Článek
Když kanadští tanečníci na ledě Tessa Virtueová a Scott Moir předvedli na olympijských hrách v roce 2018 svou jízdu na hudbu z Moulin Rouge, mezi nadšenými diváky byla i spisovatelka Layne Fargo. Jejich vystoupení v ní vyvolalo otázku: Jaké je strávit s druhým člověkem podstatnou část života, sdílet s ním každodenní dřinu i největší ambice a před publikem vytvářet obraz dokonalého páru? Zvlášť když veřejnost touží věřit, že vášeň na ledě pokračuje i za mantinely. Z úvah o tom, co takové partnerství obnáší, se zrodil první nápad na její pozdější román Na zlaté hraně.
Později se k tomuto nápadu přidala další inspirace: Bouřlivé výšiny Emily Brontëové, které autorka miluje od dospívání. Vášnivé a komplikované pouto hlavních postav přenesla do prostředí, kde rozchod dvou lidí nemusí znamenat jen konec vztahu, ale také ohrožení společné kariéry. Katarina a Heath tak mají literární předobrazy, skuteční olympionici však byli podnětem k přemýšlení o jejich sportovním partnerství, nikoli předlohou celého děje.
Autorka, kterou zajímá ženská ctižádost
Americká spisovatelka Layne Fargo žije v Chicagu a její zázemí propojuje divadlo, ženská studia a knihovnictví. Už téma její magisterské práce bylo neobvyklé: věnovala se novodobé burlesce a ženskému pohledu. Na svém webu uvádí, že právě zkoumání toho, jak ženy prostřednictvím vystupování získávají moc nad vlastním obrazem, ovlivnilo i její pozdější psaní.
Vedle této knihy je autorkou románů Temper a They Never Learn a spoluautorkou série The Widows. Přitahují ji výrazné ženské postavy, které mají vlastní touhy a ne vždy se rozhodují tak, aby si získaly sympatie okolí.
Blízké mi je i to, jak otevřeně mluví o vlastních ambicích. V rozhovoru pro She Writes popisuje život s chronickým onemocněním a chvíle, kdy tělo nedokáže držet krok s tím, co by chtěla její mysl. Naučit se odpočívat pro ni bylo důležitou součástí udržitelné spisovatelské práce. Sama žiji se systémovým lupusem a tenhle rozpor dobře znám. Nápady a chuť tvořit nechybějí, síly však někdy ano. I já se učím přijmout, že rozepsaný text musí počkat, přestože bych u něj nejraději zůstala. Její slova mi tak byla blízká nejen jako čtenářce, ale také jako autorce.
Kniha, která mě překvapila
Na zlaté hraněbyla první kniha, kterou jsem si vybrala kvůli obálce, přestože mě její anotace příliš nezaujala. Krasobruslení? O čem se dá v takovém prostředí vyprávět na více než pěti stech stranách? Obálka ale zvítězila nad pochybnostmi a já se pustila do čtení. Brzy jsem zjistila, že mě nezajímá pouze to, co hrdinové předvedou na ledě. Chtěla jsem vědět, co spolu ještě dokážou ustát.
Katarina Shawová od dětství věří, že jednou bude závodit na olympijských hrách. Chybějí jí peníze i rodinné zázemí, odhodlání však má dost. Když potká Heatha Rochu, chlapce vyrůstajícího v pěstounské péči, najde v něm blízkého člověka i partnera pro tanec na ledě. Jejich společnou cestu nakonec přeruší dramatická událost na olympiádě. Připravovaný dokument po letech znovu otevře otázky kolem této události a Katarina se rozhodne promluvit.
To je výchozí situace, která příběhu dává napětí ještě dřív, než se naplno rozběhne. Víme, že se něco stalo. Nevíme však, jak k tomu došlo a nakolik můžeme věřit jednotlivým svědectvím.
Komu patří pravda o společném životě?
Vedle Katarinina vyprávění se objevují vstupy dalších postav, jejich komentáře a vzpomínky. Právě tato forma mě bavila. Někdy připomíná zákulisní šeptandu, jindy svědectví člověka, který je přesvědčený, že všemu rozuměl nejlépe.
Postupně si tak skládáme obraz vztahu, který každý pozoroval trochu jinak. Co jeden považoval za důkaz lásky, mohl druhý vnímat jako závislost. Za velkým odhodláním někdo viděl obdivuhodnou sílu, jiný bezohlednost.
Katarina a Heath přitom nejsou dvojicí, které bychom za všech okolností snadno rozuměli. Jejich blízkost je poznamenaná minulostí, potřebou někam patřit i strachem ze ztráty. Chvílemi jsem jim fandila, jindy bych s nimi nejraději zatřásla. I proto mě ale zajímalo, co udělají dál.
Když se sen stane jediným měřítkem života
Silnou stránkou románu je pro mě postupné odkrývání ceny, kterou hrdinové za své ambice platí. Tréninky, závody a výsledky určují jejich každodennost, ale zasahují také do vztahů a do způsobu, jakým přemýšlejí sami o sobě.
Kde končí vytrvalost a začíná posedlost? Dokážeme ještě poznat, že nám něco ubližuje, když jsme tomu věnovali tolik let? A co zbude z člověka, který svou hodnotu odvozuje především od toho, zda zvítězí?
Tyto otázky mi připadaly zajímavější než samotný boj o medaile. Autorka navíc dokáže propojovat sportovní dění s osobními konflikty tak, že jedno neustále ovlivňuje druhé. Na ledě nelze jednoduše odložit to, co se stalo doma.
Děj přináší řadu zvratů a emocí. Přesto jsem při čtení neměla pocit, že se musím prokousávat rozsáhlou knihou. Vyprávění mě vedlo dál a ve chvíli, kdy jsem si myslela, že vztahům mezi postavami už rozumím, přišla další situace, která můj pohled změnila.
Štěstí se nedá pověsit na krk
Štěstí se nedá vyhrát. Nedá se pověsit na krk, zatímco vám k tomu tisíce lidí aplaudují. Není to cena, pro kterou musíme trpět nebo kterou si musíme vydřít. Pokud toužíme po štěstí, musíme si ho vytvořit sami. Ne v jediném oslnivém okamžiku na stupních vítězů, ale každý den, znovu a znovu.
Tahle pasáž podle mě vystihuje mnohem víc než život vrcholových sportovců.
Jak často si i v obyčejném životě říkáme, že spokojení budeme, až se něco podaří? Až dokončíme práci, získáme uznání, splníme si sen. Jenže po jednom dosaženém cíli obvykle přichází další. Radost se snadno zkrátí na malou přestávku mezi dvěma úkoly.
Román mě překvapil čtivostí, komplikovanými vztahy i tím, kolik témat se do příběhu ze sportovního prostředí vešlo. Nejvíc ve mně ale zůstala právě tahle myšlenka. Mít sen může dát životu směr. Byla by však škoda odkládat kvůli němu všechno, co nám může přinést radost už cestou.
