Sebevědomí není bonus navíc. Mentální kouč Bernard Polák učí sportovce to, co na hřišti není vidět

Roky tréninku. Stovky hodin v hale, na hřišti nebo v posilovně. Technika, taktika, rychlost, síla, kondice. Mladý sportovec může mít talent, může patřit mezi nejlepší ve své kategorii a může před sebou mít profesionální kariéru.

Pak přijde chyba. Jedna, druhá, třetí. Přechod mezi dospělé. Jiný trenér. Vyšší očekávání. Kritika. Lavička. A z hráče, který ještě před několika měsíci přesně věděl, co umí, je najednou člověk, který začne pochybovat sám o sobě. A teprve tehdy se často začne řešit jeho hlava.

Mentální a výkonnostní kouč Bernard Polák tvrdí, že právě tady český sport stále něco podstatného obrací naruby.

„V zahraničí tím začínají. Nejdřív je sebevědomí a potom zbytek. My začínáme tím zbytkem a sebevědomí necháváme na konec.“

Sebevědomí přitom není bonus navíc. Není odměnou za dobře odtrénovanou sezonu ani vlastností, kterou talentovaný sportovec automaticky dostane do vínku. A není ani zárukou vítězství. Je jednou ze součástí sportovního výkonu, stejně jako talent, technika, kondice a tvrdá práce.

Polákově zkušenosti dávají za pravdu také odborné poznatky. Metaanalýza 41 studií zahrnující 3711 sportovců z 15 zemí a 24 sportů zjistila pozitivní vztah mezi sportovním sebevědomím a výkonem. Není to jednoduchá rovnice, podle níž větší sebevědomí automaticky znamená lepší výsledek. Vztah mezi oběma veličinami je však měřitelný. Hlava tedy rozhodně není něčím, co bychom měli začít trénovat až ve chvíli, kdy přestane poslouchat.

Sebevědomí, práce s chybou a schopnost zvládnout tlak patří podle Poláka k nejčastějším problémům sportovců, kteří za ním přicházejí. Jenže on by si přál pravý opak.

„Chtěl bych se dostat do fáze, kdy se mi nebudou ozývat klienti proto, že mají problém, ale proto, že chtějí být ještě lepší,“ říká Bernard Polák, který dnes pracuje s profesionálními i mladými sportovci.

Jeho největším soupeřem byla vlastní hlava

Od dětství chtěl být sám úspěšným hráčem. Jak dnes říká, možná neměl mimořádný talent, měl však píli, pracovitost a ambice. Až s odstupem let dokázal pojmenovat něco, co tehdy netušil – jeho největším soupeřem nebyli hráči na druhé straně hřiště. Byla to vlastní hlava. A když dnes pracuje se sportovci, kteří přicházejí s jedním či dvěma problémy ovlivňujícími jejich výkon, dokáže si ze své někdejší situace udělat legraci.

„Já jich měl pět nebo šest, takže proti mně mají vlastně výhodu,“ směje se.

Pak přišlo zranění křížového vazu, operace, příliš rychlá snaha vrátit se na hřiště a další operace. Jeho sportovní ambice postupně vzaly za své, soutěživost však zůstala. Přenesl ji proto do obchodu a postupně se vypracoval až na pozici obchodního ředitele ve velké korporátní společnosti v Německu. Právě tam se poprvé setkal s mentálním koučinkem. Fascinovalo ho, že se někdo nezabývá pouze pracovním výsledkem zaměstnance, ale hledá jeho talent, silné stránky a potenciál, učí ho nastavovat cíle, prezentovat se, komunikovat nebo pracovat s řečí těla.

„V tu chvíli jsem si řekl: Tohle chci dělat.“

Začal se proto v mentálním koučinku vzdělávat. Studium a praxe se u něj ale od počátku prolínaly. Zkušenosti získával při práci se sportovci a zároveň si dál rozšiřoval odborné vzdělání. V roce 2025 dokončil Effective MBA – Coaching, Mentoring and Leadership na EDU Effective Business School. Zkušenosti si rozšířil také prostřednictvím Barca Innovation Hub, kde absolvoval program Certificate in Psychology for Sports Coaches in High Performance, zaměřený na psychologii ve vrcholovém sportu.

