Umenšení a obnažení

Autorský text Jana Drnka k příspěvku na Západočeské monarchistické konferenci 2026:

Žijeme v době všeobecného očekávání velké změny. Mnoho lidí si už uvědomilo a cítí, že takhle to už dál nejde, něco se musí stát. Svět spěje do pekel, starý společenský řád se hroutí, evropská kulturnost se utrhla od boudy a zoufale hledá nějakou jinou boudu, ke které by se nechala přivázat. Zákony platí i neplatí, jak pro koho a jak kdy. Všichni mluvíme jedním jazykem, ale už si nerozumíme, protože dáváme slovům jiné přenesené významy a užíváme řeč anarchisticky libovolně. Jako kdysi pod babylonskou věží. Vskutku, celá západní civilizace se mění ve svévolný Bábel. Stojíme na úzké lávce nad propastí, v níž zuří chaos a zmar, a ve jménu absolutního osvobození pilně odmontováváme zábradlí sdílených hodnot, kterého se zatím lidstvo mohlo držet. Pýcha a nicota se nafukují jako okázalé duhové bubliny na bažině, a když puknou, vyvalí se jen smrad a nicota. Dějiny jakoby přestaly téct jasným směrem a rozlily se do tisíců ramen nějaké říční delty. Ramen, do kterých se pouštějí samozvaní spasitelé metodou pokus–omyl. Vytratilo se jasné vědomí, kterým směrem dál, různé proudy nás strhávají různými směry do bažin nehybnosti. Nemáme žádnou vyvýšeninu, z níž bychom se mohli rozhlédnout, spatřit svět v jeho komplexnosti a provázanosti a získat představu o správném směru toku. Už ani nemluvíme o pokroku, protože celkem není kam pokročit a pokračovat. Všude je to stejné. Jsme jako kosmonauti ve volném prostoru, kteří se pevně drží lan k mateřské lodi, ale ta lana už někdo odřízl a nepomůže nám pevně se držet svého duhového, zeleného, hnědého či rudého lana. Jsme v tak zoufalé situaci, že se mnozí domnívají, že vysvobodit nás může už pouze globální katastrofa či událost. Nějaká přírodní pohroma, druhý příchod Krista, světové jaderné sebezničení, vzájemné vyvraždění se v pralese totální anarchie. Nebo nás musí něco ukáznit a přinutit ke službě, nějaký vůdce, diktátor, umělá inteligence. Dokonce i diktát a hegemonie se pro mnohé stávají vizí vysvobození z nesmyslu jejich marných a prázdných životů, ze zacyklení v hedonistickém pouze uspokojování potřeb, ze zajetí digitálních jakosvětů, neochoty a neschopnosti vzdát se pseudojistot a budování soukromých bariér proti změně. Změna musí přijít a je lépe, aby nás převálcovala, aby všechno smazala a vynulovala, aby ty, kdo přežijí, postavila zase na nějaký začátek před otevřenou, i když nebezpečnou budoucnost, aby nás přinutila vykročit bez berliček a záruk a zase vnímat svět, jaký je, a spolupracovat s ním.

Já jsem se k tomu postavil čelem a začal psát katastrofický román. Ovšem aby vše podstatné a důležité náležitě vyniklo, sáhl jsem po satiře. Nechci si tu dělat reklamu na své výtvory, ale tento výtvor je současně pokusem o obraznou analýzu stavu našeho světa a možných východisek.

Stručně jde o to, že o půlnoci jednoho dne se všichni lidé na světě zmenší v poměru 1 : 10. Jen lidé. V několika vteřinách se svět stane obludným. Obludná zvířata, vzdálenosti, všudypřítomné nebezpečí. Nazí, zcela a ve všech ohledech obnažení a bezbranní lidičkové bez nástrojů, bez majetku, vydaní na pospas totální nejistotě, totální realitě a příštím vteřinám neznáma.

