Článek
Některé knihy zestárnou společně se světem, v němž byly napsány. Jiné jej přežijí a po desetiletích stále dokážou čtenáře přesvědčit, že právě on bude tím, kdo jejich tajemství odhalí.
Vražda Rogera Ackroyda patří k těm druhým.
Agatha Christie ji vydala v červnu roku 1926. Byla to teprve její šestá kniha a třetí román s Herculem Poirotem, přesto se stala jedním z nejvýznamnějších děl klasické detektivky. Čtenáře překvapila způsobem, který jedni považovali za geniální a druzí téměř za podvod.
Rok 1926 byl zásadní také pro samotnou Agathu Christie. Jen několik měsíců po vydání knihy beze stopy zmizela. Její automobil byl nalezen opuštěný nedaleko lomu, po slavné spisovatelce pátraly tisíce lidí a noviny po celé zemi rozebíraly každý detail jejího života.
Žena, která dokázala vymýšlet téměř neřešitelné záhady, se náhle sama stala jednou z nich.
Trojí výročí královny detektivek
Letošní rok nabízí hned tři důvody, proč si Agathu Christie znovu připomenout. Uplynulo sto let od vydání Vraždy Rogera Ackroyda, sto let od autorčina tajemného zmizení a zároveň padesát let od její smrti. Její knihy stále vycházejí v nových vydáních, vznikají další filmové a televizní adaptace a Hercule Poirot i slečna Marplová patří k postavám, které znají také lidé, kteří nikdy žádnou knihu Agathy Christie nečetli.
Rozsah její tvorby je ohromující. Napsala 66 detektivních románů a čtrnáct povídkových sbírek, divadelní hry i další prózy. Pod pseudonymem Mary Westmacott vydala šest románů zaměřených více na mezilidské vztahy a psychologii postav. Její Past na myši se stala nejdéle nepřetržitě uváděnou divadelní hrou na světě. Podle oficiálních údajů se prodala více než miliarda jejích knih v angličtině a další miliarda v překladech. V počtu prodaných výtisků ji mají překonávat pouze Bible a díla Williama Shakespeara.
Za těmito čísly však nestála žena, která by od dětství cílevědomě směřovala k literární slávě.
Dívka, která se naučila číst sama
Agatha Mary Clarissa Millerová se narodila 15. září 1890 v přímořském městě Torquay na jihu Anglie. Vyrůstala v dobře situované rodině a vzdělání získávala převážně doma. Její matka si přála, aby se dcera naučila číst až v osmi letech. Agatha ji však neposlechla a číst se naučila sama už jako pětiletá.
V době první světové války pracovala nejprve jako dobrovolná zdravotní sestra a později v nemocniční lékárně. Právě tam získala znalosti o lécích a jedech, které později využívala ve svých knihách s přesností, již by jí mohl závidět nejeden skutečný kriminalista.
V roce 1914 se provdala za vojenského pilota Archibalda Christieho. Jejich příjmení se později stalo známým po celém světě, samotné manželství však šťastný konec nemělo.
Svůj první detektivní román Záhada na zámku Styles napsala během války. Nakladatelé jej opakovaně odmítali a kniha vyšla až v roce 1920. Čtenáři se v ní poprvé setkali s malým belgickým detektivem, jeho pečlivě upraveným knírem, posedlostí pořádkem a slavnými „šedými buňkami mozkovými“.
Hercule Poirot byl na světě.
Agatha Christie tehdy ještě nemohla tušit, že ji bude provázet téměř celou spisovatelskou kariérou. Ani že se z postavy, která dokázala rozluštit i ty nejdůmyslnější zločiny, stane jeden z nejslavnějších detektivů literární historie.
Jedenáct dní, které nikdy nevysvětlila
Rok 1926 přinesl Agatě Christie literární úspěch, ale v osobním životě patřil k nejtěžším. Zemřela jí matka a její manžel Archibald jí oznámil, že je zamilovaný do jiné ženy a chce se rozvést.