První sportovní klient si ho našel sám

Touha vrátit se ke sportu v nové roli v něm už byla. Jen ještě nevěděl, kudy do něj vstoupit. Jednu z prvních příležitostí mu nabídlo psaní rozhovorů pro fotbalový portál Ruik. Ani tam ale nechtěl dělat klasická interview o tom, kdy hráč poprvé kopl do míče, jak hodnotí poslední zápas nebo kam by jednou rád přestoupil. Zajímalo ho něco jiného – jak sportovci přemýšlejí sami o sobě. Začal se proto ptát na jejich cíle, motivaci, práci na sobě nebo na to, zda se vůbec věnují mentální stránce výkonu. Koučink tehdy podle jeho zkušenosti v českém sportovním prostředí zdaleka neměl takové místo jako dnes a pro Poláka se rozhovory staly zároveň příležitostí zjistit, jak o něm samotní hráči uvažují. Jedním z nich byl i Pavel Bucha. Jejich rozhovor se postupně stočil k mentální přípravě a Buchu Polákův způsob přemýšlení zaujal natolik, že se ho zeptal, zda sám pracuje jako mentální kouč.

„Řekl jsem mu, že začínám, ale zatím v korporátním prostředí. A on se mě zeptal: Nechtěl bys začít pracovat se mnou?“

Nabídka Poláka překvapila. Přesně tímto směrem se chtěl vydat, se sportovcem však do té doby profesionálně nepracoval. Nesnažil se proto předstírat zkušenosti, které ještě neměl. Buchovi řekl, že si potřebuje promyslet, co mu může nabídnout, a požádal ho o týden na přípravu.

Pavel Bucha se stal jeho prvním sportovním klientem v době, kdy sám procházel výraznou změnou ve své fotbalové kariéře. Odcházel ze Slavie do Viktorie Plzeň a vzápětí zamířil na hostování do Mladé Boleslavi. Polák ho z té doby popisuje jako spíše introvertního a málo sebevědomého mladého hráče. O jeho fotbalových schopnostech však nepochyboval.

„Talent měl neskutečný. Já jsem ho v něm viděl a snažil se ho dál rozvíjet.“

Proto pro něj byly následující měsíce důležité i profesně.

„Během jednoho léta dostal dvě pomyslné facky. Necítil se dobře. Ale během toho podzimu udělal neskutečné pokroky. Tehdy jsem poprvé viděl, co může správně nastavená mentální práce se sportovcem udělat.“

Jejich spolupráce pokračovala i v dalších letech. Bucha se později stal s Viktorií Plzeň mistrem české ligy, zahrál si Ligu mistrů a zamířil do americké MLS. Z pracovního vztahu prvního klienta a začínajícího kouče postupně vzniklo také přátelství.

Když o něm Polák mluví dnes, je v jeho slovech znát i kus osobní hrdosti. Hráč, kterého poznal jako talentovaného, ale nejistého mladíka, se dostal až do soutěže, kde nastupuje proti některým z největších světových fotbalových jmen.

A přibývali další sportovci. Dnes pracuje také s mladými atletkami a sportovci z dalších disciplín. Mezi jeho klientky patří například reprezentační brankářka Olivie Lukášová, která působí v AS Řím. Nebo česká MMA zápasnice Lucie Pudilová, která jako první Češka nastoupila v UFC, nejprestižnější světové organizaci smíšených bojových umění. Zkušenost má také s mentální přípravou tenistky.

Z jednoho fotbalisty se tak během několika let stala klientela napříč různými sporty.

