo vysláním fregat, protidronových prostředků a čtyř F-16. Británie posílila vlastní letecké síly na ostrově a další západní země postupně zvýšily vojenskou přítomnost ve východním Středomoří.

Právě Kypr ukazuje prostor mezi dvěma extrémy, který evropská debata často přehlíží. Stát nemusí souhlasit s americkou válkou ani se podílet na bombardování Íránu, aby byl současně připraven chránit evropský vzdušný prostor, civilní infrastrukturu nebo spojenecké základny před odvetnými údery.

Česká republika mohla podobnou debatu vést také. Letoun L-159 ALCA není univerzálním řešením protivzdušné obrany a proti malým dronům má technologická omezení, zvláště pokud by měl samostatně vyhledávat nízko letící cíle. Disponuje však radarem, výzbrojí vzduch-vzduch a schopností operovat proti pomalejším vzdušným prostředkům. V kombinaci s pozemním navedením a alianční radarovou sítí proto dává alespoň smysl diskutovat, zda by lehké letouny tohoto typu nemohly v krizových situacích převzít část úkolů, na které je použití nejmodernějších stíhaček nebo drahých protiletadlových střel neefektivní.

Taková mise nad Kyprem nebo v jeho okolí by nebyla českou účastí na bombardování Íránu. Šlo by o ochranu prostoru členského státu Evropské unie a současně o praktický test schopnosti evropských zemí bránit vlastní okolí bez automatického očekávání, že každou krizi vyřeší americké letectvo.

Válka zároveň odkryla jeden dlouhodobý evropský rozpor. Kontinent je ochoten považovat Perský záliv za vzdálený region ve chvíli, kdy se diskutuje o vojenském riziku, ale za součást vlastního hospodářského prostoru ve chvíli, kdy potřebuje katarský plyn, saúdskou ropu nebo bezpečnou plavbu mezi Asií a Evropou.

Poškození energetické infrastruktury tento rozdíl rychle odstranilo. Omezení Hormuzu, výpadky katarské produkce, útoky na saúdské kapacity a později také problémy na trase přes Rudé moře zasáhly evropské energetické trhy stejně jako trhy asijské. Námořní doprava musela hledat dražší alternativy a provoz přes Hormuz se na podzim držel hluboko pod předválečným průměrem.

Evropská Unie proto současně posiluje misi Aspides v Rudém moři a její představitelé upozorňují, že současných šest plavidel nestačí na bezpečné pokrytí rostoucí hrozby. Kaja Kallas v září hovořila o potřebě více než deseti válečných lodí.

Praktická zahraniční politika tak dostává méně ideologickou podobu, než jakou mívá veřejná debata. Evropské státy nemusejí podporovat změnu režimu v Teheránu, aby měly zájem na tom, že Hormuz a Bab al-Mandab zůstanou otevřené. Stejně tak nemusí schvalovat vnitřní politické uspořádání Saúdské Arábie nebo Kataru, aby považovaly ochranu jejich energetické infrastruktury za otázku vlastního ekonomického zájmu.

Ještě před útokem na Írán se v americké politice rýsovala další zahraničněpolitická linie, tentokrát v západní Africe. V českém prostředí přitom snadno dochází k záměně dvou sousedních zemí: tvrdá americká rétorika o zabíjení křesťanů a následné vojenské zásahy se týkaly především Nigérie.

Donald Trump na konci roku 2025 začal veřejně hovořit o existenčním ohrožení nigerijských křesťanů a připustil americkou vojenskou intervenci. Po vánočním úderu proti islamistům v severozápadní Nigérii navíc v lednu uvedl, že další zásahy mohou následovat, pokud budou útoky proti křesťanům pokračovat. Nigerijská vláda vojenskou spolupráci s Washingtonem přijala, současně však odmítala americkou interpretaci, podle níž je tamní násilí možné jednoduše popsat jako systematické pronásledování jedné náboženské skupiny.

Samotný problém je přitom reálný. Křesťanské komunity čelí únosům, útokům na školy a kostely i vraždám a v listopadu 2025 bylo například z katolické školy uneseno přes tři sta studentů a zaměstnanců. Současně v Nigérii pokračuje sedmnáct let trvající džihádistické povstání, které zabíjí křesťany i muslimy a vedle náboženského násilí se prolíná s banditismem, místními spory a rozpadem státní kontroly v některých venkovských oblastech.