Tato situace mi nabízí různé aspekty.

Přežije pouze skupina, kterou to jakýmsi zázrakem zastihlo pohromadě, která je dosti disciplinovaným společenstvím, jejímiž členy jsou schopní, nerozmazlení i vzdělaní jedinci, kteří se nevzdávají, mají víru a jasnou životní orientaci. Tato skupina přežije, dokáže spolupracovat a obětovat se jeden za druhého. Miliardy lidí zemřou, přežijí jen skutečná společenství, jedinci, sobci a rozmazlenci neobstojí. Ti, kteří se oslabili únikem do digitálního jakosvěta, zemřou již pouhým šokem z reality. Skončily sítě, komunikace, spojení a všechny iluze. Zemřeli příbuzní a milovaní. Totálně se změnila priorita vztahů a přitom jen vztahy mohou udržet společenství a v jeho rámci zůstat naživu. Nezávislost se stala smrtelnou.

Proč o tom mluvím? Protože tato skupina, na kterou se nabalují i mnozí nekompatibilní přeživší, stojí před úkolem ustavit základy nové civilizace. Jsou jen oni a ve všem všudy jsou na začátku. Svět se změnil v divočinu, obklopil je a odřízl v prostoru i v čase. Není čas ani prostor na snobství a na cokoliv kromě toho, co se samo ukáže jako reálné, praktické a směřující k dlouhodobému přežití.

Tato skupina přežije v počátku jen díky tomu, že její příslušníci, tedy my, jsou schopni fungovat na rozkazy a vytvořit bojeschopnou disciplinovanou vojenskou jednotku. Protože mají schopné velitele a dobrovolně je poslouchají. S tím ale nelze vystačit dlouhodobě.

Tato skupina musí zcela realisticky počítat s tím, že změna nastala zásahem vyšší síly, která má s lidmi úmysl, a tedy je osobou. Jako kdysi biblická potopa světa a přežití Noeho. S touto silou – osobou je třeba spolupracovat. To je dostatečný důvod k ustavení jednoho jasného kultu, z něhož se odvodí jedna kultura. Protože jde o Evropany, jde o monoteismus a křesťanství. Protože jde o monoteismus, stává se základem veškerého zákona a veškerých pravidel Desatero Božích přikázání. Tím se společenství stává konzervativní formací. Liberálové se mohou osvobodit a svobodně odejít do divočiny, kde zaručeně nepřežijí.

Jakmile se společenství usadí, zajistí se a rozroste na několik set lidí, je třeba ustavit nějakou samosprávu a politický systém. Armáda nemůže kontrolovat každý detail života takového společenství. Musí sloužit a někdo jí musí vysvětlit, jak a čemu má sloužit. Pojmy jako národ, třída, rovnost apod. ztratily smysl. Planetu už není třeba zachraňovat ani očišťovat. Přírodu není třeba zachraňovat, je třeba s ní bojovat a vzdorovat jí, využívat ji a vytěžovat. Z ochránců zvířat se stávají zločinci a první potrava zvířat.

Konzervativní nejsou přeživší proto, že by bylo třeba něco a někoho zakonzervovat, aby se neměnily formy uspořádání. Naopak, změnily se úplně všechny formy a podoby. Je třeba zakonzervovat základní výchozí principy a pravidla, která se nyní ukazují jako praktická a pragmatická. Principy, na nichž je něco založeno, to také udržují. Je jasně pochopeno, že změna základních principů a z nich odvozených pravidel by nevedla jen ke změnám forem společenství, ale rovnou k jeho zániku. Odklon od základního kultu a jakýkoliv multikulturalismus by vedly rovnou k zániku jakékoliv kultury. Liberalismus je zde jasně rozpoznán jako zhoubný virus, který vedl k zániku civilizace obrů, protože parazitoval na konzervativním systému a kultuře Západu tak úspěšně, že vše rozložil.

