Článek
Přijetí zákona, který jasně označuje a kriminalizuje zločinné režimy minulého století, je krokem, který měl přijít dávno. Demokratický stát, který není schopen pojmenovat zlo své vlastní minulosti, se dříve či později dostane do situace, kdy začne relativizovat i zlo přítomné. V tomto ohledu lze novou legislativu přivítat. Ne proto, že by sama o sobě řešila všechny historické křivdy, ale proto, že alespoň formálně potvrzuje, že některé ideologie nejsou jen omylem dějin, nýbrž vědomým a systematickým útokem na lidskou přirozenost.
Problém však spočívá v tom, že zákon v naší zemi míří výhradně do minulosti. Postihuje symboly, struktury a projevy ideologií, které již fakticky nevykonávají moc. Tím se stává bezpečným. Je to legislativa, která nikoho skutečně neohrožuje, nikoho nepřipraví o vliv ani o prostředky. Odsuzuje to, co už je mrtvé, a mlčí k tomu, co je živé.
Komunismus totiž nezmizel. Zmizela pouze jeho ikonografie. Zatímco dříve se oháněl třídním bojem, plánovaným hospodářstvím a proletářskou revolucí, dnes se zahaluje do slovníku lidských práv, emancipačních hnutí a neustálého morálního apelu. Neoperuje se znárodněním továren, ale s přerozdělováním viny. Nevolá po diktatuře proletariátu, ale po regulaci myšlení. Nežádá oddanost straně, nýbrž souhlas s jediným správným výkladem světa.
Tato nová podoba komunismu se ráda označuje za pokrokovou. Vystupuje jako obránce slabých, menšin a planety. Ve skutečnosti však pracuje s velmi podobným schématem jako jeho historický předchůdce. Svět je rozdělen na správné a nesprávné. Na ty, kdo chápou, a ty, kdo musí být převychováni. Na ty, kdo mají hlas, a ty, jejichž názory je třeba potlačit v zájmu vyššího dobra.
Charakteristickým rysem tohoto ideologického proudu je jeho vztah ke svobodě. Svoboda je pro něj hodnotou pouze tehdy, pokud slouží k prosazení předem daného cíle. Jakmile se jednotlivec rozhodne tuto nabídnutou svobodu nevyužít podle očekávání, stává se problémem. Odmítnutí progresivních dogmat není vnímáno jako legitimní názor, ale jako morální selhání. Takový člověk není oponentem. Stává se překážkou, kterou je třeba stigmatizovat a odstranit.
Právě zde se ukazuje, jak povrchní je představa, že dnešní ideologické konflikty jsou pouze kulturními spory bez reálných dopadů. Ve skutečnosti se jedná o spor o samotnou podstatu svobody a o to, zda má stát a jeho instituce chránit prostor pro pluralitu, nebo aktivně formovat občana. A jistě že stát občana určitým způsobem formuje, otázkou však zůstává míra, legitimita a hranice takového působení.
Zvláštní roli v tomto procesu sehrávají veřejnoprávní média. Ta by měla být garantem názorové otevřenosti a vyváženosti. Právě proto je legitimní vést debatu o tom, zda této roli dlouhodobě dostávají a zda způsob jejich financování odpovídá míře odpovědnosti, kterou na sebe v demokratické společnosti berou.
Pokud má řešený zákon mít skutečný smysl, nemůže zůstat u muzeálních exponátů. Nemůže se spokojit s odsudkem ideologií, které již nikoho neohrožují. Musí být schopen pojmenovat i ty formy kolektivistického myšlení, které dnes aktivně zasahují do života společnosti, omezují svobodu projevu a vytvářejí nové formy nátlaku.
To neznamená kriminalizovat názory. Znamená to přestat předstírat, že ideologie, která systematicky potlačuje pluralitu a vyžaduje povinnou loajalitu, je automaticky demokratická jen proto, že používá moderní slovník. Dějiny dvacátého století nás naučily, že cesta k nesvobodě nevede vždy přes otevřené násilí. Často začíná morálním vydíráním, jazykovou regulací a vytěsňováním nepohodlných hlasů.
Demokracie, která se bojí tyto jevy pojmenovat, není silná. Je jen pohodlná. A pohodlí bylo vždy jedním z hlavních spojenců ideologií, které si činily nárok rozhodovat o tom, jak má člověk myslet, mluvit a žít.
Smyslem této kritiky přitom není uzavírat téma ani vynášet definitivní soudy. Naopak, jde o seriózní a otevřené naznačení, že by bylo žádoucí vést poctivou veřejnou debatu o tom, kde dnes končí legitimní ochrana svobody a kde už začíná ideologický tlak, který se za svobodu pouze vydává. Pokud má být nová legislativa skutečně obranou demokratického řádu, měla by takovou debatu nejen snést, ale přímo vyvolat.
Autor: Martin Cikán
