Článek
Některé knihy vznikají u psacího stolu podle jasného plánu, připravené osnovy a s představou budoucího čtenáře. Jiné si člověk píše celý život, aniž by tušil, že jednou dostanou obálku, hřbet a své místo v knihovně někoho úplně cizího.
K těm druhým patří 50 let Básnění Kateřiny Cajthamlové.
Nejde o sbírku vytvořenou během několika měsíců ani o soubor básní spojených jedním životním obdobím. Kniha představuje výběr ze tří osobních deníků, do nichž si autorka od třinácti let zaznamenávala své prožitky formou poezie. První a poslední texty proto neodděluje pouze rozdíl ve stylu, zkušenostech či slovní zásobě, ale především velká část jednoho lidského života.
Padesát let v jednom svazku
Ukázka ilustrací a grafického zpracování knihy od Miloše J. Kohouta.
Na začátku stojí třináctiletá dívka ze Žižkova. Pozoruje svět s mladickou touhou, vzdorem a potřebou pojmenovat všechno, čemu ještě sama úplně nerozumí. Později přicházejí vášnivější verše, láska, zklamání, otázky víry i chvíle, kdy se humor stává způsobem, jak unést to, co by jinak bylo příliš těžké.
S přibývajícími roky se však nemění jen témata. Proměňuje se i hlas, který o nich vypráví. Mladickou naléhavost postupně střídá větší klid, odstup a vědomí, že na některé otázky možná nikdy nedostaneme jednoznačnou odpověď. A že to nemusí být prohra.
Právě tato proměna je pro mě nejsilnější stránkou celé knihy. Nesledujeme pouze jednotlivé básně, ale také ženu, která se v průběhu let učí jinak nahlížet na lásku, bolest, odpuštění i samu sebe.
Sbírka přitom není žánrově ani výrazově dokonale jednolitá – a ani jí být nemůže. Vedle básní v ní najdeme citáty, aforismy a krátké úvahy. Některé texty jsou syrové a velmi otevřené, jiné působí tišeji a nechávají více prostoru mezi řádky. Čtenář, který očekává formálně sevřenou básnickou sbírku, proto může být překvapen.
V této různorodosti však spočívá její smysl. Třináctiletá dívka přece nemůže psát stejně jako zralá žena. A pokud by se všechny texty dodatečně uhladily do jediného tónu, zmizelo by z nich to nejcennější – čas.
Poezie, která si na nic nehraje
Ukázka ilustrací a grafického zpracování knihy od Miloše J. Kohouta.
Kateřina Cajthamlová je známá svou přímostí, schopností říkat věci bez zbytečných příkras a smyslem pro humor, který se dokáže objevit i ve chvílích, kdy by ho člověk čekal nejméně. Stejné vlastnosti se otiskují také do její poezie.
Její verše nepotřebují dokazovat, že jsou velkou poezií. Mnohem častěji připomínají důvěrný záznam okamžiku, který bylo třeba zachytit dřív, než zmizí. Někdy je v nich radost, jindy bolest, rozčarování nebo víra. Ne vždy přinášejí odpověď. Často jen vysloví otázku, kterou si možná kdysi položil i čtenář – a potom ji raději odsunul někam hluboko, protože ještě nenastal vhodný čas se k ní vrátit.
Výtvarná podoba knihy není pouhým doprovodem textů. Ilustrace a grafické zpracování prostupují téměř celou publikací a reagují na její intimitu, křehkost vztahů i stav zamilovanosti, pro který se tak často používá známé spojení o motýlech v břiše. Obraz a slovo tu společně vytvářejí dojem osobního deníku, do něhož smíme na chvíli nahlédnout.
Když se v cizích verších potkáte se sebou
Ukázky ilustrací a grafického zpracování knihy od Miloše J. Kohouta.
Jako žena jsem při čtení několikrát přestala sledovat pouze Kateřinin příběh. Některé verše mě přivedly k vlastním vzpomínkám – k rozhodnutím, která dnes vnímám jinak, k lidem, kteří v mém životě zůstali, i k těm, po nichž zbyla jediná věta, vůně nebo pocit.
Ne všechny texty na mě působily stejnou silou. U knihy, která pokrývá tak dlouhé období a tolik různých podob jedné ženy, by to ostatně bylo téměř nemožné. Někde mě oslovila myšlenka, jinde obraz nebo překvapivě přesná věta. A některými stránkami jsem pouze prošla, protože patřily víc autorce než mně.
Ani to však nepovažuji za slabinu. Osobní deník nevzniká proto, aby každá jeho stránka zasáhla každého člověka stejným způsobem. Jeho síla spočívá v pravdivosti okamžiku, v němž vznikl, a v možnosti, že si každý čtenář najde ten text, který se dotkne jeho vlastní zkušenosti.
Nejdéle se mnou zůstávaly verše, které se nesnažily být ničím jiným než upřímným záznamem pocitu. A díky tomu dokázaly otevřít i něco, co nepatřilo Kateřině, ale mně.
Všechno má svůj čas
50 let Básnění je především svědectvím o proměně. O tom, jak odlišně prožíváme lásku ve třinácti, ve třiceti a v době, kdy už víme, že život málokdy dodržuje naše původní představy. Zároveň ukazuje, že některé emoce se s věkem nemění. Jen je dokážeme přesněji pojmenovat – nebo se s nimi alespoň naučíme žít.
Není to kniha, kterou je nutné přečíst jedním dechem od první stránky k poslední. Mnohem přirozenější mi připadá otevírat ji postupně, vracet se k jednotlivým obdobím a nechat některé věty chvíli působit.
Kateřina ráda říká, že všechno má svůj čas.
Možná ho má i poezie. Některé verše musí čekat celé roky, než opustí stránky osobního deníku a najdou si cestu k někomu dalšímu. A možná právě teď nastal jejich čas.
Zdroj: Kateřina Cajthamlová: 50 let Básnění, Nakladatelství Neklidná růže.