V novém světě lidí musí být řešena i otázka majetku. Ne ihned. Zpočátku mnoho majetku není. Vše, co přeživší komunita má, spravuje armáda, protože to dokáže získat a ochránit. Spravuje to pro všechny tak, aby co nejvíce lidí přežilo a netrpělo zbytečně. Zpočátku je majetku i lidí tak málo, že každý může vše kontrolovat sám. Později se ukazuje nutnost systémového řešení a vyvstává otázka politické pravice či levice.

Jakmile se přeživší vzpamatují a začnou divočinu kolem sebe využívat a přetvářet ve svůj prospěch, je jasné, že vše, co existuje, existuje jaksi pro všechny. Z toho by levice mohla odvodit, že soukromé vlastnictví nemá přirozený základ a je neoprávněné a nepřirozené. Pravice by mohla argumentovat tím, že v přírodě a v pralese si silní berou, co se jim zlíbí, a právě to je přirozené; na právo se tam nikdo neptá, protože jde o právo silnějšího. Člověk, pokud chce být tím silnějším, ale je slabý, bez drápů a zubů, pomalý a se zdegenerovanými smysly, může být silnější jen tak, že využije chytrost a inteligenci, schopnost používat oheň a nástroje. K tomu se musí sdružovat do jakési smečky, jejíž charakter je dočasně zájmový. Pokud má lidstvo přežít, musí ustavit společnost na darwinistickém principu. Tedy žádná morálka a žádná mystéria, jen pragmatismus, metoda a reálný úspěch. Soukromé vlastnictví je v pralese naprosto přirozené a veškeré sociálno je jen dočasná nutnost spojit síly. Existuje jen sobectví a právě sobectví velí dočasně se spojovat do smečky. Tím je přirozený i výměnný obchod. Naopak společné vlastnictví je nepřirozené a plodí neužitečné parazity, přítěž na cestě k vítězství a evolučnímu úspěchu.

Pravice říká, že lidé si nejsou rovní, každý má jiné schopnosti, dispozice a vlastnosti, ale momentálně je situace taková, že nemohou v drsném světě přežít jako solitéři, i když mají svobodu se o to pokusit.

Konzervativci souhlasí v tom, že lidé mohou přežít jen jako spolupracující organismus, navzájem se doplňující ve své jinakosti a odlišnosti, ovšem ne ve jménu sobeckého prospěchu, protože na principu pralesa nelze ustavit trvale ukotvenou civilizaci. Prales není civilizace. Lidé musí spolupracovat ve jménu vyšších a nadřazených entit a hodnot. Jinakost a odlišnost může být využita k prospěchu všech tím, že ji překlene cosi důležitějšího než zájem jedince. Z toho plyne princip jednoty v různosti, který není žádným rovnostářstvím a činí jedince těžko nahraditelným a jedinečným. Pokud by nebylo nic nad jedinci, nic jim nadřazeného, začali by jedinci soupeřit a poměřovat se, kdo je schopnější, lepší, úspěšnější. Začali by zápasit o moc a majetek, a to by negovalo civilizaci. Jedinci budou spolupracovat a navzájem se potřebovat jen tehdy, když budou společně sloužit něčemu, co je převyšuje a co všichni uznávají nad sebou jako důležitější než sebe schopnější jedinec sám. Sobectví je třeba překonat a prospěch jedince nahradit prospěchem celku, ovšem ve jménu něčeho většího a důležitějšího.

Politicky z toho plyne, že novou civilizaci je třeba ustavit na principu společné služby, nikoliv na principu soupeření a moci. Lidé si mohou být rovní jen v tom, že každý je služebníkem v jakékoliv funkci a postavení. K ustavení takové společnosti je ale zapotřebí kult. Sloužit člověku, jakkoliv výjimečnému, je ponižující. Sloužit Bohu je povznášející. Protože nás stvořil a má nás rád, děláme to z lásky. Také si uvědomujeme, že bez Boha přežít nelze, a proto je to i pragmatické a vrcholně realistické. Nejsme zvířata a evoluční úspěch pro nás není trvalý úspěch. Civilizaci mohou pohánět výkonnější motory než sobectví.

