Článek
Dlouhá léta se o ní vědělo především to, že je lékařkou specializující se na poruchy a poranění mozku a že žije s rodinou v okolí Bostonu. Vystupovala pod pseudonymem, pečlivě střežila své soukromí a při veřejných vystoupeních se objevovala v paruce a brýlích. Tajemství kolem její identity postupně narůstalo natolik, že někteří lidé začali pochybovat, zda Freida McFadden vůbec existuje.
V dubnu 2026 proto jedna z nejúspěšnějších autorek současných psychologických thrillerů konečně odhalila své skutečné jméno. Za jménem Freida McFadden se po třináct let skrývala americká lékařka Sara Cohenová.
Lékařka, která vedla dvojí život
Pseudonym si nezvolila kvůli promyšlené marketingové strategii. Chtěla především oddělit psaní od své práce v nemocnici. Obávala se, jak by kolegové a pacienti přijali skutečnost, že se ve volném čase věnuje příběhům plným vražd, manipulace a pokřivených lidských vztahů.
Její první román The Devil Wears Scrubs, inspirovaný zkušenostmi z lékařské praxe, vyšel v roce 2013. Následovaly další knihy, které si dlouho vydávala sama. Zlom přišel až s psychologickým thrillerem Pomocnice, který se stal mezinárodním bestsellerem a z nenápadné lékařky píšící po večerech udělal jednu z nejčtenějších autorek svého žánru.
Úspěch však nepřišel ze dne na den. Freida McFadden dokázala roky spojovat lékařskou profesi, rodinný život i psaní. Právě zkušenosti s fungováním lidského mozku, pamětí a změnami osobnosti jí poskytly materiál, který ve svých příbězích opakovaně využívá.
Její knihy mají snadno rozpoznatelný rukopis. Krátké kapitoly, střídání pohledů, postavy ukrývající zásadní tajemství a závěrečný zvrat, který má převrátit vše, čemu čtenář dosud věřil. Je to kombinace, která funguje – a která jí přinesla miliony čtenářů po celém světě.
Tentokrát však autorka opouští domácnosti plné rodinných tajemství a zavádí čtenáře do prostředí střední školy.
Škola, v níž má každý svou verzi pravdy
Na první pohled působí Profesorka jako další psychologický thriller zasazený do místa, které bývá vnímáno jako bezpečné a stabilní. Studentka, přísná učitelka, drobný prohřešek a tajemství z minulého školního roku, které stále ovlivňuje přítomnost. Jenže Freida McFadden čtenáře velmi brzy přesvědčí, že tady nejde o jednoduchý příběh o vině a trestu. Profesorka rozehrává příběh o moci, manipulaci a lidské potřeby převyprávět realitu tak, aby v ní člověk vyšel jako vítěz – nebo alespoň jako oběť.
Šestnáctiletá Addie je nejistá, inteligentní a osamělá dívka. Události spojené s profesorem Tuttlem, jehož odchod ze školy si Addie klade za vinu, z ní udělaly snadný terč posměchu i šikany a definitivně ji vyčlenily z kolektivu. Když při písemné práci podlehne pokušení opsat pár odpovědí, může se to zpočátku jevit jako banální školní prohřešek. Ve skutečnosti se tento čin stává důkazem, že jí nelze věřit.
Druhou výraznou postavou je Eve Bennett, respektovaná profesorka matematiky zvyklá na řád, kontrolu a jasně vymezená pravidla. Její manžel Nate vyučuje na stejné škole literaturu a mezi studenty je mnohem oblíbenější než ona. Příběh postupně sledujeme z několika pohledů, přičemž každý z vypravěčů nabízí vlastní verzi událostí.
Kdo mluví pravdu? Kdo manipuluje okolím? A komu máme věřit, když téměř každý něco skrývá?
Čte se rychle, věřit se jí dá hůře
Freida McFadden umí napsat knihu, od níž se špatně odchází. V tom ani Profesorka nezklamala. Krátké kapitoly, jednoduchý jazyk a pravidelně dávkovaná odhalení vytvářejí svižný rytmus. Autorka dobře ví, kdy kapitolu ukončit, aby čtenář místo odložení knihy pokračoval dál.
Čtivost je největší předností románu. Stránky rychle ubývají, podezření přechází z jedné postavy na druhou a vyprávění si udržuje napětí až do konce. Pokud od knihy očekáváme nenáročný thriller na několik večerů, svůj účel splní.
Horší je to ve chvíli, kdy se nad jednáním postav a jednotlivými zvraty začneme více zamýšlet. Některá rozhodnutí působí účelově, protože příběh potřebuje postavy dostat do určité situace. Jindy se jejich chování mění podle toho, koho má čtenář právě podezírat. Místo skutečně propracované psychologie tak občas nastupuje snaha za každou cenu překvapit.
Problematické je také hlavní téma zakázaného vztahu mezi učitelem a studentkou. Román vstupuje na velmi citlivou půdu, ale ne vždy s ní zachází dostatečně přesvědčivě. Motiv moci dospělého člověka nad dospívající dívkou mohl nabídnout mnohem hlubší příběh o manipulaci, vině a zneužití důvěry. Autorka ho však místy využívá spíše jako prostředek k vytvoření dalšího šoku.
Když se ze zvratu stane povinnost
Čtenáři autorčiných předchozích knih už vědí, že první vysvětlení nikdy nebývá konečné. Každá postava může lhát, každá situace může mít jiný význam a za poslední kapitolou často čeká ještě jeden dodatečný zvrat.
V Profesorce se ale tento osvědčený postup začíná obracet proti autorce. Některá odhalení lze předvídat, jiná naopak působí přitaženě za vlasy. Překvapení potom nevychází přirozeně z předchozího děje, ale připomíná spíše povinný podpis, který musí Freida McFadden připojit na konec každého svého thrilleru.
Podobné výhrady se objevují také v dalších čtenářských a literárních recenzích. Vedle pochval za svižné tempo a návykovou čtivost se opakuje kritika předvídatelnosti, nevěrohodných situací a závěru, který chce šokovat za každou cenu. Neznamená to, že je Profesorka špatnou knihou. Spíše nedosahuje úrovně toho nejlepšího, co její autorka napsala.
I úspěšný autor může mít slabší knihu
Možná jsme si zvykli hodnotit knihy příliš jednoznačně. Buď je milujeme, nebo zatratíme. Profesorka podle mě patří přesně mezi ty romány, u nichž mohou současně platit dvě zdánlivě protichůdná hodnocení: není příliš přesvědčivá, a přesto se od ní obtížně odchází.
Freida McFadden i tentokrát prokázala, že dokonale rozumí čtenářskému tempu. Umí vytvořit napětí, zakončit kapitolu ve správnou chvíli a přimět nás pochybovat o každé postavě. Tentokrát však jako by až příliš spoléhala na vlastní osvědčený recept. Psychologie ustoupila efektu, některé motivy zůstaly jen načrtnuté a závěrečné odhalení může část čtenářů spíše zarazit než ohromit.
Každý autor má právo na slabší knihu, zvláště pokud píše tolik a tak rychle jako Freida McFadden. Profesorka podle mě nepatří k vrcholům její tvorby, jednu důležitou vlastnost jí však upřít nelze: je mimořádně čtivá. Možná na ni nebudeme dlouho vzpomínat, během čtení ji ale budeme odkládat jen velmi neradi.
