Článek
Člověk by si řekl, že s padesátkou na krku konečně dorazí rozum. Že všechny ty životní facky a nasbírané zkušenosti spolehlivě zúročíte a proměníte se v rozvážnou bytost, která má všechno promyšlené do posledního detailu. V mém případě je ale teorie od praxe vzdálená asi jako Praha od Marsu.
Je to teprve pár měsíců, co jsem sbalila kufry a nastěhovala se k příteli. Oba jsme měli hlavu plnou růžových představ o poklidném podzimu života, hlubokém porozumění a večerech, kdy budeme zamilovaně sedět u krbu se sklenkou vína. Co se té milostné linky týče, tu jsem domyslela naprosto bezchybně. Romantika funguje na sto procent. Fatální chyba v mých kalkulacích nastala ve chvíli, kdy mě osud po sedmi letech klidu vrhl zpátky do role zahradnice.
Kdysi jsem zahradu zbožňovala. Bývalo to moje útočiště, kam jsem utíkala po vražedných dnech v korporátním managementu i během čím dál hlasitějších italských hádek v bývalém manželství. Když jsem pak odtamtud odcházela, nechala jsem na tom starém záhonu úplně všechno – včetně iluzí, vzpomínek a rýče, který jsem tehdy v záchvatu vzteku zapíchla do kompostu s tím, že už v životě nesáhnu na hlínu.
V definitivním ukončování životních kapitol jsem byla odjakživa přeborník. Stejně jako v přesvědčování sama sebe, že v panelákovém bytě je mi vlastně nejlíp. Celých sedm let jsem si spokojeně nalhávala, jaká je to nádhera, když v zimě nemusím čistit krb, tahat těžká polena ani odklízet sníh z příjezdové cesty. Životní prostor se mi sice smrskl o sto třicet metrů čtverečních, ale čas věnovaný sama sobě narostl závratnou rychlostí. Jenže co člověk nosí v srdci, to z něj zkrátka nevymaže.
V novém domově se mi to všechno zjara vrátilo jako bumerang. Stačilo jedno stěhování na samotu a z městské dámy se jako mávnutím kouzelného proutku stala opět divokým Tarzanem, který uprostřed nové zahrady absolutně netušil, z které strany tu zelenou džungli začít likvidovat dřív.
Při tom všem nadšení jsem totiž nedomyslela jeden drobný technický detail – a to ten, že Milošův pozemek má hektar. Pro lepší představu: hektar je rozloha, na které by se dalo vybudovat menší golfové hřiště nebo pohodlně zaparkovat tři Airbusy. Na druhou stranu jsem se na tu nekonečnou zelenou plochu snažila dívat i optimisticky. Brala jsem ji jako bezplatnou fitness výzvu, díky které do léta zaručeně shodím těch pár kilo navíc.
Jenže realita byla úplně jiná. Byl to čistý survival. A výsledek? Nezhubla jsem ani kilo.
V houští, které bylo tak husté a nepropustné, že by v něm Šípková Růženka spala dalších tři sta let, jsem s archeologickým zápalem objevovala zbytky původních okrasných kytek. Do pletí kopřiv, z jejichž gigantického množství by se dal rozjet docela slušný mezinárodní byznys, kterým bych hravě zastínila i Marii Treben, jsem se navíc vrhla s naivním úsměvem. V hlavě už se mi totiž rýsovala jasná vize mého dalšího knižního bestselleru s chytlavým názvem Zdraví z Čapkovy lékárny. Vždyť kopřivy jsou přece skvělé na revma, ne?
Nejsou.
Jsou dobré leda tak na okamžitou léčbu choleriků, testování lidské příčetnosti a trénování asertivity.
Uprostřed té zelené apokalypsy plné trní a kopřivových mrakodrapů jsem ale objevila skrytý kout, do kterého jsem se okamžitě zamilovala. Rozhodla jsem se, že z něj vybuduju své soukromé „truc místo“. Oázu absolutního klidu, kde budu schovaná před celým vesmírem tvořit, rozjímat a v tichu trucovat, kdyby čistě náhodou do mého sluncem zalitého mileneckého života připlul bouřkový mrak.