Je samozřejmě neudržitelné uspořádání, v němž by byl všechen majetek společný. Každý jedinec musí mít předměty, které užívá jen on sám nebo jeho rodina. Pokud mám efektivně sloužit celku a Bohu, musím mít k tomu nějaké nástroje, zdroje a pravomoci. Levicová teze, podle níž má být majetek společný a mají ho spravovat zvolení správci, je neudržitelná. Správci začnou dříve či později mezi sebou soupeřit o správcovské pravomoci. Začnou, jako výraz své moci, chtít společný majetek přerozdělovat svým podporovatelům. Fragmentují tím jednotu sloužící společnosti na soupeřící konkurenční frakce a boj i rozvrat jsou nevyhnutelné. Nejsilnější správce postupně vyřadí ostatní správce, převezme jejich pravomoci a stane se hegemonem. Bude nutit lidi, aby sloužili jemu, pouhému člověku, čímž vyvolá pocity nespravedlnosti a ponížení. Bude chtít likvidovat náboženství a službu Bohu, aby se sám mohl prezentovat lidu jako bůh. Společný majetek vyžaduje správcovství, a to predikuje soupeření. To je jen jiný druh pralesa.

Je nevyhnutelné, aby vznikl soukromý majetek, a úkolem společnosti i státu a jeho institucí je tento soukromý majetek chránit, aby jedincům zůstal a mohli ho užívat bez boje. Jakmile vznikne soukromý majetek, nevyhnutelně vznikne i směnný obchod. Při směně bude třeba přepočítávat hodnoty předmětů a služeb pomocí symbolů a nevyhnutelně vznikne i měna – cosi jako peníze. Soukromým majitelům se může stát totéž, co správcům. Začnou o majetky soupeřit, začnou se požírat navzájem, až nejsilnější z nich pohltí majetky všech ostatních, koupí si za ně moc a funkce, ovládne instituce a stane se hegemonem.

Pravice a levice řeší stejný problém a řeší ho stejně neúspěšně. Neumí zabránit soupeření a tím i směřování ke vzniku a k vzestupu hegemona. Ani demokracie nedovede zabránit vzestupu hegemona. Hlasující lid lze manipulovat k tomu, aby volil určitého zájemce o moc – lží, omezením informací, sliby a lichocením, výhrůžkami i faktickým kupováním si hlasů. Ani zákon nezabrání vzestupu hegemona. Zákonodárce a justici lze stejně dobře manipulovat podplácením, výhrůžkami a podobně. Výklad zákona lze přiohnout. Anarchisté i liberálové ničí instituce a osvobozují jedince, čímž vyvolávají chaos a realitu pralesa, v němž opět zvítězí největší dravec, sežere anarchisty a stane se hegemonem ve jménu obnovení pořádku, většinou za potlesku davů. Anarchie je jen přípravná fáze k nové a silnější autokracii.

Komunita lidí zakládajících novou civilizaci v mém románu je bujícím pralesem a jeho principy doslova obklopena a odříznuta od zbytku světa. Proto dobře chápe, že civilizace se proti pralesu principiálně vyhraňuje. Prales není jen temná stěna chaosu a smrti okolo spořádané obce za zdí či hranicí civilizace. Prales je i princip a ten se může vplížit do srdcí lidí a vtrhnout přímo doprostřed civilizace. Prales je prostředí, v němž se o všechno soupeří ve jménu absolutního sobectví, kde zájem jedince je nadřazen všemu. Jedinec a uspokojování jeho potřeb jsou v pralese nade vším. V pralese není žádný Bůh, kterému by se dalo společně sloužit z lásky, protože prales nezná lásku. Jak anarchie, tak hegemon vznikají z principu pralesa.

