Článek
„Dobrý sváteční den, Drahá. Dovolil bych si vám popřát k dnešnímu významnému dni. Přijměte dvojité, bezneřestné políbení na obě tváře jako vyjádření upřímného přání k dlouhodobému úspěšnému boji s tím zákeřným neduhem, jenž vás však nikterak nelimituje ve vašem životním rozletu a plnění si snů a tužeb. Dále vinšuji neutuchající pohlavní svěžest a múzu v tvorbě, jež vás evidentně zcela naplňuje.“
Jeho přání měla přesnost švýcarských hodinek. Rok co rok přicházela se stejnou mrazivou pravidelností a dělila její narozeninový den na dvě poloviny – ochromující čekání a následný pád.
Ten den byla už od rána v zajetí podivného bezvládí. Mobilní telefon na stole se měnil v tikající bombu a každé jeho pípnutí jí vrazilo jehlu strachu přímo pod žebra. Když se na displeji konečně rozsvítilo jeho jméno, veškerá racionální obrana, kterou dvanáct měsíců pracně budovala, se zhroutila během jediné sekundy. Tělo převzalo vládu nad rozumem. Mohla si stokrát opakovat, že už je dost silná, že už ji ta stará slova nemají jak zlomit. Jenže hluboko uvnitř věděla, že si to jen nalhává. Že na tuhle chvíli celou dobu čekala.
Oči jí hladově přelétaly po řádcích a s každým dalším slovem se jí do krve rozlévalo to známé chvění. Ta palčivá rozkoš, kterou v ní nikdo jiný nedokázal probudit. Kristián věděl, jak zabíjet s noblesou. Stačilo pár formálních, starosvětsky zdvořilých vět, pod jejichž povrchem pulzovala erotická dráždivost. Kontrast slov „bezneřestné políbení“ a „pohlavní svěžest“ jí v mžiku vrátila všechno. Opět na sobě cítila tíhu jeho těla, do nosu ji udeřila nezaměnitelná vůně jeho kůže a na krku ji zastudil jeho zrychlený dech.
Byl pryč, a přesto v té chvíli stál s ní v pokoji.
Věděla, že zůstat s ním by znamenalo zešílet. Její pracně budovaný život by se zbortil jako domeček z karet. Tenkrát našla sílu odejít, ačkoliv ji bolest z toho rozhodnutí málem roztrhla vedví. Jak absurdní bylo opustit člověka, kterého milujete víc než svůj vlastní život. Poprvé tehdy poznala opravdovou lásku. Jenže to křehké štěstí příliš často střídala prázdnota, ve které přestávala poznávat sama sebe.
Prsty se jí třásly nad klávesnicí. Displej mobilu svítil do ticha pokoje jako maják a ona v duchu skládala slova, která v ní zrála celé ty roky. Slova, která už nebyla plná křiku a bolesti, ale zvláštního smíru:
„Drahý Kristiáne, ještě že ty narozeniny máme… Člověk si díky nim občas dovolí otevřít i komnaty, do nichž během roku vstupuje jen zřídkakdy. Jsou dny, kdy si postesknu nad životem, který jsem s Vámi vedla, avšak zároveň čím dál více cítím, že se vše odehrálo přesně tak, jak mělo. Došla jsem ke zvláštnímu smíru s minulostí i se vzpomínkami. Už nebolí. Jen tiše zahřejí u srdce jako doušek něčeho dávno známého. Ať už byl náš příběh jakýkoli, mohla jsem milovat, snít a malovat si život v barvách hříšných i krásných, přesně tak, jak mé srdce ráčilo a uneslo. A za to dnes cítím zvláštní druh vděčnosti.“
Věděla, že on měl vždycky na všechno odpověď. Rád filozofoval, rád slovy ovládal prostor kolem sebe. Ale v jedné věci, v té nejzásadnější se mýlil.
„Možná jste se v té řece přece jen mýlil… Člověk do ní možná znovu vstoupí, jen podruhé už voda nemá onu divokou prudkost, spontánní odvahu, třas těla a bláznivou lehkost okamžiků, kdy ještě netuší, co všechno může ztratit. Já to však směla prožít. Díky Bohu. Buďte zdráv… a křížek na čelíčko.“
Její prst se na dlouhou vteřinu zastavil nad displejem telefonu. Podívala se na ten text, který byl vyznáním i vykoupením zároveň. Stačilo jediné stisknutí tlačítka „Odeslat“, a všechna ta slova by k němu odletěla.