Pro autora vycházejícího z konzervativního katolického prostředí je zvýšený zájem o násilí páchané na afrických křesťanech pochopitelně vítanou změnou oproti situaci, kdy podobné případy mizely na okraji evropského mediálního zájmu. Současně však právě zkušenost posledních desetiletí vybízí ke skepsi, pokud se humanitární téma objeví zároveň s úvahami o zahraniční vojenské intervenci.

Ne proto, že by pronásledování křesťanů bylo smyšlené, ale proto, že velmocenská politika jen zřídka jedná z jediného motivu.

Příliš jednoduché by však bylo obrátit předchozí argument a tvrdit, že americký zájem o nigerijské křesťany sloužil pouze jako zástěrka k ovládnutí nerostných zdrojů. Pro takový závěr chybějí důkazy. Americké útoky probíhaly se souhlasem nigerijské vlády a mířily na džihádistické organizace, které představují skutečnou bezpečnostní hrozbu.

Mnohem zajímavější je širší souběh bezpečnostní a surovinové politiky Spojených států v regionu. Zatímco v Nigérii Washington rozšiřoval protiteroristickou spolupráci, sousední Niger se po předchozím odchodu amerických vojáků znovu dostal do americké strategické pozornosti kvůli uranu. Spojené státy se v roce 2026 snažily obecně urychlit budování alternativních uranových dodavatelských řetězců, protože po omezení ruských dodávek potřebují nové zdroje pro vlastní jadernou energetiku.

Výsledkem není jednoduchý scénář, v němž jedna humanitární kampaň zakrývá jednu surovinovou válku. Vzniká spíše známý vzorec, kdy se v jednom regionu protínají skutečné lidskoprávní problémy, boj proti islamistickým organizacím, zájem o politický vliv a potřeba zabezpečit strategické suroviny.

Právě proto stojí za pozornost, kdy se o jednotlivých afrických tragédiích začne mluvit v nejvyšších patrech západní politiky. Některé dlouhé roky zůstávají téměř neviditelné, zatímco jiné se náhle dostanou do prezidentských projevů právě ve chvíli, kdy daný prostor získá širší strategickou cenu.

Ze všech mocností mohl vývoj roku 2026 nejpohodlněji sledovat Kreml. Rusko nemuselo být přímým iniciátorem konfliktu v Perském zálivu ani rozhodovat o húsíovské ofenzivě, aby z části důsledků získalo strategickou výhodu.

Americké interceptory spotřebované na Blízkém východě chyběly Ukrajině, zatímco Moskva dál zvyšovala počet vzdušných útoků. Vyšší ceny ropy pomáhaly ruským příjmům právě ve chvíli, kdy se ruský rozpočet dostával pod tlak dlouhé války a sankcí. Současně konflikt odváděl politickou pozornost Washingtonu, vojenské kapacity i část veřejné diskuse od evropského bojiště.

Rusko však nebylo pouze vítězem cizích problémů. Írán, který mu v předchozích letech poskytl technologický základ pro masové používání Shahedů, nyní spotřebovává vlastní vojenské kapacity doma. Pád Bašára Asada připravil Moskvu o nejspolehlivějšího spojence v Sýrii a nové vedení v Damašku ponechalo Rusům základny pouze v podstatně méně výhodném politickém prostředí. V Africe navíc Moskva musí financovat a logisticky udržovat další síť partnerů a kontingentů.

Celková bilance je proto smíšená, ale v jednom bodě je ruská výhoda zřejmá: čím více současných krizí soutěží o stejné západní vojenské zásoby, tím složitější je pro Ukrajinu získat včas specializovanou munici, kterou sama nedokáže nahradit.

Íránská strategie od počátku nemusela spočívat v porážce amerického letectva. Teheránu stačilo přežít první týdny, zachovat státní aparát, zvýšit cenu dopravy přes Perský záliv, poškodit infrastrukturu spojenců Spojených států a vytvořit konflikt dostatečně dlouhý na to, aby se jeho náklady začaly promítat do americké domácí politiky.

Na konci září se přesně to děje. Donald Trump ve vystoupení na Valném shromáždění OSN stále hrozil Íránu další eskalací, současně však hovořil o možnosti dohody až v období kolem listopadových voleb. Jeho popularita podle průzkumu Reuters/Ipsos klesla na 32 procent, zatímco podporu útokům na Írán vyjádřila jen přibližně třetina respondentů a demokraté získali před midterms náskok v preferencích pro Kongres.