Pokud má být ustavena trvalá civilizace, musí v ní být určitý zákonný pořádek, ale tento pořádek musí být odvozován z řádu, a tímto řádem nesmí být řád pralesa. Pořádek se jeví jako přirozená potřeba spořádané společnosti, ale řád, z něhož je odvozen, nesmí být řádem přirozenosti, protože právě to je řád pralesa. Zdroj takového určujícího řádu musí být nadpřirozený. Jen nadpřirozený řád vyvolá potřebu a odůvodnění služby jedinců, společenství i institucí. Jen nadpřirozený řád vede k překonání sobectví a k překročení vlastního uvěznění v kleci potřeb směrem ke smyslu existence. Právě konzervativci jsou ti, kdo hájí a vysvětlují nadpřirozený řád. Konzervativci nebrání vývoji a proměně forem i podob služby, institucí a pořádků, ale jako neměnný udržují a konzervují řád služby.

Právě liberálové kladou důraz na formy a podoby pořádku a osvobozují od hegemonie nadpřirozeného řádu, aby se sami mohli stát hegemony. Právě liberálové říkají, že osvobozování je ušlechtilé, aniž jsou schopni vysvětlit, z čeho odvozují své pojetí ušlechtilosti. Právě liberálové říkají, že stát má být společenskou smlouvou založenou na vůli jednotlivců, která se slévá do vůle mas. Právě liberálové říkají, že víc hlav víc ví, a míní tím, že čím více nedokonalých osob volí, tím snazší je masy zmanipulovat. Právě liberálové se děsí konzervativní vize státu jako smlouvy s Bohem. Protože chtějí, aby Bůh nebyl. Chtějí, aby oni sami byli bohy a jedinými dárci řádu i pořádku. Chesterton napsal – seškrábni nátěr z liberála a najdeš autokrata.

Jak se toto silové pole konzervatismus – liberalismus promítá do silového pole pravice – levice? Politické pole pravice – levice je svázáno s pojetím a správou majetku. Konzervativec říká – ano, soukromé vlastnictví je nutné. Obchod a směna jsou nutné. Komuna, kde všichni sesypou své majetky na jednu hromadu, a to se pak přerozděluje chudým či potřebným, vytvoří leda hegemonii a moc správců a přerozdělovačů. Chyba a zmar nastávají tam, kde se za majetky či peníze začne kupovat moc. Tam, kde se moc stává zbožím. Konzervativec kritizuje pravici za to, že toto dopouští, že umí brilantně nakládat s majetkem, ale neumí správně zacházet s mocí. Konzervativec kritizuje levici za to, že nechápe správně, co je prospěchem komunity a společnosti. Že milosrdenství a lásku redukuje na sociální služby. Že službu celku zavádí jako povinnost a dělá z ní bič i znevolnění. Že tím lásku nahrazuje mocí a řád pořádkem.

Liberální pravice vnímá soutěž a soupeření jako motor a dynamo přirozeného vytváření hodnot a majetků, kterých pak bude více pro všechny. Jenže palivem v tomto motoru je sobectví, které nakonec znemožní, aby se z vytvořeného těšili všichni. Motor by se totiž zastavil, kdyby byly uspokojeny potřeby všech nebo většiny. Liberální levice uspokojuje potřeby všech, tím zastavuje motor a musí společnost k práci a výkonu násilně nutit, čímž směřuje k nevolnictví a otrokářství.

Základní zkušenost a poučení ze zániku civilizace obrů v mém románu říká, že člověk musí věřit v něco, co je hodnotově výše než on, co je pro něj prioritou, aby chtěl dobrovolně sloužit, aby měl důvod se k této službě doplňovat s druhými a vytvářel tak skutečné společenství. Člověk musí vytvářet společenský řád na principu služby, ne na principu moci.

