Článek
Sladké prý nevyřeší žádný problém. Jako by to salát, který mi František s oblibou servíruje každý večer, snad dokázal. Zato tahle laskonka se o to alespoň snaží. Božínku, a jak se na mě z toho talířku usmívá. Kráska s nadýchaným krémovým bříškem, která mě na rozdíl od zbytku světa nesoudí. Je na čase, abys mi už polaskala chuťové pohárky.
„Netláskej se furt tím sladkým.“
Věta, po které mě okamžitě přejde chuť. Pokládám laskonku zpátky na talířek – pro mě nepochopitelně zakázanou substanci – a podívám se na matku. Ta se do té své zakousne s nevídanou radostí, a ještě větší má z tátova poplácání po jejím monumentálním pozadí.
„Maminko, jen si dopřej,“ pobízí ji táta a hledí na ni s takovým obdivem, jako by před ním nestála jeho padesátiletá manželka, ale samotná Afrodita. V jejich neutuchajícím laškování pokračují dál, jako bych tu vůbec nebyla. Stojí u kuchyňské linky, a když už to vypadá, že ji táta čapne za kypré boky, posadí na dubovou desku a rozehraje další dějství z nekonečného seriálu Rodiče a jejich erotické intermezzo, v posledním záchvěvu příčetnosti se zarazí.
„A co František?“ otočí se ke mně s přehrávanou účastí a s náznakem rozpačitosti se snaží uklidnit své choutky.
„Dobrý…“ utrousím a prstem dloubu do svého nedojedeného zákusku.
Ztloustla jsem. A to, že pouhá tři kila navíc způsobila rozkol v našem manželství, se mi daří před našimi úspěšně tajit. Polykám tu hořkost společně s posledním drobkem laskonky, který jsem si jazykem pracně vydolovala ze zubů.
„Prý dostal výbornou zakázku,“ zamumlá matka s plnou pusou a v koutcích se jí objeví krém, který by táta nejradši slízl. A kdyby mohl, olízal by ji celou.
Ano, můj uznávaný muž, architekt První bytové, získal zakázku snů. Dřel na plánech i ve svém volném čase a zbytek energie vypotil v posilovně. Byl posedlý milimetrovou přesností nejen na výkresech, ale i na vlastním těle. Bodejť by si pak nevšiml mého prvního kila navíc. Po měsíci druhého. A koncem léta i třetího.
Tři kila, která visí nad naším manželstvím jako Damoklův meč. Jako by manželský slib měl ještě poznámku pod čarou: v dobrém i zlém, ve zdraví i nemoci – ale jen pokud se vejdeš do tabulek BMI.
„Tak já už raději půjdu,“ oznámím polohlasem a zvedám se ze židle.
„Už Leni?“
Mámina otázka o Františkově zakázce zůstane viset ve vzduchu bez odpovědi. Táta mě láskyplně obejme a já se k němu na chvíli přitisknu. Jejich otázky jsou dnes jen zdvořilostní a na obsahu odpovědi nezáleží. Jejich svět je plný jich samotných a pro mé manželské chmury v něm není místo. Je mi jasné, že jim tu překážím.
„Tak pozdravuj Františka!“ zavolá za mnou ještě máma z kuchyně, zatímco mě táta s úsměvem tlačí do chodby. Vím přesně, co se stane vteřinu poté, až zmizím z jejich bytu. Ta dubová deska linky zažije věci, u kterých jako jejich dcera opravdu asistovat nechci.
Teprve když za mnou zaklapnou vchodové dveře, konečně vydechnu. Na čerstvém vzduchu mě ale okamžitě dožene realita. Cestou k autu se mi do hlavy začnou vkrádat pochybnosti hnusné jako listopadová plískanice.
Než jsem přibrala, měla jsem šedesát pět kilo. Při mé výšce naprosto ideální váha. Jenže František ze mě za poslední tři měsíce udělal chodící neurotičku. Tři kila. Pouhá tři kila navíc, kterých by si normální chlap nevšiml. Jenže můj muž je architekt a miluje čisté linie. A já pro něj teď očividně představuju neestetickou stavbu určenou buď k demolici, nebo ke kompletní přestavbě. A to od základů.
