Vznik Československa a blahoslavený císař a král Karel

28. říjen 1918 byl dnem, kdy Národní výbor československý vyhlásil nezávislý stát Československý s tím, že o jeho formě rozhodne budoucí národní shromáždění. Nedošlo tedy k vyhlášení republiky, ale pouze Československa, tedy spojení českých zení a Slovenska v jednom, nezávislém státě, který ale již dnes neexistuje.

Co ale znamená 28. říjen pro současný český stát? Ten samozřejmě nevznikl 28. října 1918, ale někdy v 9. či 10. stol., za vlády knížete Bořivoje, jeho synů a sv. Václava. Česká státnost je více než 1000 let spojena se sv. Václavem, patronem země a národa. Český národ je nazýván národem sv. Václava, český stát je nazýván ZEMĚMI KORUNY ČESKÉ, koruny sv. Václava. To v současnosti dobře vystihuje další svátek, Den české státnosti 28. září, na výroční den vraždy knížete sv. Václava. Proto jsou každého 28. dne v měsíci konány ve Svatováclavské kapli katedrály sv. Víta v Praze modlitby za český národ.

Český stát, svazek Zemí koruny české nikdy právně nezanikl, nebylo tedy třeba český stát v roce 1918 zřizovat ani obnovovat. Došlo ale k tomu, že za vlády císařovny a královny Marie Terezie byly spojeny úřady nejv. kancléře Království českého a prvního kancléře arcivévody rakouského a od té doby neměly Země koruny české vládu samostatnou, ale společnou se zeměmi rakouskými. Vzhledem k tomu se přestal scházet i generální sněm Zemí koruny české.

16. října 1918 císař a král Karel I. svým manifestem přetvořil rakouskou část monarchie ve spolkový stát, vyhlásil na jejím území 4 státní celky, Německé Rakousko, Země koruny české, jihoslovanský stát (Slovinsko, Chorvatsko, Dalmácie, Bosna-Hercegovina) a Halič. Současně zřídil prozatímní zákonodárné sbory, tvořené poslanci říšské rady, kteří byli zvoleni v příslušných zemích.

Od 16. října 1918 tedy byl ustanoven český sněm - Česká národní rada, a ustanoveni dalších státních orgánů bylo v její pravomoci. Z hledisky státoprávního lze říci, že 28. říjen 1918 pro český stát není významný. Významná je pouze skutečnost, že byla zrušen společný sněm a vláda s dalšími státy monarchie a prohlášena anexe Slovenska, části uherského království.

Česká národní rada se nikdy nesešla, československý stát byl vyhlášen Národním výborem československým bez dohody nebo konzultace s německými poslanci z Čech, Moravy a Slezska, přesto, že Němci tvořili cca 30 % obyvatel českých zemí. Výsledkem bylo vyhlášení 4 německých provincií – Deutschboehmen, Sudeten, Bemerwald a Deutchsudmaehren a deklarace jejich připojení k Německému Rakousku. Československé vojsko sice rychle tato území obsadilo, ale byla při tom střelba a mrtví. Mezinárodně nebyl zásah československého vojska přijat, pohraniční území Čech, Moravy a Slezska nebyla uznána za součást Československa, ale byla pouze uznána jejich dočasná (okupační) správa, vykonávaná československými orgány, do rozhodnutí mírové konference. Československo totiž porušilo v tomto případě zásadu práva na sebeurčení národů, které se samo dovolávalo a odůvodňovalo jí svoji nezávislost a připojení Slovenska.

K právnímu připojení pohraničních území s německým obyvatelstvem k Československu došlo až mírovou smlouvou Saintgermainskou z 10. 9. 1919. Vítězné mocnosti světové války (Francie, Anglie, Itálie, USA, Japonsko) ale měly právo dozoru nad poměry v Československu a právo je upravit. Saintgermainská smlouva, Článek 57 výslovně říká: Stát československý tím, že svoluje k jejich zařazení do smlouvy s Čelnými mocnostmi spojenými a sdruženými, přijímá ustanovení, která tyto mocnosti budou pokládati za nutná k ochraně zájmů těch obyvatelů v Československu, kteří se od většiny obyvatelstva liší rasou, jazykem neb náboženstvím. Svého práva pak využila většina Čelných mocností (Francie,Anglie, Itálie) v Mnichově roku 1938, kdy bylo české pohraničí mnichovskou dohodou odděleno od Československa a připojeno k Německu.