Večer 3. prosince 1926 Agatha Christie opustila svůj dům. Její automobil byl následující den nalezen opuštěný poblíž lomu v hrabství Surrey. Některé osobní věci zůstaly uvnitř, po spisovatelce však nebylo ani stopy. Rozběhlo se rozsáhlé pátrání, do něhož se zapojila policie, dobrovolníci i veřejnost. Případ plnil titulní strany novin a mezi podezřelými se ocitl také její manžel. Objevovaly se teorie o nehodě, sebevraždě, promyšlené pomstě i reklamním triku.
Po jedenácti dnech byla Agatha Christie nalezena živá v lázeňském hotelu Swan Hydro v Harrogate. Ubytovala se tam pod jménem Teresa Neeleová. Příjmení Neele přitom patřilo ženě, kvůli níž ji manžel opouštěl. Tvrdila, že trpí ztrátou paměti. O tom, co se během oněch jedenácti dnů skutečně stalo, později téměř nemluvila a podrobné vysvětlení nezařadila ani do své autobiografie.
Prožila nervové zhroucení? Trpěla skutečnou amnézií? Chtěla potrestat nevěrného manžela, nebo pouze na několik dní uniknout ze života, který se jí rozpadal před očima? Jistou odpověď neznáme ani po sto letech.
Druhý život mezi archeology
Manželství s Archibaldem Christiem skončilo rozvodem. V roce 1930 se Agatha provdala za archeologa Maxe Mallowana, který byl o čtrnáct let mladší. Doprovázela jej na archeologické výpravy do Sýrie a Iráku, pomáhala při dokumentaci nálezů a prostředí Blízkého východu se následně objevovalo i v jejích knihách.
Bez cest Orient Expressem a pobytů na archeologických nalezištích by možná nikdy nevznikly příběhy jako Vražda v Orient expresu, Smrt na Nilu nebo Vražda v Mezopotámii.
Agatha Christie čerpala z míst, která znala, ale především z lidí. Pozorovala jejich drobná gesta, slabosti, předsudky, žárlivost i způsoby, jimiž se pokoušeli skrýt pravdu. K vytvoření napětí nepotřebovala krvavé scény ani podrobné popisy násilí. Stačil jí uzavřený okruh podezřelých a jistota, že téměř každý z nich něco zatajuje.
Právě tuto schopnost naplno ukázala ve Vraždě Rogera Ackroyda.
Vražda za zamčenými dveřmi
Příběh se odehrává ve zdánlivě poklidné anglické vesnici King’s Abbot. Její obyvatelé o sobě vědí téměř všechno – nebo si to alespoň myslí. Když zemře bohatá vdova Ferrarsová, začne se mluvit o sebevraždě. Brzy se však ukáže, že byla vydírána kvůli podezření, že otrávila svého manžela.
Pravdu se rozhodne sdělit Rogeru Ackroydovi, bohatému majiteli sídla Fernly Park. Ještě téhož večera je Ackroyd nalezen ve své pracovně zavražděný.
Dveře jsou zamčené, okno zůstalo otevřené a z pokoje zmizel dopis, který mohl odhalit jméno vyděrače. Podezřelých je více než dost. Nevlastní syn zatížený dluhy, neteř, komorník, hospodyně, sekretář i tajemná návštěvnice. Každý měl možnost něco získat a téměř každý má tajemství, které nechce prozradit.
Vyšetřování se ujímá Hercule Poirot, jenž se údajně uchýlil na venkov, aby odešel na odpočinek a pěstoval zeleninu. Jeho klid však dlouho nevydrží. Po boku mu tentokrát nestojí kapitán Hastings, ale místní lékař James Sheppard, který celý příběh také vypráví.
Poirot postupně odhaluje lži, sleduje nepatrné nesrovnalosti a připomíná, že při hledání pachatele není vždy nejdůležitější to, co lidé řeknou. Mnohem podstatnější může být způsob, jakým se rozhodnou některé věci neříct.
Opravdu Agatha Christie podváděla?
Z dnešního pohledu může Vražda Rogera Ackroydapůsobit téměř nenápadně. Nenajdeme zde brutální popisy, komplikovanou práci kriminalistů ani traumatizovaného vyšetřovatele bojujícího se závislostí či vlastní minulostí. Agatha Christie vystačí s vesnicí, jedním domem, několika podezřelými a rozhovory, v nichž záleží na každém slově.