Nastartuju svého Renaulta a celou cestu domů přemýšlím, proč dobrovolně žiju v takovém vězení. A jak je možné, že moje máma, která má do ideálu krásy daleko jako Praha do Tokia, žije v absolutním slastném bezpečí, a já se bojím doma i nadechnout, abych náhodou neroztáhla hrudní koš o milimetr víc, než určují Františkovy tabulky?
S touhle tísnivou myšlenkou zaparkuju před naším domem. Chvíli jen tak sedím s rukama na volantu a sbírám odvahu. Pohled na bezchybný bytový komplex, na jehož návrhu se František osobně podílel, mě pokaždé spolehlivě ochromí. Vystoupím, projdu sterilně čistou chodbou a vyjedu výtahem do třetího patra. Otočím klíčem v zámku a vkročím do našeho bytu. Tedy přesněji řečeno – do Františkova chrámu minimalismu. Nikde nesmí ležet ani smítko, boty v předsíni musí svírat se stěnou přesně pravý úhel a nedejbože, abych nechala klíče položené jinde než uprostřed designové misky.
„Ahoj,“ zavolám, ale z pokoje ke mně doléhá jen rytmický zvuk domácího trenažéru.
František je v obýváku. Šlape na rotopedu s tak urputným výrazem, jako by jel finále Tour de France. Na sobě má funkční triko, které dokonale kopíruje jeho vyrýsované břišáky, a z uší mu trčí bezdrátová sluchátka. Když mě spatří, nesleze. Jen zpomalí tempo a sjede mě pohledem od hlavy k patě. Tím svým rentgenovým pohledem, kterým obvykle měří nosnost obvodových zdí.
„Ahoj. Byla jsi u vašich?“ zeptá se.
„Jo. Na chvíli jsem se u nich zastavila.“
František znechuceně semkne rty, aniž by přestal šlapat do pedálů. „Předpokládám, že tvoje matka zase pekla.“
„Pekla… laskonky.“
„Laskonky,“ vyhrkne s neskrývanou hrůzou. „Čistý rafinovaný cukr a transmastné kyseliny. Doufám, že jsi je nežrala.“
Žrala. Teda jenom půlku, než mi tu druhou matka znechutila, pomyslím si, ale nahlas raději hrdinně zalžu: „Neboj, odmítla jsem je.“
„Dobře děláš,“ spokojeně přikývne a konečně sleze z kola.
Vezme do ruky ručník, otře si čelo a přistoupí ke mně. Čekám pusu na uvítanou. Místo toho mě chytne kolem pasu a jeho prsty se mi zaryjí do boků, jako by testoval tloušťku izolační vrstvy na novostavbě. Připadám si spíš jako stavba po kolaudaci, na které se objevily první skryté vady než jako novomanželka.
„Je to tam už znát, zlato,“ povzdechne si s upřímným zármutkem v hlase, jako by mi právě diagnostikoval smrtelnou chorobu. „Ta tři kila prostě nechceš. Kazí to celou tvou siluetu. Dokonalá architektura těla vyžaduje disciplínu.“
Odtáhne se, lokne si z iontového nápoje a hodí po mně černý plastový shaker.
„Namíchal jsem ti protein. Místo večeře. A zítra ráno jdeš se mnou do fitka. Domluvil jsem ti lekci s Lindou. Je to profík, ta tě dostane zpátky do tabulek.“
Zírám na ten plastový kelímek v ruce a v duchu vidím mámu, jak se potí v tátově náruči na dubové desce kuchyňské linky. Tady se nepotí z lásky. Tady se potí z normy.
V sedm ráno vedu v mučírně, které František familiárně říká fitness centrum, boj o holý život.
„Ještě tři opakování, pojď, lokty víc k tělu!“ křičí mi do obličeje Linda.
