Článek
Kateřina se probudila s pocitem, že její hlava je plná třpytivých konfet, které se rozhodly uspořádat vlastní afterparty. V uších jí ještě doznívaly devadesátky z Hněvína, zatímco v ústech zůstávala pachuť ginu s tonikem. Přitom se jí včera tenhle nápoj zdál úplně neškodný. Pak ale přišla šestá sklenka a barmanův nápad vylepšit ji dvojitou dávkou ginu.
Natáhla se pro telefon, ale místo něho nahmátla na nočním stolku nedopitý kelímek z festivalu, na jehož obvodu se černou fixou vyjímalo telefonní číslo a rozpité mužské jméno. Marek? Nebo to snad byl Martin?
K čertu s ním.
S hlubokým zaúpěním se posadila na posteli, protáhla se a v tom ranním tichu se jí v hlavě s čistotou kostelního zvonu ozval známý hlas.
„Vybírej moudře.“
„No jo, babi,“ zamumlala a promnula si oči.
„Koho si vybereš za partnera, ovlivní, kým se vedle něj staneš.“
Babička byla moudrá žena. Škoda jen, že Kateřině trvalo celých patnáct let, než její tehdejší varování u kuchyňské linky konečně pochopila.
Bylo jí pětatřicet. V den svých narozenin si před zrcadlem s ledovým klidem vytrhla první šedivý vlas, zapila tento drobný životní milník douškem suchého bílého a smířila se s tím, že její obličej začínají zdobit první jemné vrásky. Byla svobodná, bezdětná, úspěšná a podle názoru většiny známých čistokrevná workoholička. Jenže Kateřina svůj současný život milovala. Byl totiž konečně její.
Milovala to absolutní ticho a klid svého bytu, cestování, moře, tlusté historické romány, vůni hlíny na zahradě i líná odpoledne v kavárnách. Všechny ty možnosti, které se před ní teď otevíraly, měla jen proto, že svůj drahocenný čas přestala investovat do mužů. Do naprosto nevhodných mužů.
Včerejší noc měla ještě pořád pod kůží. S kamarádkami protancovala celou noc, hudba duněla starým kamenným nádvořím a teplý letní vzduch voněl pryskyřicí a nostalgií. Teď, o pár hodin později, se návrat do reality zdál o krapet těžší.
Kateřina se dopotácela do koupelny, opřela se rukama o umyvadlo a pohlédla na svůj odraz. V koutcích úst se jí usadil unavený, ale spokojený úsměv. Otočila se k zrcadlu zády, vyhrnula si bavlněné tílko a podívala se přes rameno. Od boku se jí přes celá záda vinulo černé tetování, které končilo těsně pod levým uchem.
No jo, rockerka…
Vyplázla na sebe jazyk, zvedla pravou ruku a prsty mechanicky sevřela do gesta ďábelských rohů, přesně jako všechny správné rockové legendy. Z hrdla se jí místo zpěvu vydralo jen chraplavé zakašlání, přesto se pokusila zanotovat známou melodii.
I Was Made For Lovin' You, baby…
Tehdy jí bylo dvacet a ten potetovaný bubeník s drsným hlasem z ní udělal ženu, která trávila víkendy v zakouřených klubech, oblékala černou kůži, předstírala, že rozumí kytarovým sólům, a na motorce, ze které měla od dětství panickou hrůzu, jezdila s očima pevně zavřenýma a rukama křečovitě obtočenýma kolem jeho pasu. Přizpůsobovala se tak rychle, až zapomněla, že hudba jejího srdce má úplně jiný rytmus. Stala se tehdy téměř jeho kopií.
„Vztah není o tom, s kým trávíš život. Je o tom, jak se vedle toho člověka cítíš sama se sebou,“říkávala babička.
„Tak to jsem tehdy těžce nezvládla,“ řekla Kateřina svému odrazu a stáhla si tílko zpátky dolů.