Neumíme být sebevědomí

Podle Poláka spojuje drtivou většinu českých a slovenských sportovců, se kterými pracuje, problém se sebevědomím. A nemyslí hlasité přesvědčování okolí o vlastní výjimečnosti. Při práci se sportovci působícími například v Itálii nebo Španělsku vnímá jiný přístup. Mentální stránka tam podle jeho zkušenosti nebývá něčím, co se začne řešit až po vzniku problému.

Polák přitom rozlišuje dvě věci, které mohou na první pohled vypadat stejně – sebevědomí budovat a sebevědomí obnovovat. Mnohem složitější je situace, kdy za mentálním koučem přijde sportovec až ve chvíli, kdy už o sobě začal pochybovat.

„Jednoznačně těžší je ho obnovovat. Když začnete třeba se třináctiletým klukem nebo holkou, můžete je postupně učit poznávat své silné stránky, rozumět vlastní roli a vědět, o co se mohou při výkonu opřít. Také jim vysvětlíte, proč je sebevědomí důležité a jak na něm pracovat. Pokud už se ale někde po cestě pošramotilo, vracet ho zpátky je mnohem těžší.“

Polák by rád pracoval i s opačným typem klienta – se sportovcem, kterému se daří, své schopnosti zná a mentální koučink nevyhledává proto, aby něco napravoval.

„Přál bych si, aby přišel hráč a řekl: Jsem dobrý, hraju nejvyšší soutěž, ale chci se dostat ještě výš. Chci najít těch pět procent, která mi chybějí. Takových klientů je zatím málo.“

Chyba trvá sekundu, ale v hlavě může zůstat celý zápas

Se sebevědomím podle Poláka bezprostředně souvisí další problém, se kterým za ním sportovci přicházejí – neumějí pracovat s chybou. Nepovedená přihrávka. Zahozená šance. Ztracený míč. Chyba může trvat několik sekund, jenže sportovec si ji vezme do další akce.

„Nese si ji s sebou. Nejen v tréninku nebo zápase, někdy v podstatě celou kariérou.“

Cílem mentální práce proto není naučit sportovce nechybovat. To ostatně není možné. Musí se naučit vrátit do přítomnosti. Polák používá se svými klienty různé techniky. Jednou z nejjednodušších je vědomé dýchání. Jindy si sportovec vytvoří vlastní „vypínač“ – drobný fyzický úkon, který mu připomene, že předchozí situace skončila. Může to být úprava dresu, vlasů nebo třeba dotyk ucha. Nejde o kouzelné gesto. Je to naučený signál pro návrat pozornosti k tomu, co se děje právě teď.

Při závažnější chybě je práce složitější. Polák nejprve posuzuje, zda ji konkrétní sportovec potřebuje řešit bezprostředně po utkání, nebo zda potřebuje čas. Následně společně rozebírají, proč chyba vznikla, a především jak na ni hráč reagoval. Teprve potom přichází práce na tom, co udělat příště.

„Potřebujeme, aby se chyba stala spíš spoluhráčem než protivníkem.“

Časem se mu práce se sportovci propsala i do toho, jak sám sleduje zápasy. S nadsázkou tomu říká profesní deformace. Z tribuny už totiž často nesleduje pouze hru.

„Trpím tím,“ směje se. „Dívám se na hráče a vidím, že je v emocích, že najednou nechce balon nebo že se s ním něco děje. A mrzí mě to, protože to s těmi kluky prožívám.“

Někdy je podle něj na sportovci vidět, jak se předchozí chyba nebo narušené sebevědomí promítají do dalšího výkonu. Hráč, který by za normálních okolností chtěl míč, se mu začne vyhýbat. Změní se jeho řeč těla, reakce i způsob, jakým se na hřišti prezentuje. A pro Poláka je nejtěžší vědomí, že člověku, kterého nezná a se kterým nepracuje, z tribuny pomoci nemůže.

„Horší je, že on sám často ani neví, že by nějakou pomoc potřeboval. Takže už někdy nesleduju fotbal, ale rozebírám, co se těm hráčům děje.“

O to výrazněji pak vnímá opačný extrém. V létě při návštěvě mistrovství světa ve Spojených státech ho zaujalo sebevědomí některých zahraničních hráčů. Nejen tím, jak hráli, ale jak na hřišti působili.