Význam 28. října 1918 je pro český stát nejednoznačný až rozporný. Jednoznačně lze říci pouze to, že 28. října 1918 již od 16. října existující český stát anektoval Slovensko, do té doby součást uherského království, a tato anexe byla následně 30. října 1918 schválena Slovenskou národní radou a spojený stát přijal název Stát československý.

Republika 28. října 1918 vyhlášena nebyla, naopak bylo výslovně stanoveno, že o státní formě rozhodne budoucí národní shromáždění. V rozporu s tím přijal 13. listopadu 1918 Národní výbor československý zák. č. 37/1918 „O Prozatímní ústavě. O Národním shromáždění“. Prozatímní ústava státní formu československého státu sice výslovně nevyhlašuje, ale je otevřeně republikánská, zavádí republikánské instituce a zřizuje úřad presidenta republiky včetně jeho pravomocí. Následující den, 14. listopadu se poprvé sešlo Prozatímní národní shromáždění, ve kterém předsedající, dr. Karel Kramář prohlásil z moci revoluce a jako hotový fakt, o kterém nedal hlasovat, státní formu republikánskou a sesazení Habsburků.

Ve stejném duchu, jako Prozatímní ústava pokračuje i Ústava československé republiky z 29. února 1920, která je opět republikánská, ale republiku výslovně nevyhlašuje. O tom, jak bylo stanovení právní formy Státu československého problematické svědčí, že až do 28. února 1920 vycházel Zemský zákoník pro Království české a sbírky Zákony a nařízení pro Markrabství moravské a Zákony a nařízení pro vévodství Horního a Dolního Slezska dokonce do 30. a 31. prosince 1921.

Republikánskou formu Státu československého lze odvozovat pouze z prohlášení zástupců Národního výboru československého, které podepsali z 31. října 1918 v Ženevě a kterým schvalují všechny dosavadní kroky prozatímní československé vlády, vyhlášení samostatného státu v republikánské formě a sesazení Habsburků. Z usnesení Národního výboru československého z 28. října je ovšem jasné, že k podpisu takového prohlášení nebyli oprávněni. Tento dokument nebyl nikdy zařazen do Sbírky zákonů a nařízení státu československého a nestal se součástí československého práva.

Nelze ale zcela vyloučit, že ani republikánská forma Státu československého nerušila státní formu Království českého, Markrabství moravského a Vévodství Slezského, které byly sice součástí Republiky československé, ale odlišnými právními subjekty.

Podle dalšího postupu představitelů Československé republiky lze usuzovat, že o právní účinnosti tzv. revolučního aktu, i přes mezinárodní uznání, nebyli přesvědčeni. Snažili se v dubnu 1919 za odškodnění za rodinný majetek dosáhnout abdikace císaře a krále Karla I. zřejmě proto, aby akt sesazení Habsburků získal legitimitu. Císař a král Karel I. v exilu však abdikaci odmítl s tím, že habsburský trůn nemůže být předmětem handlování a on musí jednat v souladu s vůlí svých národů, pokud ho povolají, vrátí se.

Jediným ústavním dokumentem, který mluví o Československé republice je až komunistická Ústavou z 9. května 1948, tj. zák. č. 150/1948 Sb., jejíž Čl. 1 odst. 1 zní: Československý stát je lidově demokratická republika. Na to pak navazuje Ústavní zákon č. 143/1968 o československé federaci z 27. října 1968, který odvozuje princip federace České socialistické republiky a Slovenské socialistické republiky od práva sebeurčení národů, které se rozhodly ke společnému životu v Československé socialistické republice. Hl. 1, Čl. 1, odst. 4 se výslovně zmiňuje o České socialistické republice a Slovenské socialistické republice a jde tak pravděpodobně o jediný ústavní dokument, který ustanovuje v českém státě republikánské zřízení. Ústava České socialistické republiky, na rozdíl od Slovenské socialistické republiky, nebyla přijata.