Byla by to ale pravda?
Nebo jen další rafinovaná pozvánka do hry, kterou nikdy nemohla vyhrát?
Rázně, s tichým výdechem, stiskla „Smazat“.
Slova zmizela. Displej pohasl a s ním i iluze, že ji Kristián už nemůže zasáhnout. Zůstala jen tma pokoje a vědomí, že ta zpráva patřila jí. Ne jemu. Byla jejím mostem k tomu, aby o pár měsíců později dokázala udělat to nejdůležitější: postavit se tváří v tvář svému vlastnímu osudu.
Zavřela oči a nechala se spláchnout minulostí. Vzpomínala na den, kdy ho poprvé spatřila. Bylo to jedno z těch zdánlivě obyčejných, líných odpolední, která se v jediné vteřině promění v milník, od něhož se začne počítat nový letopočet. Pamatovala si jeho neposlušné vlasy, padající do čela v lehce rozverných loknách – tak bezelstných, a přesto podivně dráždivých. Celý ten okamžik byl prosycený omamnou vůní čerstvě mleté kávy a hlukem městské kavárny, který se pro ni během několika vteřin změnil v rozmazaný šum.
Přistoupil tehdy k jejímu stolu. V ruce nesl talířek s kouskem cheesecaku, který si objednala. Ta lahodná chuť dezertu se jí později navždy spojila s jeho přítomností, ale tehdy vnímala jen jeho ruku. Třásla se. Ten sebevědomý muž s uhrančivým pohledem měl z její blízkosti takový respekt, že sotva udržel rovnováhu talířku. A právě ten drobný, lidský třes ji okouzlil víc než jakékoli naučené gesto galantnosti.
Utkvěl jí i jeho odchod. Sedala do auta na zaplněném parkovišti, startovala motor, a on před kapotou couval ke svému vozu. Nedokázal od ní odtrhnout pohled. Kráčel pozpátku, mával jí na rozloučenou a bylo mu úplně jedno, kam šlape. Viděla to jako zpomalený film – jeho fascinaci, svůj smích za volantem a pak ten okamžik, kdy nešikovně zakopl o obrubník. Divoce rozhodil rukama, aby udržel rovnováhu, ale i tak se nepřestával usmívat.
Tehdy byl ještě bezbranný. Tehdy oba věřili, že ta neviditelná gravitace, která je k sobě tak zběsile táhla, je dokáže zachránit.
Netušili, že je pohltí.
Ony rozverné lokny a třesoucí se ruce totiž brzy vystřídala druhá tvář jejich vztahu. Intenzita, která nenechávala prostor pro nadechnutí. Když byli spolu, okolní svět přestával existovat. Dny splývaly s nocemi v nekonečném proudu emocí, debat do svítání a milování, po kterém zůstávalo vyčerpání i zvláštní prázdno. Přestávala fungovat jako žena, jako umělkyně, jako člověk. Kristián byl její múzou, ale zároveň černým sluncem, kolem něhož se začal nebezpečně stáčet celý její život.
Otevřela oči. Vzpomínka pomalu vybledla, ale jemné chvění v těle zůstalo. Kristián byl pryč. Po smazané zprávě zůstalo jen ticho a srdce, které musela umlčet do dalšího roku.
Tyhle emoce si dovolila prožít jen jediný den v roce. Byl to ventil po stovkách dní plných slz, po sebezničující bolesti prožité v kruhu neustálých vzpomínek. Byla to splátka za všechna ta bláznivá dobrodružství, kterými se snažila nahradit to, čeho se kdysi dobrovolně vzdala. Dnešní den byl jejím malým vítězstvím. Věděla, že vzpomínky si dovolí odemknout už jen v tento sváteční den. Nikdy jindy.
Vstala ze země a rozhlédla se po pokoji. Kdysi býval plný věcí, které s ním byly propojené neviditelnou pupeční šňůrou. V prvních týdnech odloučení je nedokázala vyhodit. Jen je zoufale schovávala do zásuvek, skříní a temných koutů bytu. Nalhávala si, že co oči nevidí, to srdce nebolí. Jenže kolem každého z těch míst stejně cítila tichý mráz. Po několika měsících ji ta skrytá minulost dohnala k šílenství a všechny ty věci bez milosti vyhodila. Smazala fotografie, zlikvidovala jejich zprávy i dopisy.