Linda je biologický zázrak. Očima sleduju její odcházející postavu – legíny má zaříznuté tak hluboko v půlkách, že to popírá zákony anatomie, na břiše nemá kůži, ale obkladačky, a její culík kmital s přesností vojenské přehlídky.
Na mně v tuhle chvíli není estetického vůbec nic. Ležím na lavici, oči mi lezou z důlků a nad obličejem třesoucíma se rukama držím činku, jejíž váha mi každou vteřinu rozdrtí nos. Ruce se mi klepou tak strašně, že sotva držím balanc, a svaly mi hoří čirým vysílením.
„Františku…“ zachrápu zoufale, když mi osa činky klesne nebezpečně blízko k nosu. „Pomoc…“
Můj manželský ochránce mě však nevnímá, přestože stojí přímo vedle mě. Pravou ruku se ležérně opírá o stojan činky, ale pohledem sleduje Lindu, která k němu právě ladně doklouzala s čistým ručníkem.
„Víš, Lindo, ta tvoje postava je prostě absolutní umělecké dílo,“ doléhá ke mně Františkův sametový, laškovný hlas skrze dunění technohudby. „Na tobě není jediný gram tuku navíc. Radost pohledět.“
Linda hodí culíkem, zasměje se tónem, který má evokovat křehkou dívku, ačkoliv by svými bicepsy dokázala rozdrtit cihlu na prach, a jemně dloubne prstem do Františka. „Ty jsi hroznej svůdník, Fando. Ale děkuju. Chce to prostě disciplínu. S tvojí ženou to zvládnu, neboj. Ty začínající faldíky spálíme rychle.“
Začínající faldíky?!
Vzteky mi pumpne do žil zbytek adrenalinu, takže činku s hlasitým třesknutím odhodím do stojanu sama, až se otočí polovina osazenstva fitka. Otřu si zpocené čelo do erárního ručníku a chci Františkovi říct, kam přesně si může ty své komplimenty strčit. Jenže on už moji existenci opět úspěšně vytěsnil.
„Namícháš mi ten nový spalovač, Lindo? Dáme si ho na baru, potřebuju s tebou probrat Lenčin cvičební plán,“ zašvitoří můj muž. Otočí se ke mně zády a s pohledem upřeným na její dokonale vypracované pozadí s ní odchází.
Linda se k němu tiskne víc, než je nutné, a František se vedle ní úplně rozplývá. Stejně jako se rozplývá můj táta v přítomnosti matky. Jenže mého tátu ta bezpodmínečná láska nic nestojí a máma mu ji ráda oplácí. O nějaké Františkově lásce ke mně nelze vůbec mluvit. On miluje jen milimetrovou dokonalost a SketchUp, ve kterém si ve 3D modeluje své ideály. A já si tenhle jeho fanatismus musím ještě sama platit. Stálo mě to dva tisíce! A s každou další zbytečnou minutou na téhle lavici mám čím dál větší pocit, že bych měla okamžitě zažádat o azyl v nejbližší cukrárně.
Na Lindu jsem se vykašlala hned po třetí lekci, kdy se mě pokusila přesvědčit, že celerový řapík má stejnou chuť jako vanilkový rohlíček. Nemá. Ani omylem. Moje fitness kariéra tak skončila dřív, než vůbec začala. Sychravý podzim převzal vládu nad městem a já jsem s nesmírnou úlevou vyměnila zaříznuté legíny za vytahané huňaté svetry. S vědomím, že moje manželství už stejně visí na tenkém vlásku, jsem se vrátila ke svému normálnímu životu. A k laskonkám.
Zatímco venku padalo listí a dny se krátily, já jsem si v tichosti pěstovala další faldíky. Koncem listopadu váha s konečnou platností ukázala dalších sto dvacet dekagramů čisté radosti navíc. Celkově pět kilo nad Františkův limit. Byla jsem pro něj v podstatě černá stavba, která hrubě narušuje estetický ráz krajiny.