Vzala kelímek z nočního stolku, odešla do kuchyně, postavila vodu na kávu a otevřela lednici. Když si pak na talířek chystala utopence a zbytek okoralého chleba, na kuchyňské lince se hystericky rozdrnčel telefon. Kateřina sebou trhla, div jí nůž nevyklouzl z ruky, a s povzdechem přijala hovor.
„No?“
„Tak co Michal? Už jsi mu volala?“ ozval se z druhého konce energický hlas její kamarádky Jany, která evidentně netrpěla sebemenším náznakem ranní nevolnosti.
„Michal?“ utrousila Kateřina nechápavě a hladově zamžourala na talíř s utopencem. „Proč bych mu proboha měla volat?“
„Třeba proto, že s tebou včera večer naprosto rozkošně laškoval?“ nadhodila Jana tónem, jako by vysvětlovala malému dítěti, že tráva je zelená.
Kateřina si přitiskla volnou ruku na pulzující čelo. V hlavě měla černo. Vzpomínala si na hlasitou hudbu, na jasně svítící měsíc, na třetí gin, ale Michal byl zkrátka obalen mlžným oparem. Navíc ji ta představa hluboce pobuřovala. Proč by měla někomu volat? A zrovna ona? Aby dobrovolně narušila svou těžce vybojovanou auru samoty? Aby se vrhla do dalšího vztahového experimentu ve chvíli, kdy nejvíc na světě potřebovala svůj vlastní prostor a pracně nalezený klid? Ani omylem.
„Nějak si ho nemůžu vybavit,“ přiznala chladně. „A volat nikomu nebudu. Jsem ráda, že jsem ráda.“
„Počkej, ty si ho vážně nepamatuješ?“ Jana se na druhé straně uchechtla. „Ani jak vypadal?“
Kateřina se na vteřinu zarazila. Podívala se na kelímek, kde se pod rozpitými písmeny dalo při troše fantazie přečíst cokoliv.
„Byl hezký?“
„Spíš extrémně charismatický,“ vyhrkla Jana bez zaváhání. „Hele, Kačko, musím letět, za deset minut mi začíná jóga. Půjdeš taky? Trochu se protáhnout a vyčistit čakry?“
Kateřina pohlédla na své bosé nohy a uvědomila si, že udržet rovnováhu v přímém směru je momentálně její osobní limit.
„Na čakry ti kašlu,“ zabrblala. „Dneska budu ráda, když zvládnu udržet vertikální polohu při chůzi ke gauči.“
„Tvoje smůla. Zavolám ti později a ty mu laskavě koukej napsat!“ rozkázala Jana a zavěsila.
V kuchyni se znovu rozhostilo to nádherné ticho. Kateřina odložila telefon, kousla do okoralého chleba a kysele se usmála. Extrémně charismatický Michal…
Myšlenkami se však vzápětí vrátila k tomu, co následovalo po rockerovi. Ten vzorec jejího přizpůsobování byl tehdy neúprosný. Hned po rockerovi totiž potkala muže, kvůli kterému strávila dva roky života s lupou v ruce. Vyměnila kožené kalhoty za pohodlné manšestráky a vrhla se do vztahu s vášnivým filatelistou.
Problém byl v tom, že jeho vášeň patřila výhradně známkám. U nich se svíjel rozkoší, zatímco v posteli působil jako třicetiletý panic, který touží spíš po celibátu než po čemkoliv, co by připomínalo vášeň. A tak celých čtyřiadvacet měsíců seděla u stolu a svědomitě třídila ozubené čtverečky papíru, i když jí ten zaprášený svět vůbec nic neříkal. Chodila s ním na burzy, kde se s nábožnou úctou řešily tiskové chyby, vodoznaky a perforace. Přitom uvnitř umírala nudou.