Problémy státní formy zaniklého Československa se dále už zabývat nemusíme, ale jako je na tom současná Česká republika? Můžeme říci, že pokračuje v tradici ústavního (ne)pořádku Československé republiky, kdy říká: „My, občané České republiky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, v čase obnovy samostatného českého státu, věrni všem dobrým tradicím dávné státnosti zemí Koruny české i státnosti československé, … prostřednictvím svých svobodně zvolených zástupců přijímáme tuto Ústavu České republiky.“ Co se zde vlastně říká? Na jedné straně se uznává Česká republika jako již jsoucí, ale nesamostatný stát (byla od roku 1969 součástí Československé socialistické federativní republiky), ale současně se obnovuje samostatný český stát, který nebyl nikdy ničím jiným než monarchií, obnovuje se tedy český stát jako království. Ale současně se obnovené monarchii dává republikánská ústava, aniž je státní forma ústavou změněna.

Když si uvědomíme uvedené nejasnosti v ustanovení právní formy českého státu a současnou politickou a dokonce válečnou situaci blízko našich hranic, myslím, že putování k českým patronům a modlitba k nim za národ a český stát je v současné době více než žádoucí.

Vznik Československa, ale i dalších nástupnických států zatěžuje těžká nespravedlnost k našemu poslednímu císaři a králi, bl. Karlu z Domu Rakouského. Můžeme říci, že i naši tehdejší čeští politici mají alespoň nepřímý podíl na jeho utrpení a předčasné smrti.

Bl. Karel prožil část života v Čechách, měl k Čechům pozitivní vztah, ještě na smrtelné posteli se modlil za český národ. Jako vojevůdce usiloval vždy o to, aby válka byla co nejméně ničivá, aby zbytečně netrpělo civilní obyvatelstvo a maximálně šetřil životy svých i nepřátelských vojáků. Bylo mu vyčítáno, že jeho rozkazy se řídí více katolickou morálkou než vojenskou prospěšností, ale přesto byl vojevůdcem vítězným. Jako císař a král (1916-18) se snažil o zmírnění utrpení a bídy obyvatelstva, pro lepší organizaci pomoci obyvatelstvu zřídil ministerstva zdravotnictví a soc. věcí, prvá v Evropě. Usiloval o ukončení 1. svět. války čestným mírem a o spravedlivé národnostní uspořádání svého státu. Byl vzorným manželem a otcem. Přes všechny jeho snahy nedosáhl úspěchu a musel odejít do vyhnanství.

Protože si císař a král Karel nevytvořil žádná zahraniční konta, dostal se brzy do finančních potíží. Když nástupnické státy (Československo, Polsko, Jugoslávie, Rumunsko) vázaly náhradu za zabavený majetek na jeho abdikaci, kterou odmítl, a odmítly vyplácet rentu a (československý podíl na roční rentě byla nižší než výnos jednoho ze zabavených velkostatků; rovnal se přibližně měsíčnímu platu včetně reprezentačního fondu ministra dr. Ed. Beneše) musel v zimním období přijmout nevhodné bydlení ve studeném a vlhkém domě. Když pak jednou promoknul a dostal zápal plic, pro nedostatek financí se dlouho zdráhal zavolat lékaře a na zápal plic v nedožitých 35 letech 1. dubna 1922 zemřel. Je dobré si uvědomit, že císař Karel jako vyhnanec s kvalifikací politika a vojáka nemohl najít na Madeiře žádné zaměstnání.

Pokáním za vraždu sv. Václava, sv. Ludmily a sv. Jana Nepomuckého a za vyhnání sv. Vojtěcha bylo dáno zadostiučinění jejich přijetím za zemské a národní patrony. Prosím, přidejme k modlitbám prosbu, aby nám Bůh ukázal, jaké zadostiučinění si přeje za vyhnání krále-světce, bl. Karla I. z Domu Rakouského, a jeho předčasnou smrt, za které nesou představitelé českého národa nepřímou vinu, když zabavili jeho osobní majetek a nechali ho se 7 dětmi bez prostředků. Bylo by více než vhodné a potřebné, zařadit bl. Karla mezi české národní a zemské patrony.

Autor: Josef Pejřimovský

BROOK-SHEPHERD, Gordon (1968). The Last Habsburg. London: Weidenfeld & Nicolson.