Tehdy udělala první krůček k uzdravení nemocného srdce.
Jenže uzdravit uměleckou duši trvalo mnohem déle. První dva roky po odloučení nedokázala vzít štětec do ruky. Další dva malovala dokola pořád jeden a ten samý motiv a poslední tři roky k jejím dílům jen těžko hledala názvy. Plátna postrádala dřívější lehkost. Neměla správnou kompozici, oko diváka na nich marně hledalo pevný bod a barvy se pod jejíma rukama měnily v blátivé, unavené odstíny. Chybělo jim ono horké, živé světlo a tlukot skutečného příběhu. Byla to jen prázdná, strnulá těla bez duše.
Odkrojila si kousek cheesecaku, vzala lahev vína a odešla na terasu. Zahleděla se do temné noci a s nostalgií pozorovala hvězdy. Bezpečně rozpoznávala souhvězdí, která ji kdysi naučil znát. Každé z nich zapíjela dlouhými doušky až do samého dna skleničky. S přibývajícím alkoholem z ní opadávala opatrnost i zábrany. Svlékla se do naha. Bosýma nohama vystoupala na první příčku zábradlí, roztáhla ruce do prázdnoty noci a oddala se větru, který ji omotával svými neviditelnými chapadly.
Zvedla hlavu a upřela pohled k měsíci.
„Jsi tak čistá a krásná, luno…“ zašeptala do tmy. „I já jsem ti teď blíž. Jsme si rovny. Vezmi si mě k sobě…“
Ráno ji probudil nový den. Ostré ranní slunce jí svítilo přímo do očí a ona jen stěží sbírala své ztuhlé tělo z chladné dlažby terasy. Když se pokusila zvednout, hlavou jí projela tepající bolest. Byla na sebe vzteklá. Za tu lahev vína, za noční teatrálnost, za něj.
Odešla do koupelny a pustila proud vody. Každý rok ze sebe ve sprše smývala těch čtyřiadvacet hodin vzpomínek a vracela se zpátky do běžného života. Jenže letos bylo něco jinak. Obrazy byly příliš živé, intenzivní a odmítaly odplynout spolu s vodou. Dokonce i její vlastní tělo se vzpouzelo rozumu. Bylo nebezpečně vzrušené z každého jejího vlastního doteku, sálal z něj neutuchající, palčivý chtíč. Byla vyprahlá, hladová, šílená touhou, kterou v ní mohl probudit jen on.
A v tom nejvypjatějším okamžiku se bytem pronikavě rozezněl domovní zvonek.
Trhla sebou. Nechápala, kdo by mohl v tak časnou hodinu zvonit. Vypnula vodu, spěšně kolem sebe omotala osušku a s bušícím srdcem šla otevřít.
Ve dveřích stál její soused. Tichý, nenápadný kluk, kterého dosud sotva registrovala. Teď však působil krajně rozpačitě. A jeho rozpaky se ještě prohloubily, když ji spatřil bosou, jen v osušce, s vlasy, ze kterých jí stékaly kapky vody, klouzaly po nahé kůži klíčních kostí a vpíjely se do froté látky.
Nasucho polkl a ošil se.
Její rozehřáté tělo ten jeho pohled plný potlačované touhy zaznamenalo okamžitě. Vzrušilo ji to ještě víc. Jenže v další vteřině se realita zvláštním způsobem ohnula. Místo sousedových očí najednou viděla Kristiánovy. Temné, soustředěné, hladové. Začala se topit v halucinaci a nemohla popadnout dech.
Mladík si nervózně odkašlal a zvedl k ní ruku, ve které cosi držel.
„Vaše šaty…“ hlas se mu zadrhl, musel si odkašlat znovu. „Spadly vám v noci dolů na zem. Venčil jsem zrovna Áju, tak…“
Do tváří jí vystoupal horký ruměnec studu společně s chtíčem, který už nedokázala utlumit. Viděl ji snad v noci stát na tom zábradlí? Problesklo jí hlavou. Samozřejmě, že viděl…
Natáhla ruku, aby si je od něj vzala. Když se však ukazováčkem letmo dotkla jeho teplé dlaně, soused leknutím šaty upustil na zem.