Jenže v našem minimalistickém chrámu se začaly dít podivné věci.
Můj dokonalý muž, ten chodící ideál krásy, začal chřadnout. Nejdřív to vypadalo, že ho jen vyčerpává ta jeho zakázka snů, ale pak se ty anomálie začaly stupňovat. František, který dřív vyskočil z postele v šest ráno jako vojenský kadet na rozcvičku, teď vstal jen s hlasitým zastřeným zasténáním.
„V tomhle bytě je nesnesitelná kosa,“ vrčel každé ráno a navlékal si na sebe termoprádlo, ačkoliv radiátory jely na maximum a já doma chodila v tričku s krátkým rukávem.
Pak přišla ta největší rána pro jeho neotřesitelné ego. Jeho milimetrově vyrýsované tělo začalo zničehonic zadržovat vodu a měknout. Zpočátku to samozřejmě sváděl na mě.
„Co jsi dala do té omáčky?“ obořil se na mě jednoho večera u stolu a znechuceně si prohlížel svůj odraz v naleštěném skleněném příborníku. „Podívej se na mě! Mám děsný břicho a oteklá víčka. To je tou tvou nezdravou stravou. Ty mě normálně sabotuješ!“
„Nedala jsem tam nic, co by bylo nezdravé, Františku,“ odpověděla jsem s ledovým klidem a pod stolem si s chutí ulomila čtvereček z tajně propašované čokolády.
Jeho posedlost se změnila v hysterii. Začal cvičit dvakrát denně. Linda mu v posilovně soucitně dělala dvojnásobné dávky spalovačů, ale Františkovo tělo jako by vstoupilo do generální stávky. Místo toho, aby váha klesala, se jeho obličej začal podivně nafukovat do tvaru, který měl k vysněným ideálům hodně daleko. Připomínal spíš naducaný kynutý knedlík. Byl neustále unavený, bez nálady, kůže mu vysychala a ta jeho slavná energie, kterou dřív oslňoval fitness trenérky na baru, byla ta tam.
Byl to začátek konce. František se začal nekontrolovatelně zaoblovat a s každým novým špíčkem na jeho břiše ze mě padal ten roční nános úzkosti. Vedle toho oteklého, věčně zmrzlého těla jsem se se svými pěti kily navíc najednou cítila neuvěřitelně lehce, svěže a svobodně.
A přesně s tímhle pocitem vítězství přišel den, který začal naprosto hříšně.
Seděla jsem v naší zastrčené městské cukrárně, na talířku měla svou třetí laskonku a s tichým triumfem vzpomínala na všechny ty Františkovy zázračné proteinové koktejly. Užila jsem si každé sousto té křehké krásky s vědomím, že dneska mi chuťové pohárky nikdo neznechutí.
Jenže u vedlejšího stolu seděl muž a fascinovaně sledoval můj posvátný obřad. Hltal očima každý můj pohyb, jako by se nedíval na ženu ládující se cukrem, ale na bohyni neřesti. Neměl na sobě elastické funkční tričko, nechystal se na maraton, ani na mobilu zběsile nepočítal glykemický index. Měl na sobě skvěle padnoucí tvídové sako a v očích uhrančivý pohled. Bylo to jako jarní tokání ptáků, tichá, ale naprosto zřejmá hra dravce a kořisti. Moje nekompromisní vášeň pro sladké ho očividně vyburcovala jako adrenalin toreadora před skolením býka v jásající španělské aréně.
Když si objednával druhý větrník, podíval se mi přímo do očí, zvedl se a bez sebemenšího zaváhání přešel k mému stolu.
