Článek
Babiš a selektivní paměť
Koaliční partneři hnutí ANO 2011 dnes vystupují jako hlasití kritici akceleračních zón pro větrné elektrárny. Ve veřejném prostoru pracuje s obrazem obrany krajiny, obcí a zdravého rozumu. Tento obraz má své publikum a politicky funguje.
Jenže realita legislativního procesu je méně pohodlná. Zákon č. 249/2025 nevznikl mimo politickou kontrolu. Neprošel navzdory hnutí ANO. Naopak, byl přijat i hlasy jeho poslanců. A to ve zrychleném režimu, který sám o sobě omezuje prostor pro odbornou diskusi i věcnou korekci.
Právě tento moment je rozhodující. Zrychlené vědomé politické rozhodnutí prosaditelné ústavní většinou poslanecké sněmovny. Znamená vědomé přijetí rizika, že norma nebude dostatečně prodiskutována. Kdo pro něj hlasuje, bere na sebe odpovědnost za výsledek. Současná kritika ze strany koaličních partnerů proto nepůsobí jako promyšlená změna postoje. Působí spíše jako pokus vytvořit odstup od již uzavřeného legislativního rozhodnutí. To je problém, protože tím mizí základní vazba mezi hlasováním a odpovědností. Politika se pak neřídí tím, co bylo schváleno, ale tím, co se právě hodí říkat. Volič v takové situaci ztrácí orientaci i důvěru v samotné fungování státu.
Spor o akcelerační zóny tak není jen spor o energetiku. Je to ukázka širšího problému, kdy politická reprezentace nedokáže konzistentně nést důsledky vlastních rozhodnutí.
Senát jako nevyužitá pojistka
Senát měl v tomto případě jasně vymezenou roli. Neměl zákon jen formálně potvrdit, ale posoudit jeho kvalitu a případně jej vrátit k dopracování. Právě v tom spočívá jeho ústavní význam. Tato role však zůstala nevyužita. Senát zákon nezpochybnil a neotevřel širší debatu o jeho dopadech. Část senátorů argumentovala tím, že by vrácení zákona mohlo vést k jeho „pádu pod stůl před volbami“. Tento argument ukazuje, jak silně do rozhodování vstoupila politická taktika.
Jenže Senát není pojistkou volebního kalendáře. Je pojistkou kvality legislativy. Pokud se rozhoduje podle toho, co je politicky výhodné, přestává plnit svou základní funkci. V důsledku toho prošla norma bez druhé úrovně kontroly, kterou ústavní systém předpokládá. To se promítá do její kvality i do její legitimity.
Zákon se přitom dotýká citlivých oblastí. Ovlivňuje územní plánování, omezuje možnosti obcí vyjadřovat se k projektům a nepřímo zasahuje do výkonu vlastnických práv. Právě v takových situacích má Senát zasáhnout. Pokud to neudělá, není korektivem, ale jen pasivní součástí procesu.
Evropské nařízení a česká interpretace
Zákon č. 249/2025 se v české debatě opírá o Nařízení Rady (EU) 2022/2577 (zejména o jeho článek 6) a navazující směrnici 2023/2413 (konkrétně článek 15c). Jenže tento odkaz se používá účelově. Nařízení a navazující směrnice skutečně vznikly jako nástroj pro urychlení výstavby obnovitelných zdrojů. Neříká ale, že lze plošně oslabit kontrolu dopadů na životní prostředí.
Článek 6 připouští omezení posuzování jen za přesně daných podmínek: projekty musí ležet v předem vymezených oblastech a tyto oblasti už musí projít strategickým posouzením. Jinými slovy – nejprve prověřené území, až potom rychlejší povolování.
Tuto logiku dále rozvádí směrnice (EU) 2023/2413, známá jako RED III, zejména v článku 15c. Ten zpřesňuje, jak mají být akcelerační oblasti vymezovány a na jakých datech mají stát. Evropský rámec tedy nestojí na rychlosti samotné, ale na spojení rychlosti a pečlivě vybraného území. Jakmile se argumentace zúží jen na „zrychlení“, vzniká pokřivený obraz. Z podmíněného zrychlení se rázem stává zrychlení bez podmínek.
Český zákon č. 249/2025 tuto konstrukci formálně přebírá. Slabina se ale ukazuje v praxi. Kritérium „bez významných dopadů“ je v české krajině obtížné doložit už ve fázi plánování, zvlášť u větrných elektráren. Hrozí, že zůstane jen na papíře místo toho, aby vycházelo z důkladného posouzení. Vymezování akceleračních oblastí vyžaduje odborné zázemí a kvalitní data, která obce a kraje nemají vždy k dispozici. Vzniká tak rozpor mezi tím, co požaduje evropské právo, a tím, co je stát schopen skutečně zajistit.