Sehnul se pro ně a ona ve stejném zmatku udělala to samé. Srazili se hlavami. Byli si najednou tak blízko, že cítila jeho zrychlený dech i nervozitu, která z něj sálala. A v tom krátkém střetu blízkosti se jí znovu nebezpečně prolnula přítomnost s minulostí. Jako by se Kristián převtělil do tohoto muže a proměnil ho v loutku prahnoucí po hříchu. Sousedova tvář se v jejích očích definitivně rozmazala a přepsala Kristiánovými rysy. Jeho paže vystřelily dopředu a sevřely ji do spalujícího, dravého objetí, ze kterého nebylo úniku. Celým tělem jí projela vlna čisté slasti, naprosté odevzdanosti a šílené touhy…
„Ájo, no tak! Už slečnu neotravuj a pojď.“
Ostrý štěkot a škubnutí vodítka ji rázem vrátily zpátky do reality. Žádné objetí se nekonalo. Byl to jen přelud její vlastní vyprahlé mysli. Rozpačitý soused, rudý až za ušima, nervózně tahal fenku pryč od jejích bosých nohou. Zamumlal omluvu a rychle zmizel ve svém bytě. Zůstala stát ve dveřích se šaty v ruce, udýchaná a zmatená vlastním tělem.
Teprve když za sebou zavřela dveře, pomalu jí došla ta hrůza. Opřela se o ně zády a sklouzla k zemi. Nebyl to strach, že by znovu propadala starému peklu. Tohle bylo jiné. Sedm let budovala nový život, opatrně a trpělivě, až uvěřila, že je konečně v bezpečí. Proč se tedy letos její tělo tak divoce bouřilo? Proč měla pocit, že vzduch kolem ní znovu jiskří těsně před bouří?
Netušila to. Věděla jen, že se něco děje. Jako by se po letech v neviditelném soukolí jejího života uvolnila poslední západka a všechno se znovu dalo do pohybu. To, co se odehrálo se sousedem, nebylo selhání. Byla to předzvěst. Tělo, moudřejší než její rozum, už vědělo, že se blíží tektonický zlom.
Aby unikla tomu tísnivému neklidu, který jí pulzoval v žilách, popadla hadr a pustila se do zběsilého úklidu. Potřebovala zaměstnat ruce, unavit tělo a umlčet vlastní hlavu. Jenže osud měl jiný plán. V nejzazším koutě police, kam léta nesáhla, její prsty narazily na něco suchého a drsného.
Byla to stará větvička se třemi malými šiškami.
„Přej si něco,“ zašeptal jí tehdy do ucha na úzké lesní cestě daleko za městem.
Znovu viděla ten les. Vlhkou půdu pod nohama, úzkou pěšinu mezi stromy i vítr, který jí nadzvedával šaty a odhaloval její tělo v rouše Evině. Pamatovala si jeho pohled. Díval se na ni tehdy, jako by nepatřila do skutečného světa. Chtěl ji mít jen pro sebe – schovanou hluboko mezi stromy, jako vílu tančící na měkkých polštářích mechů a koupající se v průzračné, ledové vodě lesního potůčku.
Vzpomněla si, jak tam tehdy stála a vyslovila jen dvě přání. To třetí v ní zůstalo viset celé roky jako nedořečený dluh.
Až doteď.
V tom ranním, s větvičkou v třesoucí se dlani, to přání konečně našlo svá slova. Vyslovila ho nahlas, jako zaklínadlo:
„Přeju si, abych ho už nikdy v životě nepotkala.“
Větvička skončila v odpadkovém koši. Nebyl to akt hněvu, ale chladné nutnosti. To ráno v ní však zanechalo pulzující stopu. To magické jiskření ve vzduchu, ta živočišná předtucha, která se jí tehdy ráno usadila pod kůží, neodplula se sprchou ani nezmizela s uklizeným bytem.
Během následujících měsíců se to napětí stalo jejím prokletím i největším darem. Nemohla pořádně spát. Když zavřela oči, vracel se jí les, studená voda potoka i vítr na nahé kůži. Všechno, co v sobě sedm let držela pod zámkem, se začalo znovu drát na povrch.
A protože už Kristiána nechtěla pustit zpátky do svého života, vzala do ruky štětce a všechen ten neklid a touhu začala vrhat na plátna.
Malovala jako posedlá. Celé týdny, dny i noci splývaly v jedinou dlouhou, horečnatou tvorbu. Každý tah štětcem byl pokusem vykřičet to, co v sobě nosila, každá barva byla vrstvou její vlastní kůže. Ty obrazy nevznikaly z klidu, ale z čistého přetlaku té osudové předtuchy, kterou v sobě od svých narozenin nosila. Každý obraz byl otiskem něčeho, co nedokázala vyslovit nahlas.