„Smím?“ zeptal se sametovým hlasem, a aniž by čekal na odpověď, ladně se posadil naproti mně. Položil svůj talířek s větrníkem těsně vedle mé laskonky. „Omlouvám se, ale nemohl jsem si pomoct. Dívat se na vás, jak jíte, je jako dívat se na jednu z Grácií od Rubense. Člověk má náhle pocit, že současná ženská krása konečně zase dostala chuť k jídlu.“
Byl to moment absolutního jiskření. Vlastně spíš rafinovaného cukření. Sjel mě obdivným pohledem od hlavy až k mým pěti kilům navíc a v jeho očích nebylo ani stopy po tabulkách BMI. Bylo tam jen čisté, chlapské uznání.
„Laskonky jsou moje slabost,“ hlesla jsem a poprvé po roce jsem se nezačala červenat studem, ale vzrušením.
„Odteď jsou i mojí slabostí,“ usmál se. Jeho pohled na vteřinu sklouzl k mým prstům a zastavil se na zlatém kroužku snubního prstýnku. V očích se mu zablesklo mírné zklamání, ale nakonec vyndal z dávkovače papírový ubrousek a elegantním tahem na něj propiskou napsal své telefonní číslo.
„Vím, že to možná bude vypadat drze,“ dodal spikleneckým hlasem, zatímco u servírky objednával rudou marcipánovou růži, kterou do ubrousku vzápětí s noblesou zabalil. „Ta je pro vás. Kdybyste měla chuť ještě zhřešit.“
Bez dalších slov vstal a nechal mě u stolu samotnou.
Myslela jsem, že se mi zastaví srdce. Z cukrárny jsem domů doslova doklopýtala na obláčku snění. Celé moje tělo zaplavilo lechtivé mravenčení, kterému jsem už po tom roce s Františkem pomalu chystala pohřeb. Znovu jsem žila.
Jenže hned ve dveřích mě probrala ledová sprcha reality.
V předsíni stál František. Tedy to, co z mého muže zbylo. Vypadal, jako by se mu právě zřítila novostavba přímo před nosem. V ruce svíral bílou obálku s logem endokrinologie a v jeho kdysi sebevědomém obličeji se zračil čistý, existenciální děs.
„Je konec,“ zašeptal dramaticky. „Moje tělo mě zradilo. Ta těžce vydřená architektura je v troskách.“
„Co se stalo, Františku?“ zeptala jsem se, zatímco mi v kapse kabátu příjemně hřál lístek s telefonním číslem od neznámého ctitele z cukrárny.
„Zpomalená štítná žláza! Chápeš to?“ vyhrkl s pláčem na krajíčku a sesunul se na naši drahou lavici. „Můj organismus si prostě vyrábí tuk z čistého vzduchu! I kdybych pil jenom destilovanou vodu a cvičil s Lindou do úmoru, budu tloustnout! Ztratil jsem kontrolu nad vlastním tělem.“
Zírala jsem na svého muže. Na muže, který mě měsíce terorizoval kvůli pěti kilům. Na muže, který mi odpíral jídlo a nutil mě zvedat činky, jež mě málem zabily, jen aby mě udržel ve svých tabulkách. A teď tu sedělo bezmocné lidské želé, odsouzené k doživotnímu boji s vlastní váhou.
V té vteřině se ve mně něco definitivně zlomilo. Poslední zbytek soucitu vyprchal stejně rychle jako bublinky z iontového nápoje.
„To je mi líto, Františku,“ řekla jsem naprosto klidně. Došla jsem ke stolu, vytáhla z kabelky propisku a položila před něj rozvodové papíry, které jsem měla připravené už měsíc. „Ale víš, jak jsi sám říkal… Forma sleduje funkci. A já už v téhle tvojí nefunkční stavbě prostě odmítám bydlet.“
Podepsala jsem se rázným, elegantním písmem, sbalila si kufr a nechala Františka napospas jeho vlastním tabulkám BMI. Venku na mě čekal nový den, pět kilo naprosté svobody a jedno telefonní číslo na zmačkaném papírovém ubrousku, které jsem měla v plánu vytočit hned na první křižovatce.
Pokud vás dnešní příběh zaujal, můžete si poslechnout i jeho audioverzi v mém podcastu Příběhy od Čapkové, kde své povídky sama načítám.
