Článek
Když skončí nešťastný vztah, zpravidla přesně víme, co už nikdy nechceme zažít – sobectví, nevěru, manipulaci, lhostejnost, mlčení místo rozhovoru i neschopnost převzít odpovědnost. Jsme poučené a přesvědčené, že příště všechny varovné signály bezpečně poznáme.
Potom přijde nový partner. Má jinou tvář, jiné zaměstnání i jiný způsob, jakým nás získává. Zpočátku působí jako pravý opak svého předchůdce. Po několika měsících však znovu sedíme s telefonem v ruce, čekáme, zda se ozve, a přemýšlíme, co jsme udělaly špatně.
Omlouváme chování, které nám ubližuje, ustupujeme a doufáme, že když budeme trpělivější, laskavější, chápavější a méně náročné, všechno se změní.
Jak je možné, že přesně víme, koho už nechceme, a přesto znovu prožíváme téměř stejný vztah?
Seznam požadavků nás nezachrání
O ideálním partnerovi míváme překvapivě přesnou představu. Měl by být inteligentní, vtipný, úspěšný, přitažlivý a společenský. Musí mít vyřešenou minulost, podobné zájmy a stejné představy o budoucnosti. Zkrátka hledáme charismatického dobrodruha, který bude každý večer doma, nezapomene na výročí a o víkendu s nadšením poseká zahradu nebo bez remcání opraví protékající odpad.
Výzkumy navíc ukazují, že naše představy o ideálním partnerovi jen omezeně předpovídají, kdo nás ve skutečnosti zaujme. Můžeme toužit po laskavém a vyrovnaném muži, ale pak se otevřou dveře, vejde potetovaný chlapík s lehce pochybnou pověstí – a náš pečlivě sestavený seznam se může jít klouzat.
Nepřitáhne nás klid a spolehlivost, ale intenzita. Ne bezpečí, nýbrž nejistota, dobývání a střídání blízkosti s odstupem. Důvěrně známý pocit si totiž snadno spleteme s něčím, co je pro nás dobré.
První představu o lásce si nenápadně odnášíme z domova
Neučíme se jen to, jak láska vypadá, ale také co musíme udělat, abychom ji získaly. Pokud jsme vyrůstaly v prostředí, kde byla blízkost bezpečná a samozřejmá, pravděpodobně ji budeme očekávat i od partnera. Jestliže se však pozornost střídala s chladem, přijetí bylo podmíněné nebo jsme si lásku musely zasloužit, může nám stejná nejistota připadat důvěrně známá i v dospělosti.
Nevybíráme si vědomě člověka, který nám ublíží. Přitahuje nás způsob vztahu, kterému rozumíme. Umíme v něm čekat, snažit se, omlouvat a bojovat o pozornost. Klidný člověk nás pak nemusí okamžitě zaujmout – ne proto, že by byl málo přitažlivý, ale protože vedle něj nemusíme dělat nic z toho, čím jsme si dosud lásku získávaly.
Výchova ovlivňuje také naše hranice. Kdo se už v dětství naučil potlačovat vlastní potřeby, aby doma udržel klid, může totéž dělat i ve vztahu. Dětství však není rozsudek. Vztahové vzorce se mohou měnit novými zkušenostmi, vědomou prací na sobě i vztahem, v němž poprvé zjistíme, že blízkost nemusí být odměnou za poslušnost.
Když si nejistotu spleteme s láskou
Některé vztahy nás pohltí téměř okamžitě. Jsou plné dlouhých zpráv, náhlých vyznání, velkých gest a pocitu, že jsme konečně potkaly někoho mimořádného. Chce o nás vědět všechno. Píše od rána do noci, plánuje společnou budoucnost a po třetí schůzce mluví o osudu.
Potom se bez vysvětlení odmlčí. Ale ve chvíli, kdy se začneme smiřovat s tím, že je konec, vrátí se s další záplavou pozornosti. Vysvětlí, že procházel složitým obdobím, bál se vlastních citů nebo potřeboval prostor. A všechno, co nám na jeho chování vadilo, přehluší úleva, že je zase zpátky.
Právě toto střídání blízkosti a odstupu vyvolává silné emoce. Čekání, pochybnosti, návrat, euforie. Vztah připomíná horskou dráhu a my intenzitu jízdy považujeme za důkaz hloubky citu. Jenže ne každé bušení srdce je láska. Někdy je to pouze nervová soustava, která nám doporučuje urychleně vystoupit.
Proč nás přitahují „zlobiví“ muži
Na začátku působí sebevědomě, svobodně, charismaticky a spontánně. Umí vyvolat emoci. Vedle klidného a čitelného člověka vypadá mnohem živěji. Nesnaží se nám ve všem vyhovět. Nedává okamžitě najevo své úmysly. Je trochu tajemný a jeho pozornost není samozřejmá. Musíme ji získat. Když se nám to podaří, prožíváme krátké, ale o to intenzivnější vítězství.
Teprve později zjistíme, že za sebevědomím se skrývalo sobectví, za svobodou neschopnost závazku, za tajemností emoční nedostupnost a za okouzlující pozorností způsob, jak získat převahu. Vzrušující nepředvídatelnost se promění v nejistotu. Ze spontánnosti se stane nespolehlivost. Nezávislý muž není ochoten udělat jediný kompromis a ten, který nás na začátku zasypával obdivem, začne pozornost dávkovat tak, abychom po ní stále více toužily.
Neznamená to, že každý charismatický nebo svobodomyslný muž je manipulátor. Ani tichý účetní v béžové vestě nám automaticky nezaručí citové bezpečí.
Podstatné není, jak muž působí na své okolí ani jak přesvědčivěji vypadají jeho zprávy na displeji telefonu. Důležité je, co s námi jeho chování dělá.
Jsme vedle něj klidnější, nebo stále nejistější? Rozkvétáme, nebo se pomalu zmenšujeme, abychom se vešly do prostoru, který nám vymezil?
Láska nemusí bolet, aby byla skutečná
Romantické příběhy nás naučily věřit, že velká láska musí překonávat překážky. Že člověk musí bojovat, čekat, odpouštět a dokazovat, kolik vydrží. Čím dramatičtější vztah je, tím osudovější se nám může zdát.
Klid pak považujeme za nudu.
Čitelný muž v nás nevyvolává potřebu kontrolovat každých pět minut telefon. Nemusíme rozebírat jeho poslední zprávu s kamarádkou, hledat skrytý význam za slovem „dobře“ ani zkoumat, proč za větou použil tečku místo smajlíku. Jeho slova a činy si neodporují.
Nuda, co?
Takový vztah nepřipomíná bouři a nevyvolává napětí, na jaké jsme byly zvyklé. Což je důvodem, proč nás zpočátku nemusí ohromit.
Nepřítomnost nejistoty však neznamená nepřítomnost vášně. Bezpečí není nuda. Je to pouze pocit, který jsme se dosud nenaučily spojovat s láskou.
Někdy nehledáme partnera, ale úlevu od samoty
Člověk, který se bojí zůstat sám, si nevybírá ze svobodné pozice. Nehledá pouze partnera, ale někoho, kdo co nejrychleji zaplní prázdné místo, utiší pochybnosti a vrátí mu pocit, že je milovaný a potřebný.
Místo otázky „Je mi s tímto člověkem dobře?“ řešíme především „Bude o mě stát?“. A když stojí, jsme za to vděčné.
Výzkum psycholožky Stephanie Spielmannové a jejích kolegů ukázal, že lidé, kteří se více obávají života bez partnera, bývají méně vybíraví, projevují větší zájem i o méně vstřícné protějšky a déle zůstávají v neuspokojivých vztazích.
Strach ze samoty snižuje laťku. Ne na pomyslném seznamu požadavků – tam můžeme nadále chtít inteligenci, humor a jiskru v oku. Snižuje ji ve chvíli, kdy máme říct dost.
Přehlédneme první varovné signály, omluvíme překročení hranic a přizpůsobíme se, aby vztah dostal šanci. S každým dalším ústupkem je těžší připustit si, že člověk, kterého jsme pustily do svého života, by v něm neměl zůstat.