HEIMANN, Mary (2009). Czechoslovakia: The State That Failed. New Haven: Yale University Press. ISBN 978-0-300-14147-4.

RYCHLÍK, Jan (2022). 1918: Rozpad Rakouska-Uherska a vznik Československa. 2. vyd. Praha: Vyšehrad. ISBN 978-80-7601-637-8.

KAREL I. a HUSSAREK VON HEINLEIN, Max (1918). Mým věrným národům rakouským!. Vídeň, 16. října 1918. Wikizdroje [online]. [cit. 18. 10. 2026]. Dostupné z: https://cs.wikisource.org/wiki/M%C3%BDm_v%C4%9Brn%C3%BDm_n%C3%A1rod%C5%AFm_rakousk%C3%BDm!

NÁRODNÍ VÝBOR ČESKOSLOVENSKÝ (1918). Zákon č. 11/1918 Sb., o zřízení samostatného státu československého (Recepční zákon). Wikizdroje [online]. [cit. 18. 10. 2026]. Dostupné z: https://cs.wikisource.org/wiki/Recep%C4%8Dn%C3%AD_z%C3%A1kon

PROZATÍMNÍ VLÁDA ČESKOSLOVENSKÁ (1918). Prohlášení nezávislosti československého národa jeho prozatímní vládou československou. Paříž, 18. října 1918. Wikizdroje [online]. [cit. 18. 10. 2026]. Dostupné z: https://cs.wikisource.org/wiki/Prohl%C3%A1%C5%A1en%C3%AD_nez%C3%A1vislosti_%C4%8Deskoslovensk%C3%A9ho_n%C3%A1roda_jeho_prozat%C3%ADmn%C3%AD_vl%C3%A1dou_%C4%8Deskoslovenskou

NÁRODNÍ VÝBOR ČESKOSLOVENSKÝ (1918). Zákon č. 37/1918 Sb., o prozatímní ústavě. Wikizdroje [online]. [cit. 18. 10. 2026]. Dostupné z: https://cs.wikisource.org/wiki/Prozat%C3%ADmn%C3%AD_%C3%BAstava

SPOJENÉ A SDRUŽENÉ MOCNOSTI A RAKOUSKO (1919). Saintgermainská mírová smlouva. Saint-Germain-en-Laye, 10. září 1919. Wikizdroje [online]. [cit. 18. 10. 2026]. Dostupné z: https://cs.wikisource.org/wiki/Saintgermainsk%C3%A1_m%C3%ADrov%C3%A1_smlouva_(velk%C3%A1)

ČESKOSLOVENSKÁ REPUBLIKA (1920). Ústavní listina Československé republiky, zákon č. 121/1920 Sb. Wikizdroje [online]. [cit. 18. 10. 2026]. Dostupné z: https://cs.wikisource.org/wiki/%C3%9Astavn%C3%AD_listina_%C4%8Ceskoslovensk%C3%A9_republiky

ČESKÁ NÁRODNÍ RADA (1992). Ústava České republiky, ústavní zákon č. 1/1993 Sb. Wikizdroje [online]. [cit. 18. 10. 2026]. Dostupné z: https://cs.wikisource.org/wiki/%C3%9Astava_%C4%8Cesk%C3%A9_republiky

NÁRODNÍ ARCHIV (2020). Labyrintem dějin českých zemí: List Marie Terezie nejvyššímu českému kancléři hraběti Harrachovi o reformě úřadů, 1749. [online]. [cit. 18. 10. 2026]. Dostupné z: https://www.nacr.cz/wp-content/uploads/2020/12/labyrint-1749-List-Marie-Terezie.pdf

ČESKOSLOVENSKÁ REPUBLIKA (1919). Zákon č. 215/1919 Sb., o zabrání velkého majetku pozemkového. [online]. [cit. 18. 10. 2026]. Dostupné z: https://www.zakonyprolidi.cz/cs/1919-215

SVATÝ STOLEC (2004). Charles of Austria (1887–1922): Biography. Vatican.va [online]. [cit. 18. 10. 2026]. Dostupné z: https://www.vatican.va/news_services/liturgy/saints/ns_lit_doc_20041003_charles-austria_en.html