Když bude člověk sloužit nějaké nadřazené ideji, například národa, čisté přírody, dělnické třídy, nějaké rovnosti apod., vydává se riziku, že se idea změní v ideologii, tedy v mocenský systém, kde moc získají koordinátoři služby, přemění službu v povinnost a princip služby v bič. Ideologický hegemon se totiž nemusí cítit zavázán své ideji, která není živá a k níž nemá osobní vztah, nemusí se od ní ničeho obávat a když ji zradí, nic se mu celkem nestane a pragmaticky si polepší.

Proto konzervativec tvrdí, že služebná struktura společnosti a státu má smysl jen tehdy, když jde o službu Bohu v monoteistickém pojetí, absolutní bytosti, které na člověku záleží. Pak i nejvyšší služebník ví, že před Bohem je nahý a zradou potrestá sám sebe, protože se zneužitím moci, která mu byla svěřena ke koordinaci služby druhých, odřízne od zdroje lásky a pomoci, od vedení někým, kdo ví všechno, od spravedlnosti a správnosti a konec konců i od smyslu vlastního života. Konzervativec ví, že služebnou strukturu společnosti, která zajistí vlídný svět, lze ustavit jen tam, kde se jedná o kult s perspektivou pokračování života po smrti. Pokud není Bůh a náš život po smrti těla nepokračuje, pak skutečně nemá smysl sloužit někomu nebo něčemu jinému než každý sám sobě. Pak nemá smysl láska, jen jako pud k páření. Pak nemá smysl přátelství, oběť a společenství. Pak existuje jen prales, v něm my jako zvířata, která se navzájem požírají, a úspěšní i neúspěšní jednoho dne zaniknou a nic z toho, co dělali a dosáhli, jim už k ničemu nebude. Všechny snahy jsou marné, v hmotném světě nic nepřežije a vše se děje beze smyslu. Jen rození, požírání a smrt. Nic před tím a nic potom. Lépe se do takového světa vůbec nenarodit.

Konzervativec ví, že my ale jsme schopni lásky a sebeobětování z lásky. Láska nemůže mít přirozený zdroj, protože láska není pud ani instinkt. Může mít pouze nadpřirozený zdroj. Proto služba Bohu, který je sama láska, má hluboký smysl. Proto je služba Bohu a lidem, na kterých Bohu evidentně záleží, možná a povznášející. Proto je společenský a státní systém založený na službě Bohu a obci nejen reálný, ale i vrcholně pragmatický.

Pravice ani levice nemohou ustavit smysluplný společenský systém. Pouze na bázi zacházení s majetkem a na přirozeném principu pralesa a soupeření to nelze. Svět západní civilizace se nám začal kazit právě ve chvíli, kdy liberálové a osvícenci zavrhli vazbu na Boha, protože zahlédli možnost sami se stát bohy. Začal se kazit ve chvíli, kdy chybějícího Boha začaly nahrazovat ideje, aby podvodem lákaly lidi ke službě, která by ovšem směřovala k mocichtivému koordinátorovi takové služby. Stejným způsobem ale bylo zneužito i náboženství, a to dokonce jako první. Znevěrohodnili ho omezenci a sobci, kteří sami chtěli být příjemci veškeré služby ostatních, převlékli se za teology a vyšplhali se do vysokých církevních funkcí. Svět západní civilizace se začal kazit ve chvíli, kdy majetková pravice získala dojem, že se obejde zcela bez víry a že dokáže svět smysluplně zorganizovat pouze na ekonomických principech. Levice se jen jiným způsobem domnívala, že dokáže vytvořit ráj sama na zemi a také k tomu nepotřebuje Boha.

Pouze konzervativci udrželi spojení s tím, co je životodárné, smysluplné a tím i výsostně realistické. Jenže se to neobejde bez onoho umenšení se v ambicích a obnažení se v úmyslech. Když to neuděláme sami, udělá to nějakým způsobem Bůh. A udělá to tak, že na to určitě nebudeme připraveni.