„Bylo na nich vidět neskutečné sebevědomí, někdy skoro až na hranici arogance. Přesně věděli, proč tam jsou. Užívali si to, byli na tom pódiu jako hvězdy a věděli, že lidé přišli na show.“

Nejde přitom o pocit vlastní neomylnosti, ale o vědomí toho, proč jsem na hřišti, co umím a že se to nebojím ukázat. Vrcholový sport je totiž výkon. Ale ve chvíli, kdy ho sledují tisíce lidí na stadionu a další miliony u obrazovek, je do určité míry také show.

Vizualizace není ezoterika ani představování si vítězného poháru

Dalším nástrojem, který Polák se sportovci pravidelně používá, je vizualizace. Ve světě sportovní psychologie nejde o žádnou novinku, podle jeho zkušenosti však stále přicházejí sportovci, kteří ji nikdy systematicky nepoužívali. Někteří při prvním setkání dokonce přesně nevědí, co si pod tímto pojmem představit.

„Na začátku se vždycky ptám: Víš, co je vizualizace? Používáš ji? A část sportovců ji zná a někdy s ní pracuje, ale setkávám se i s těmi, kteří nevědí, co správná vizualizace vlastně znamená.“

Mentální představivost není jen motivační představou sportovce, jak jednou zvedá nad hlavu vítězný pohár. Může jít o mentální nácvik konkrétního pohybu, herní situace, reakce nebo celého výkonu. Účinnost této metody dokládají i poměrně rozsáhlé odborné podklady. Metaanalýza 86 studií zahrnujících 3593 sportovců zjistila pozitivní účinek mentální představivosti na sportovní výkon, přičemž výsledky byly ještě lepší při jejím propojení s dalšími psychologickými metodami.

Polák však vizualizaci neomezuje jen na několik minut před zápasem. Svým klientům doporučuje pracovat s ní v průběhu celého dne.

„Doporučuji ji všem svým klientům. Ráno si ještě v posteli představit den, který mě čeká – za čím si jdu, čeho chci dosáhnout a jak chci, aby vypadal. Podruhé před tréninkem nebo zápasem a potřetí večer. Zhodnotit si den a už tím připravit hlavu na ten další.“

Před utkáním se vizualizace může stát jakousi mentální přípravou na situace, které ještě nenastaly. Sportovec si nemusí představovat pouze ideální průběh. Může si v mysli projít konkrétní herní situace, vlastní reakce i to, jak se zachová ve chvíli, kdy se něco nepovede. Nejde tedy o představu, že všechno dopadne dokonale. Jde o přípravu hlavy na to, co může přijít.

„Vizualizace je podle mě velmi důležitý nástroj nejen ve sportu nebo v profesním životě. Dá se používat i v běžném životě. Jen v českém sportu mám stále pocit, že s ní systematicky pracujeme mnohem méně, než bychom mohli.“

Vizualizace podle něj nenahrazuje skutečný trénink. Rozšiřuje ho o něco, co na hřišti není vidět – možnost připravit se na výkon ještě předtím, než skutečně začne.

Z kapitána může být během několika týdnů „uklízeč“

Přechod z juniorské kategorie mezi dospělé Polák považuje za jeden z nejtěžších okamžiků sportovní kariéry. Mladý hráč může být několik let kapitánem, lídrem týmu, reprezentantem. Trenér se ho ptá na názor, spoluhráči vědí, co od něj čekat, pravidelně nastupuje. A potom přijde mezi dospělé.

„Je to, jako kdybyste byl v profesním životě obchodní ředitel a najednou z vás udělali uklízeče.“

Přirovnání je tvrdé, ale výstižné. Najednou se ocitne v kabině, kde už existují vztahy a hierarchie. Nikdo nemusí vědět, že byl ještě před několika týdny lídrem. Nemusí hrát. Nemusí být součástí herního plánu. Z člověka, který byl „někdo“, se může během několika týdnů stát nejmladším členem týmu, který především poslouchá.