Teprve teď, s chutí octové cibule na jazyku, jí došla ta absurdní symetrie jejího minulého života. Jak snadno se v průběhu let vzdávala kousků vlastní duše, jen aby se přizpůsobila životům svých partnerů. Bylo to děsivě jednoduché. Pokaždé, když potkala nového muže, nenasadila si jen růžové brýle. Ona si kompletně vyměnila identitu. Smazala všechno, co měla ráda, a tak dlouho se přizpůsobovala jeho světu, až v něm pro ten její nezbylo místo.
Kateřina se hořce pousmála a v duchu se podívala ještě dál. Kam by to asi vedlo, kdyby v tomhle chameleonském tempu pokračovala? Jak by vypadal její život v sedmdesáti letech? To by jako vrásčitá babička skákala s padákem z letadla jen proto, aby ukojila ego svého nového partnera – stále hyperaktivního vojenského výsadkáře ve výslužbě? Nebo by snad se skřípajícími klouby a zlomenou pýchou zdolávala Jizerskou padesátku v mrazu a vánici, protože by zrovna narazila na bývalého několikanásobného vítěze téhle tratě? Či by se na stará kolena prodírala v klobouku proti slunci tropickou džunglí a hrála si na Marion vedle stoletého senilního archeologa, který v každém kousku hlíny vidí mayskou civilizaci?
I když… kdyby to byl skutečný Indy a měla s ním dobývat ztracenou archu, možná by o tom chvíli přemýšlela. Takový Harrison v klobouku a s bičem v ruce by totiž nebyl vůbec špatnej…
Ale zpátky na zem. Už samotná představa, že by v sedmdesáti letech kvůli dalšímu partnerovi křečovitě třímala běžecké hůlky nebo se řítila k zemi volným pádem, v ní vyvolala čisté zděšení.
„Proč jsem to vlastně dělala?“ zeptala se nahlas a spolkla další sousto chleba.
Byla za tím skutečná láska? Nebo jen strach, že když zůstane sama sebou, nebude pro nikoho dost dobrá?
Po filatelistovi přišel další extrém. Ten, kvůli kterému málem umřela hlady a kvůli kterému dodnes nesnáší lněné oblečení a naklíčenou pšenici.
Námořník.
Když ho potkala, věřila, že právě v něm konečně našla svůj přístav. Spojovala je přece společná láska k moři. Jenže zatímco Kateřina milovala pohled na nekonečnou vodní hladinu ze břehu, lodí se odjakživa bála jako čert kříže. On jí přesto s ledovým klidem věšel bulíky na nos a sliboval, že spolu jednou obeplují celý svět. Trávil s ní však jen svá krátká volna mezi dlouhými plavbami a během těch několika týdnů na pevnině ji dokázal dokonale zpracovat.
Kvůli němu začala nosit lněné oblečení – protože správná žena mořeplavce přece nic jiného nenosí – a přešla na jeho striktní vegetariánský jídelníček, v němž hrála naklíčená pšenice podezřele významnou roli. Hubla tak drasticky, až na ní začala plandat i velikost třicet čtyři. Byla to dobrovolná podvýživa maskovaná za lásku k oceánu.
Když nastal čas jeho odjezdu do Německa, kde se měl znovu nalodit na luxusní výletní loď, s posvátnou úctou mu v koupelně oholila vousy a ostříhala vlasy nakrátko, aby do hamburského přístavu dorazil dokonalý.
V časech jeho dlouhé nepřítomnosti pak každý večer sedávala sama v obýváku, sledovala film Titanic a propadala chmurným představám. Mísil se v ní živočišný strach z hluboké vody s romantickou iluzí, že prožívá přesně tu osudovou a tragickou lásku z filmového plátna. V jejích představách se každá loď, na kterou by vstoupila, musela dříve nebo později potopit.
Ten vztah byl bouřlivý a nepředvídatelný jako divoké podzimní moře. Až mnohem později, když ta iluze splaskla, jí došlo, že nebyla jediná. Stejně precizně si zpracoval i další naivní ženy v každém přístavu, kde jeho loď spustila kotvu. Byla jen jednou z mnoha zastávek na jeho nekonečné mapě rozkoše.