Samoty se nebojíme jen proto, že nám chybí partner. Bojíme se i ticha, v němž už před sebou nemáme kam utéct. Po letech strávených ve vztazích někdy ani nevíme, co máme rády, co chceme a co jsme cestou odložily.
Samota přitom není prohra ani čekárna mezi dvěma vztahy. Je to čas návratu k sobě. Příležitost vzpomenout si, co nás těší, po čem toužíme, co jsme kvůli vztahům zanedbaly a co už si nikdy nenecháme vzít. Dobrovolně strávený čas o samotě může vytvářet prostor pro sebereflexi, odpočinek a znovunalezení vlastní autonomie. Samota a osamělost totiž nejsou totéž. Osaměle se můžeme cítit i vedle člověka, s nímž sdílíme jednu postel.
Postupně přestaneme měřit svou hodnotu podle toho, zda o nás někdo stojí. Pochopíme, že život bez partnera nemusí být prázdný. Prázdný byl jen prostor, který jsme dosud neuměly naplnit samy. A teprve když přestaneme hledat někoho, kdo nás zachrání před samotou, můžeme si partnera vybrat svobodně.
Nejen jaký je on, ale jaká jsem vedle něj já
Při hledání partnera posuzujeme především jeho vzhled, povahu, práci, vzdělání, smysl pro humor, minulost i plány do budoucna. Mnohem důležitější otázku si necháváme na konec:
Jaká jsem vedle něj já?
Mohu být sama sebou? Cítím klid, nebo stále čekám na další dávku jeho pozornosti? Respektuje moje hranice? Zajímá ho můj život, nebo jen to, co mu mohu nabídnout?
Nejsem vedle něj menší, nejistější a opatrnější? Nepřemýšlím před každou větou, jak ji přijme? Neomlouvám jeho chování častěji, než se on omlouvá mně? Nečekám stále na den, kdy se promění v člověka, kterým byl první měsíc?
Odpovědi vypovídají o vztahu víc než všechny položky na seznamu ideálního partnera.
Muž nemusí odpovídat naší původní představě, a přesto s námi může zacházet s láskou a respektem. Stejně tak může splňovat většinu našich požadavků a postupně nás připravit o sebevědomí, klid a pocit vlastní hodnoty.
Starý příběh v novém obsazení
Vystoupit z opakujícího se vztahového vzorce není jednoduché. Nestačí si slíbit, že příště už budeme chytřejší. Nestačí vyměnit partnera. Dokud nás přitahuje stejné chování a my v novém vztahu přebíráme tutéž roli, starý příběh se vrátí v novém obsazení.
Rozdíl se často neukáže v tom, co v nás muž probudí na začátku, ale v tom, jak se vedle něj cítíme po několika měsících. Jeden s námi sdílí život, druhý z něj především čerpá. Jeden respektuje naše hranice, druhý je zkouší posouvat tak dlouho, dokud vůbec nějaké máme.
Nejde pouze o to najít jiný typ muže. Musíme se naučit rozeznávat rozdíl mezi tím, co je nám důvěrně známé, a tím, co je pro nás skutečně dobré. Skutečná blízkost totiž nemusí přicházet jako bouře, která nám převrátí život. Někdy přichází s obyčejným mužem, vedle něhož už svůj život nemusíme převracet naruby. Neptáme se, zda jsme pro něj dost dobré. Nemusíme bojovat o jeho pozornost ani si zasluhovat laskavost. A především kvůli němu nemusíme opouštět samy sebe.
A pak třeba konečně přijmeme pozvání od zdánlivě nudného Pepíka Vomáčky, kterého jsme dosud přehlížely. Možná zjistíme, že charisma nemusí přicházet s velkými řečmi, mizením a dramatickými návraty.
Když pochybujeme samy o sobě, snáze přijmeme člověka, který našich slabých míst využije. Jakmile známe svou hodnotu, přestaneme čekat, zda si nás někdo konečně vybere.
Začneme si vybírat samy.