Klíčové posouzení se zároveň přesouvá na začátek procesu – do fáze vymezování území. Pokud se zde udělá chyba, nese si ji celý systém dál a projekty pak vstupují do zjednodušeného režimu na základě předpokladu, který není pevně podložen. Nejde tedy o spor, zda stavět rychle. Jde o to, za jakých podmínek. Evropské právo připouští zrychlení jen tehdy, když mu předchází poctivě vymezené a prověřené území. Právě tady se české provedení může rozcházet s evropskou logikou.
Na tom nic nemění ani oblíbená argumentace části sektoru obnovitelných zdrojů, včetně výroků Štěpána Chalupy z Komory OZE o nutnosti odstranit bariéry a zrychlit povolování. Rychlost sama o sobě není právní argument. Evropské nařízení ji podmiňuje velmi konkrétními předpoklady. Kdo mluví jen o urychlení a zamlčuje podmínku předem vymezených oblastí, strategického posouzení a navazující úpravy RED III, zamlčuje podstatnou část toho, co evropské právo skutečně stanovuje.
Závěr
Příběh zákona č. 249/2025 je ve skutečnosti souběhem tří selhání, která se navzájem posilují. Poslanecká sněmovna přijala normu ve zrychleném režimu a rezignovala na důkladnou debatu. Senát, který měl být korektivem, tuto slabinu nevyvážil a zákon nevrátil k dopracování. Samotná implementace evropského nařízení šla nad jeho původní rámec, když pod záminkou zrychlení oslabila standardní kontrolní mechanismy.
Výsledkem není stabilní a předvídatelný rámec pro energetickou transformaci, ale právní konstrukce, která vyvolává napětí a nedůvěru vůči státu. Obce i vlastníci narážejí na omezený prostor pro obranu, zatímco stát vysílá rozporuplný signál o tom, jak má vypadat vyvážené rozhodování.
Tento stav nelze napravit změnou rétoriky ani dodatečnými vysvětleními. Vyžaduje věcnou revizi zákona a návrat k principům, na nichž má stát legislativa: předvídatelnosti, odpovědnosti a respektu k právům dotčených subjektů.
Celý spor navíc získává až paradoxní rozměr ve chvíli, kdy si uvědomíme, jaké technologie mají být prostřednictvím akceleračních zón prosazovány. Větrné elektrárny v podobě, která dnes vstupuje do povolovacích procesů, už v mnoha ohledech neodpovídají aktuálnímu technologickému vývoji ani nabídce trhu. O to absurdněji působí snaha ohýbat právní pravidla právě kvůli jejich urychlenému prosazení.
Autor: Martin Cikán
Použité zdroje:
Evropské směrnice a nařízení
Evropský parlament a Rada Evropské unie (2023) Směrnice (EU) 2023/2413 ze dne 18. října 2023, kterou se mění směrnice (EU) 2018/2001, nařízení (EU) 2018/1999 a směrnice 98/70/ES, pokud jde o podporu využívání energie z obnovitelných zdrojů, a zrušuje směrnice Rady (EU) 2015/652. Dostupné z: https://eur-lex.europa.eu/legal-content/CS/TXT/?uri=CELEX%3A32023L2413&qid=1776683232761.
Rada Evropské unie (2022) Nařízení Rady (EU) 2022/2577 ze dne 22. prosince 2022, kterým se stanoví rámec pro urychlení zavádění energie z obnovitelných zdrojů. Dostupné z: https://eur-lex.europa.eu/legal-content/CS/TXT/?uri=CELEX%3A32022R2577&qid=1776685547285
Legislativní proces zákona 249/2025
Detailní průběh projednávání: https://www.psp.cz/sqw/historie.sqw?o=9&T=969
Veřejná vyjádření sektoru OZE (Štěpán Chalupa, Komora OZE)
Ve veřejném prostoru zaznívá opakovaně argumentace, že je nutné odstranit administrativní bariéry a výrazně urychlit povolovací procesy pro obnovitelné zdroje.
Parafráze typické pozice:
Rozvoj obnovitelných zdrojů je v Česku brzděn zdlouhavými procesy a je nutné odstranit překážky, které blokují investice.
Tyto argumenty jsou běžnou součástí lobbyistického rámce, který zdůrazňuje rychlost implementace, často na úkor širší debaty o dopadech na území, obce a vlastnická práva.
Orientační zdroj: https://www.komoraoze.cz