Kateřina se pousmála. Zvládla to. Přežila i lněný teror mořského vlka.
Ale pak přišel čtvrtý muž a s ním skončila i veškerá legrace.
Nenosil kožené bundy, nesbíral známky a neměl v krvi mořskou sůl. Byl to úspěšný, chladnokrevný manažer, který ji centimetr po centimetru, s úsměvem na rtech, izoloval od celého světa. Trvalo to necelý rok, ale na jeho konci z Kateřiny zbyl jen průhledný ustrašený stín. Nikdy jí nic přímo nezakázal. Jen se pokaždé podíval na displej jejího telefonu a klidným hlasem se zeptal:
„Zase Jana?“
V těch dvou slovech dokázal pokaždé ukrýt tolik pohrdání, že Kateřina postupně přestala její hovory přijímat. Ne proto, že by nesměla, ale protože už předem slyšela, co by následovalo. Zpochybňoval její inteligenci a pomalu ji přesvědčoval o tom, že bez něj není vůbec nic. Ztrácela se sama sobě. A právě v té fázi absolutního psychického dna vtrhla jednoho dne do bytu Jana, bez ptaní jí sbalila kufr a doslova ji vyrvala z té živoucí hrobky.
Zachránila ji.
Kateřina zavřela oči a ucítila hřejivý záchvěv hrdosti. Sama k tomu tehdy nenašla sílu, ale odešla. A postupně se naučila žít znovu po svém. Trvalo jí patnáct let, než pochopila, že vztah nemá být vězením, v němž se člověk pomalu ztrácí a osekává své hrany, aby se vešel do cizí škatulky. Má to být prostor, kde roste.
Ta samota, kterou ráno tak úzkostlivě bránila před Janou a záhadným Michalem, nebyla hradbou zahořklosti. Byl to její bezpečný přístav. Místo, kde konečně mohla dýchat a být Kateřinou. Bez kožených bund, bez pinzet na známky, bez lněných kalhot a bez cizích ambicí. Rozhodnutí, zda do toho přístavu ještě někdy pustí nějakého muže, bylo čistě na ní. Ale jedno věděla jistě: už nikdy se kvůli nikomu nezmenší.
Znovu otevřela oči, dopila vlažnou kávu a mezi zuby si vylovila kousek cibule z utopence.
Telefon se rozdrnčel podruhé.
„Koukej se obléct, ve dvanáct tě čekám v restauraci na rohu,“ řekla Jana bez pozdravu. „Umírám hlady a musím ti něco říct.“
O půl hodiny později už seděly u stolu. Jana jela jako kulomet. Rozebírala nového cvičitele jógy, Lucku, která byla zase nečekaně v tom, a společnou letní dovolenou, na kterou sice chtěly jet, ale zatím pro ni neudělaly vůbec nic. Kateřina ji poslouchala jen jedním uchem, srkala minerálku a užívala si hluk kolem, když k jejich stolu přistoupil pohledný vysoký muž.
„Smím?“ zeptal se a položil ruku na opěradlo volné židle.
Byl neuvěřitelně klidný, usměvavý a v očích mu hrály zlobivé jiskry. Kateřinina tvář okamžitě zkameněla nevrlým výrazem, zato Jana se proměnila ve velmi vstřícnou a přesladkou ženu.
„Ahoj! Jak se máš?“ zašvitořila a pod stolem uštědřila Kateřině takový žďuchanec do kolene, až se leknutím málem polila minerálkou. Kateřina vůbec netušila, která bije.
Neznámý se usmál na Janu a pak otočil hlavu přímo ke Kateřině. Pohled mu ztěžkl extrémně charismatickým způsobem.
„Jen jsem se chtěl zeptat…“ nadhodil, „jestli se moje telefonní číslo na tom kelímku náhodou nerozmazalo.“
Kateřině se v té chvíli poskládaly všechny ranní střípky dohromady.