Kniha má svižné tempo, lehký humor a skvěle fungující atmosféru anglického venkova, kde se zprávy šíří rychleji než policejní vyšetřování. Výraznou postavou je také doktorova sestra Caroline, která shromažďuje informace prostřednictvím sousedských návštěv, služebnictva i nenápadných rozhovorů. V mnohém jako by předznamenávala pozdější slečnu Marplovou.
Nejsilnější stránkou knihy je však způsob vyprávění. Agatha Christie nepracuje pouze s otázkou, kdo vraždil. Hraje si také s tím, komu jsme jako čtenáři ochotni věřit a jak snadno přijímáme informace, které nám vypravěč předkládá.
Do té doby čtenáři klasických detektivek věřili, že vypravěč stojí na jejich straně. Po vzoru doktora Watsona mohl být méně bystrý než slavný detektiv, mohl přehlédnout stopy nebo dojít k mylnému závěru, neměl však vědomě zamlčovat nic podstatného. Agatha Christie tuto nepsanou dohodu mezi autorem a čtenářem zpochybnila. Nezměnila pouze způsob, jakým hledáme pachatele. Přiměla nás pochybovat také o člověku, který nám příběh vypráví.
Po vydání knihy se proto objevily hlasy, že překročila nepsaná pravidla detektivního žánru. Čtenář měl mít stejnou možnost vyřešit případ jako detektiv. Autorka mu měla ukázat všechny důležité stopy a řešení nemělo stát na skutečnosti, kterou před ním záměrně ukryla. Jenže ukryla ji Agatha Christie doopravdy?
Při zpětném pohledu zjistíme, že jednotlivé stopy v příběhu jsou. Autorka nelže. Pouze volí věty tak přesně, že čtenář jejich skutečný význam pochopí až ve chvíli, kdy už je pozdě. To, co při prvním čtení vypadá jako obyčejná poznámka, se po odhalení promění v důkaz.
Je proto velmi těžké o této knize psát. Jediná neopatrná věta může budoucímu čtenáři vzít zážitek, na němž stojí celý román.
Dokáže překvapit i po sto letech?
Největším nepřítelem Vraždy Rogera Ackroyda dnes paradoxně není její stáří, ale vlastní sláva. Její závěrečný obrat bývá zmiňován v přehledech nejslavnějších literárních překvapení a stal se inspirací pro další generace autorů. Kdo o knize četl příliš mnoho předem, může její tajemství odhalit dříve. Pokud se však čtenář dokáže vyhnout spoilerům, dostane příležitost sledovat jednu z nejdůmyslnějších her mezi autorem a publikem v dějinách detektivního žánru.
Ve srovnání se současnými thrillery jsou postavy vykresleny úsporněji a jejich niterný svět zůstává spíše v pozadí. Agathu Christie nezajímá dlouhé psychologické rozebírání. V centru její pozornosti stojí zločin jako přesně sestavený mechanismus. Každá součástka má své místo a teprve na konci pochopíme, k čemu sloužila.
Přesto kniha nepůsobí jako zaprášený exponát z literárního muzea. Její jazyk je přístupný, kapitoly krátké a odhalování jednotlivých tajemství udržuje napětí až do konce. Sto let po prvním vydání tak stále dokáže čtenáře přimět, aby podezíral téměř každého – a přesto přehlédl to nejdůležitější.
Záhada, která přežila svou autorku
Agatha Christie zemřela 12. ledna 1976 ve věku pětaosmdesáti let.
Před sto lety napsala záhadu, která změnila pravidla detektivního románu. O několik měsíců později sama zmizela a zanechala po sobě otázku, na niž nedokázal odpovědět ani žádný skutečný Hercule Poirot.
Její literární případy byly vždy vyřešeny. Ten nejzáhadnější, jehož hlavní postavou se stala ona sama, však zůstává otevřený dodnes.
Anketa
Zdroje: https://www.agathachristie.com/en/about-christie, https://www.nationalarchives.gov.uk/explore-the-collection/stories/police-report-disappearance-agatha-christie/, https://www.agathachristie.com/news/2019/playing-by-the-rules-christies-unconventional-crimes