Když po několika měsících odložila štětec, byla vyčerpaná, ale volná. Jako by se kruh pomalu uzavíral. Zbývalo už jen ukázat světu, co z toho dávného požáru vzniklo.
Vernisáž byla v plném proudu. Galerie praskala ve švech, vzduchem se nesl tlumený hovor, cinkání skleniček se šampaňským a obdivné výdechy návštěvníků. Její první výstava měla obrovský úspěch. Kritici mluvili o syrové, hříšné intenzitě a barvách, které působily, jako by na plátnech pulsovaly vlastním životem. Všichni oslavovali její talent.
A v tom ho ucítila.
Nejdřív jen jako známé napětí v zádech. Krátký elektrický impuls, který jí projel tělem dřív, než se stačila otočit. Vzduch kolem ní náhle ztěžkl. Ta živočišná předtucha z narozeninového rána, to magické chvění, které v sobě měsíce nosila, se v jediné vteřině zhmotnilo.
Pomalu se otočila a její pohled se střetl s jeho napříč davem. Kristián.
Okolní hluk jako by se v jediném okamžiku vzdálil.
Nekráčel už s tou bezstarostnou klukovskou lehkostí jako kdysi na parkovišti. Šel k ní klidně, přímo, téměř bez spěchu. A lidé před ním podivně uhýbali stranou, jako by instinktivně cítili, že mezi nimi existuje něco, co se jich netýká.
Vteřinu předtím, než k ní došel, se mezi ně vmísil kurátor galerie. Oči mu zářily nadšením a v ruce pevně svíral desky s poznámkami.
„To je neuvěřitelné!“ vydechl téměř šeptem, neschopen skrýt profesionální extázi. „Je to pryč. Úplně všechno. Jeden kupec před chvílí odkoupil celou sbírku. Kompletně. A chce další sérii. A není jediný… Slyšíte mě? Jste hvězda.“
Jeho slova k ní doléhala tlumeně, jako by přicházela z velké dálky. Nedokázala odtrhnout oči od muže stojícího několik kroků před ní. Kurátor si všiml jejího nepřítomného pohledu. Když pochopil, že se odpovědi nedočká, uctivě sklonil hlavu a v tichosti, s pocitem, že přerušil něco posvátného, ustoupil zpět mezi hosty.
Kristián udělal poslední krok.
Zastavil se těsně u ní. Z pootevřeného okna galerie zrovna pronikl chladný večerní vzduch a přinesl s sebou tu jeho známou vůni deště, tabáku a kůže. Vůni, která jí kdysi dokázala paralyzovat. Její tělo si ten pocit pamatovalo a znovu se v ní ozvalo staré nutkání – utéct, nebo se mu bez odporu odevzdat.
Jenže tentokrát zůstala stát. Klidná. Ukotvená ve svém novém životě.
Díval se na ni dlouze, s tichým smutkem člověka, který příliš dobře ví, jaké stopy po sobě zanechal. Nepotřeboval velká slova.
Pomalu zvedl ruku. Jeho prsty byly klidné a teplé. Jemně se jí dotkl čela a ukazováčkem na její kůži vykreslil malý křížek. Pak se naklonil k jejímu uchu a jeho horký dech ji naposledy popálil na krku.
„Říkal jsem ti to, Drahá… Naše propojení je hluboké a věčné.“
Narovnal se, otočil a bez dalšího ohlédnutí zmizel v davu.
Zůstala tam stát. Sama, uprostřed galerie, s bušícím srdcem a místem na čele, které po jeho doteku stále hřálo. Pomalu přelétala pohledem své obrazy rozvěšené po stěnách. Všechny ty měsíce bolesti, touhy, vzpomínek i ticha teď visely před očima cizích lidí. A v tom zvláštním mrazení jí náhle došlo, kdo byl kupcem celé výstavy.
Všechna ta plátna, celý ten dávný požár, slzy a lesní víly stejně skončily u něj.
Sklopila oči a v duchu si vzpomněla na starou větvičku se šiškami i na přání, které nad ní tehdy vyslovila. Osud jí na něj právě odpověděl po svém.
Pokud vás dnešní příběh zaujal, můžete si poslechnout i jeho audioverzi v mém podcastu Příběhy od Čapkové, kde své povídky sama načítám:
