Článek
Simonu Monyovou jsem nezačala číst kvůli seriálu ani tragédii, která ukončila její život. Její knihy mě oslovily dávno předtím, než se její jméno znovu objevilo téměř ve všech médiích. O to víc dnes přemýšlím, zda se do veřejného prostoru skutečně vrací spisovatelka Simona Monyová, nebo především příběh o její smrti.
V době, kdy její knihy vycházely a nacházely si desetitisíce čtenářek, mě její tvorba minula. Několik let jsem žila v Americe a po návratu přišlo období, kdy na čtení jednoduše nezbýval prostor. Dítě, podnikání a každodenní povinnosti měly přednost. K jejím románům jsem se proto dostala až mnohem později.
Jenže v té době už je běžná knihkupectví nenabízela. Když jsem si chtěla některé tituly koupit, nacházela jsem je pouze v antikvariátech. Na autorku, která byla za svého života mimořádně úspěšná, si po její smrti vzpomněl už jen málokdo. Její knihy postupně zmizely z obchodů a spolu s nimi jako by se vytratil i její spisovatelský odkaz.
Až televizní seriál a nová vlna zájmu o její tragický osud vrátily Simonu Monyovou na titulní stránky a její romány do prodeje.
Je to výmluvná ukázka dnešní doby. Lidé ve velkém kupují zejména to, co je jim masivně předkládáno. To, co je vidět, o čem se mluví a co v sobě nese dostatečně silný příběh. Nejlépe tragický, šokující nebo skandální. V případě Simony Monyové je smutné, že se hlavní senzací nestala její tvorba, ale způsob, jakým skončil její život.
Příběhy, ve kterých lidé ještě žili obyčejné životy
Ke starší české tvorbě se vracím čím dál častěji. Nacházím v ní příběhy, které působí obyčejně lidsky. Nemusejí za každou cenu šokovat, bořit hranice ani své hrdiny vystavovat stále bizarnějším traumatům. Vyprávějí o vztazích, manželstvích, nevěrách, slabostech, nedorozuměních a životních přešlapech. Zkrátka o tom, co lidé skutečně prožívali – a stále prožívají.
Jako autorku vztahových příběhů mě Simona Monyová musela zákonitě oslovit. Psala o obyčejných lidech, kteří dělají neobyčejné hlouposti. O ženách a mužích toužících po lásce, uznání nebo změně, kteří přitom často lžou svému okolí i sami sobě. Dokázala být vtipná, ironická a nemilosrdná, aniž by její knihy přestaly být čtenářsky přístupné.
Její tvorba by neměla být zapomenuta také z dalšího důvodu. Simonu Monyovou považuji za jednu z průkopnic mezi českými spisovatelkami, které se rozhodly vydávat vlastní knihy samy. Založila si nakladatelství, převzala odpovědnost za svou tvorbu a dokázala si najít přímou cestu ke čtenářům.
Jako spisovatelka a zároveň spolumajitelka malého nakladatelství velmi dobře vím, jak odvážné a náročné takové rozhodnutí je. Nestačí pouze napsat knihu. Musíte zajistit její vydání, výrobu, propagaci, distribuci a nakonec přesvědčit čtenáře, aby si jí mezi tisíci dalších titulů vůbec všimli. Simona Monyová to dokázala v době, kdy samovydávání zdaleka nemělo dnešní možnosti ani společenské přijetí.
A nejspíš velmi dobře věděla, proč chce mít své knihy ve vlastních rukou.
Psycholog, který nerozumí sám sobě
Román Roznese tě na kopytech je svižně napsaný příběh o muži v krizi středního věku, který je přesvědčený, že má svůj život pevně v rukou. Koneckonců je psycholog. Rozumí lidským slabostem, umí číst v chování druhých a věří, že každou situaci dokáže racionálně vyhodnotit.
Jeho sebejistota však dostane první trhlinu ve chvíli, kdy za ním přijde přítel s bizarním plánem. Chce se pomocí jedovatého pavouka zbavit své milenky Felicie.
Hlavní hrdina si namlouvá, že situaci vyřeší. Jako odborník na lidskou duši přece dokáže zabránit zločinu, ochránit přítele a přitom vše udržet pod kontrolou. Jenže Felicie je mnohem silnější hráčka, než si dokáže připustit. Místo toho, aby ji odstranil ze hry, začne ona rozkládat jeho.
Pomalu, nenápadně a především psychologicky.
Základní kouzlo knihy spočívá v paradoxu, že muž, který profesně rozumí problémům ostatních lidí, nedokáže rozpoznat vlastní směšnost. Čím urputněji se snaží dokázat svou převahu, tím zřetelněji ztrácí kontrolu. Své jednání si neustále rozumně vysvětluje a dlouho odmítá připustit, že se stal figurkou ve hře, jejíž pravidla neurčuje.
Monyová píše s lehkostí, která dokáže rozesmát i ve chvílích, kdy se odehrávají věci ve své podstatě znepokojivé. Její humor není prvoplánový. Je ironický, lehce jedovatý a často míří na mužskou ješitnost, sebejistotu i schopnost ospravedlnit si téměř cokoli.
Autorka svého hrdinu zesměšňuje, ale úplně ho nezavrhuje. Nevykresluje ho jako výjimečného padoucha, nýbrž jako člověka, který podlehl vlastnímu egu a iluzi, že díky vzdělání a profesi nemůže být oklamán. Titul před jménem však nikoho neochrání před ješitností, touhou ani manipulací.
Čtivost není literární provinění
Zápletku lze poměrně brzy odhadnout a některé postavy či situace jsou záměrně nadsazené. Psychologie občas ustoupí ve prospěch pointy a kratší rozsah nedává všem vztahům prostor k hlubšímu rozvinutí. Přesto příběh funguje.
Je chytrý, svižný a místy až mrazivě zábavný. Postupný rozklad hrdinovy sebejistoty je vystavěn natolik obratně, že čtenář pokračuje, i když už tuší, kam celý příběh směřuje. A závěr přesto dokáže v něčem překvapit.
Simona Monyová bývala často řazena k autorkám nenáročné ženské literatury. Taková nálepka se uděluje snadno, zvlášť knihám, které se dobře čtou a oslovují široké publikum. Jako by čtivost sama o sobě znamenala nedostatek literární hodnoty.
Jenže napsat příběh, který čtenáře okamžitě vtáhne, pobaví ho a zároveň mu umožní poznat vlastní slabosti v chování postav, není žádná samozřejmost. Zdánlivá jednoduchost byla jednou z největších předností Monyové. Rozuměla svému publiku, znala svět partnerských vztahů a uměla z běžných lidských selhání vytvořit příběh.
Román Roznese tě na kopytech navíc narušuje představu, že psala pouze o ženách a pro ženy. Do středu dění staví muže a jeho sebeobraz. Ženská postava zde není bezmocnou obětí mužské převahy. Felicie ví, co dělá, a dokáže využít slabiny člověka, který ji hluboce podcenil.
Výsledkem je román o tom, jak křehké může být sebevědomí a jak nebezpečné je zahrávat si s manipulací, i když jste přesvědčeni, že jí dokonale rozumíte.
Když tragický konec změní způsob čtení
Po románu Roznese tě na kopytech jsem sáhla také po dalších knihách Simony Monyové. Některé mě nadchly, jiné zasáhly méně. Při četbě její poslední knihy jsem však měla zvláštní, téměř mrazivý pocit. S vědomím toho, co se později stalo, působily některé pasáže, jako by autorka popisovala vlastní život a předznamenávala svůj tragický konec.
Člověk se neubrání otázce, kolik osobní zkušenosti spisovatel ukládá do svých příběhů. Zároveň je nebezpečné začít zpětně číst každou větu jako skryté volání o pomoc nebo předpověď budoucnosti. Jakmile známe osud autora, vidíme v jeho tvorbě znamení, která bychom při prvním čtení vůbec nezaznamenali.
Její příběh domácího násilí a násilné smrti dnes nevyhnutelně ovlivňuje způsob, jakým čteme její knihy. Hrozí však, že v každém románu budeme hledat pouze její manželství, strach a předzvěst tragédie. Tím bychom její tvorbu znovu zjednodušili – jen jiným způsobem než dřívější nálepkou nenáročné literatury pro ženy.
Vraťme se ke knihám, ne pouze k tragédii
Současná medializace Simony Monyové má nepochybně smysl, pokud otevírá téma domácího násilí a pomáhá lidem rozpoznat jeho mechanismy. Její osud je důležitý a neměl by být zamlčován.
Neměl by však pohltit všechno ostatní.
Simona Monyová nebyla pouze týranou a později zavražděnou ženou. Byla úspěšnou spisovatelkou, nakladatelkou a podnikatelkou, která si dokázala vybudovat početné čtenářské publikum. Vydávala knihy ve vlastní režii, rozuměla svým čtenářům a uměla psát o vztazích způsobem, který byl lehký, ironický, přístupný a zároveň bolestně přesný.
Je smutné, že jsme na její tvorbu nejprve téměř zapomněli a znovu jsme ji objevili až zásluhou televizního zpracování její tragédie. Ještě smutnější by však bylo, kdybychom si ze současné vlny zájmu odnesli jen příběh o její smrti.
Román Roznese tě na kopytech obstojí i bez seriálu, mediálního humbuku a znalosti autorčina osudu. Není dokonalý ani hlubokomyslný za každou cenu. Je však chytrý, svižný, vtipný a v některých chvílích nepříjemně pravdivý.
A hlavně připomíná, že Simona Monyová si zaslouží návrat ke čtenářům nejen kvůli tomu, jak zemřela, ale především kvůli tomu, co za svého života napsala.
Zdroj: Simona Monyová: Roznesu tě na kopytech, Vydavatelství BELAMI s.r.o.