„Aha,“ utrousila břitce a triumfálně mrkla na Janu. „Takže ty jsi Michal.“
Muž se zářivě usmál, mírně sklonil hlavu a na prvním slově se krátce zadrhl: „D-dobře, tak ještě jednou. Jsem Matěj.“
Pobavený výraz Kateřině okamžitě ztuhl a její vnitřní obranný štít vyskočil na maximum. Tenhle chlap právě narušil její bezpečný prostor, aniž by ho tam sama pozvala.
„Ale my tu mluvíme o soukromých věcech,“ pronesla chladně místo toho, aby mu podala ruku.
Matěje ta ledová sprcha očividně zasáhla víc, než chtěl dát najevo. Znejistěl, zčervenal a ustoupil o krok.
„Promiň. N-nechtěl jsem vás rušit.“
Už se chtěl otočit, když Kateřina ucítila pod stolem další Janin kopanec. Tentokrát ho ale nepotřebovala. Překvapilo ji, že se Matěj neurazil, nezačal se hájit ani se nepokusil její odmítnutí obrátit proti ní. Prostě ho přijal.
„Počkej,“ zastavila ho. „Máš pět minut.“
„Jenom pět?“
„Když budeš smlouvat, budou tři.“
Usmál se a posadil se na kraj volné židle, jako by byl připravený při prvním náznaku nevole zase vstát.
Původně vyměřených pět minut se nenápadně protáhlo na celý oběd. Matěj se totiž ukázal jako výborný společník. Mluvil o historii a filmech, smál se a s naprostou samozřejmostí si dokázal dělat legraci i sám ze sebe. Na některých slovech se zadrhl nebo zopakoval první slabiku, ale nikdy se za to neomlouval. Koktání patřilo k jeho řeči, ne k jeho sebevědomí.
Koktal i tu noc na Hněvíně, když spolu popíjeli? Na to si Kateřina ve své alkoholové mlze nedokázala vzpomenout. I když tam teď seděla se staženými rameny a ve střehu, hluboko uvnitř ho začínala obdivovat. Fascinovalo ji, že ho její odměřenost neodradila, a přitom na ni nijak netlačil. Provokoval ji, rýpal do ní, ale pokaždé včas ubral. Jako by přesně věděl, že dveře se neotevírají tím, že do nich člověk vrazí ramenem.
Když oběd skončil, Matěj požádal o účet a podíval se Kateřině přímo do očí.
„N-nešla bys se mnou dneska do kina?“
„Nešla,“ odpálila ho bez mrknutí oka.
„Já vím.“ Usmál se klidně, bez uražené ješitnosti. „J-jen jsem to zkusil.“
Kateřina zpozorněla. „Jak víš, že bych nešla?“
Matěj udělal krok blíž, ale ponechal mezi nimi bezpečnou vzdálenost.
„V-vím, že teď k sobě nikoho nepustíš.“
Kateřina ztichla. Ta slova ji zasáhla přesně do místa, které tak dlouho chránila. Zůstala sedět, neschopná jakékoliv jízlivé odpovědi. Její zbraně náhle selhaly.
„J-já počkám,“ řekl Matěj.
„Na co?“ vyklouzlo z ní tiše.
„Na tebe.“
Otočil se a s rukama v kapsách pomalu odešel z restaurace. Kateřina se podívala na Janu, která ji sledovala s úsměvem vševědoucího spiklence. Pak pohlédla na prázdnou židli a poprvé po patnácti letech připustila, že její přístav možná nemusí zůstat navždy uzavřený.
„Já mu to včera říkala,“ konstatovala suše Jana.
„A co?“ zeptala se udiveně Kateřina.
„No, že s ním do toho kina nepůjdeš.“
„A jak jsi to mohla tak bezpečně vědět?“
Jana pokrčila rameny, usrkla kávu a s ledovým klidem dodala:
„Protože Titanic už nehrajou…“