Válka, která měla v prvních dnech vytvořit prostor pro zásadní změnu poměrů v Íránu, se tak před volbami stala jedním z faktorů domácí ekonomické a politické nejistoty. Režim v Teheránu není vítězem v konvenčním smyslu, ale přežil dost dlouho na to, aby se délka konfliktu sama stala jeho nástrojem.

Celá série „Svět před midterms“ nakonec neukazuje vznik jedné souvislé globální války. Írán, Libanon, Sýrie, Jemen, Etiopie, Súdán a Ukrajina mají různé příčiny konfliktů, rozdílné hráče i vlastní historickou logiku. Spojuje je něco praktičtějšího: používají stejné dopravní trasy, soutěží o stejné zásoby zbraní a mění ceny stejných surovin.

Právě v tom spočívá problém, který se během roku 2026 stal viditelnějším než dříve. Spojené státy a jejich spojenci stále disponují vojenskou, ekonomickou a technologickou převahou, která jim umožňuje zasáhnout prakticky na kterémkoli světovém bojišti. Mnohem obtížnější je proměnit tuto převahu v dlouhodobý politický stav, jehož náklady budou přijatelné také několik měsíců nebo let po prvních náletech.

Islámská republika nebyla svržena, přestože přišla o nejvyššího vůdce a utrpěla mimořádně těžké údery. Hizballáh byl oslaben, ale nezmizel. Húsíové se po letech bombardování dokázali znovu stát strategickým problémem pro Saúdskou Arábii i světovou námořní dopravu. Rusko pátým rokem pokračuje ve válce proti Ukrajině a spoléhá přitom mimo jiné na to, že jeho protivníci musí své zdroje rozdělovat mezi stále více krizí.

Evropská zkušenost je stejně nepříjemná. Jednotlivé země prokázaly schopnost rychle reagovat, jak ukázalo řecké nasazení kolem Kypru nebo posilování západních sil ve východním Středomoří, ale společná evropská politika zůstala pomalejší a politicky roztříštěná. Tuto slabinu nelze vyřešit tím, že se Evropa automaticky připojí ke každé americké operaci, stejně jako ji nelze odstranit předstíráním, že vzdálenější konflikty nejsou jejím problémem.

Pokud útok na katarský terminál zvýší evropskou cenu energie, Shahed odpálený z Libanonu ohrožuje ostrov členského státu EU a americká protiraketa použitá v Perském zálivu následně chybí Ukrajině, geografická vzdálenost přestává být vhodným měřítkem strategického významu.

Z monarchistické perspektivy se současně ukázala ještě jedna věc. Pád teokratického režimu v Íránu by mohl otevřít prostor pro zásadní přestavbu země a mezi možné budoucí modely by se nepochybně vrátila také konstituční monarchie. Dosavadní válka však ukázala, že takový režim nemůže vzniknout jako vedlejší produkt letecké kampaně. Rezá Pahlaví získal mimořádnou mezinárodní viditelnost, ale nikoli automatickou legitimitu uvnitř Íránu. O případném návratu koruny by museli rozhodnout sami Íránci.

Podobně ani zvýšená západní pozornost věnovaná vraždění křesťanů v Africe nemusí být odmítána jen proto, že se současně překrývá se strategickými a hospodářskými zájmy velmocí. Právě naopak: zájem o pronásledované křesťanské komunity je žádoucí, jestliže jejich utrpení není používáno jako zjednodušující nálepka zakrývající mnohem složitější konflikty.

Svět před americkými midterms proto nevypadá jako počátek jedné velké světové války, nýbrž jako soubor krizí, které se navzájem násobí. Každá má vlastní frontu, ale jejich logistika, energetika a politika se stále více překrývají. V Hormuzu se rozhoduje o ceně ruské ropy, v Perském zálivu o dostupnosti raket pro Ukrajinu, v Jemenu o bezpečnosti alternativní saúdské exportní trasy a v Africe o přístavech, surovinách a spojencích, které se snaží získat západní státy, Rusko, Turecko i monarchie Perského zálivu.

Do listopadových voleb proto Spojené státy nevstupují s otázkou, zda dokážou porazit jednoho konkrétního protivníka. Podstatnější je, zda jejich průmyslová a politická kapacita unese několik dlouhých krizí zároveň a zda jejich evropští a arabští partneři dokážou převzít větší část vlastní obrany.

První měsíce roku 2026 ukázaly, že samotná vojenská převaha na tuto otázku odpověď neposkytuje.

Autor: Martin Cikán, zpracováno na základě rešerše Jana Cikána.