Truc místo s výhledem na pastviny
Moje první expedice do houští, kde by mi nepomohla ani mačeta, odhalila stříbrnou jedličku, která už z poloviny usychala. V mé duši ale okamžitě problikla mateřská potřeba ji zachránit. Večer pak zachraňoval můj partner mě, když mi z těla vytahoval zabodnuté trny.
Při druhé fázi vykopávek jsem pod nánosem plevele a hlíny narazila na původní nášlapné kameny. Pod nimi se ukrývala další podzemní dálnice kořenů svobodně se množících ostružin. (Poznámka autora: Pod pojmem svobodně se množící ostružiny si v překladu představte patnáct metrů čtverečních půdy prorostlé několika jejich generacemi.)
Dalším výsledkem mého romantického snění byl akutní zánět šlach. Když bolest dosáhla bodu, kdy jsem neudržela ani hrnek s kávou, přešla jsem na nový, inovativní způsob pletí. Hroudy hlíny uvolněné rýčem jsem začala s nebývalou grácií rozkopávat botou. (Poznámka autora: Ano, jsem tvrdohlavá, umíněná a nepoučitelná.)
S každým dalším dnem se ten kus země měnil v útulné místo, které mi přirůstalo k srdci čím dál víc. Odtud byl přímý výhled na pastviny a místní koně brzy pochopili, že ta urputně funící padesátnice v teplákách představuje skvělé odpolední divadlo. Chodili se na mě dívat k plotu jako na cizokrajné zvíře v zoo a já se při kopání hroud dojatě kochala tím, jak ušlechtile přežvykují trávu. Kolem mě šuměl smrk, voněla borovice, stříbrná jedlička se viditelně nadechovala k životu a já už v duchu viděla výsledek své dřiny. Představovala jsem si, jak na zkrocenou hlínu vysázím trávník měkký jako peřinka, roztáhnu lehátko, natáhnu nohy a v dokonalé izolaci od okolního světa budu konečně čerpat přírodní i vesmírnou energii. Noční obloha je tu totiž posetá stovkami zářících hvězd, nad hlavou občas prolétne kometa a sem tam i nějaká ta padající hvězda.
Za růžovým keřem
Dnes jsem celá zničená, s bolavým tělem, ale s pocitem blížícího se vítězství vyběhla do podkroví. Do partnerova ateliéru chodím málokdy, abych ho při práci zbytečně nerušila, ale tentokrát jsem se nutně potřebovala podívat na rozpracované video pro náš nový podcast.
Zatímco on soustředěně posouval jednotlivé záběry, já se mimoděk podívala přes jeho rameno směrem k oknu.
V tu chvíli se mi doslova zatmělo před očima.
Můj drahý má totiž od svého pracovního stolu naprosto přímý, panoramatický a ničím nerušený výhled na moje tajné hnízdo odpočinku.
Celé ty dlouhé týdny, kdy jsem si bláhově myslela, jak rafinovaně unikám jeho pohledu, mě měl jako na dlani. Moje vysněná oáza absolutního soukromí byla ve skutečnosti hlavní scénou přímo pod jeho okny. Zatímco já jsem s výrazem šílenství vyrývala ze země kořeny, nadávala a vztekle kopala botou do hlíny, on si mě mohl v klidu vychutnávat s hrnkem kávy v ruce.
Otočila jsem se na něj a vyslovila pouhé: „Ty?!“
On se nezadržitelně rozesmál.
„Podívej se, holčičko,“ pronesl nakonec hlasem Oldřicha Nového s noblesou prvorepublikového gentlemana, „jestli mě budeš někdy zlobit, pak celý národ uvidí, jak umíš nadávat.“
V tu chvíli jsem pochopila, že když nedomýšlíte své plány, můžete si sice vybudovat dokonalou oázu klidu… jen si předtím raději ověřte, kam vede výhled z partnerova okna.
PS: Pokud se jednou na YouTube objeví časosběrný dokument s názvem Žena a ostružina, bude vám už nejspíš jasné, proč.