„A nikdo mu ten přechod nevysvětlí a nevykomunikuje.“

Také tady odborná literatura ukazuje, že nejde o banalitu, kterou má talentovaný mladý člověk jednoduše „vydržet“. Výzkum elitních sportovců při přechodu z juniorské do seniorské kategorie identifikoval mezi nejčastějšími problémy zvýšené nároky na výkon a tlak okolí, nedostatek podpory i systémové problémy včetně příliš rychlého nebo časného přechodu.

Talent tedy může být na dospělý sport připravený. Člověk ještě nemusí.

K Bernardu Polákovi mě nepřivedla náhoda

K Bernardu Polákovi jsem se nedostala prostřednictvím internetu ani při hledání zajímavého tématu. Jeho práci jsem poznala mnohem osobněji – jako matka mladé sportovkyně. V životě mé dcery se tehdy během krátké doby sešlo několik zásadních změn. Blížila se maturita, skončil její první partnerský vztah, procházela rozvodem rodičů a zároveň přecházela z juniorské házené mezi ženy.

Jako matka, ale také jako člověk, který roky pracoval v manažerském prostředí a věděl, co dokáže dlouhodobý tlak s člověkem udělat, jsem si uvědomovala, čemu všemu musí najednou čelit. Nechtěla jsem čekat, až se všechny ty změny začnou výrazněji promítat do jejího života nebo sportu. Obrátila jsem se proto s prosbou o pomoc na trenéra Jiřího Maršíka, který ji vedl už jako dítě. Právě on mi doporučil Bernarda Poláka a jejich první setkání také zprostředkoval. A byla v tom tehdy ještě jedna neznámá. Polák pracoval především s fotbalisty a fotbalistkami. Házenkářku před sebou ještě neměl.

Dnes jsou to tři roky. Z mladé hráčky, která současně zvládala maturitu, osobní změny i přechod do dospělého sportu, je profesionální házenkářka. A za možná nejdůležitější považuji něco jiného: přestože se jí profesně daří a náročné období dávno zvládla, sama chce ve spolupráci s ním pokračovat.

V tom se skrývá podstata toho, o čem Polák mluví od začátku našeho rozhovoru.

Mentální kouč nemusí být člověkem, kterého sportovec vyhledá, až když má problém. Může být součástí jeho přípravy i ve chvíli, kdy se mu daří.

Mě jako matku těší vědomí, že když jsem Poláka požádala o pomoc, nevzniklo jen řešení jednoho náročného období. Vznikla spolupráce, jejíž smysl dnes vidí především ona sama.

„Když chceš dělat vrcholový sport, musíš tlak vydržet“

Tu větu slyšel pravděpodobně každý talentovaný sportovec. Polák nezpochybňuje, že tlak k profesionálnímu sportu patří. Vadí mu však něco jiného.

Slovo musíš.

„Musíš dobře zahrát. Musíš zhubnout. Musíš se zlepšit. Musíš zvládnout tlak. To slovo máme od dětství zakódované negativně.“

Cílem podle něj není odstranit ze sportu tlak. To by nebylo ani možné. Sportovec se s ním musí naučit pracovat. A především musí mít něco, o co se v těžké chvíli může opřít. Vědět, proč na hřišti je. Co umí. Co může ovlivnit. Co je jeho silnou stránkou.

Tedy znovu – vědomí sebe.

Někdy není problém ve sportovci

Mentální kouč se nemůže dívat pouze na několik desítek minut tréninku nebo zápasu.

„Musím navnímat celý život. Z jaké je rodiny, jaké má zázemí, jestli studuje, co všechno řeší. Dívat se jen na problém v tréninku nebo zápase by bylo strašně krátkozraké.“

Někdy potom zjistí něco, co rodiče slyšet nechtějí. Vzpomíná například na mladého sportovce, jehož rodič chtěl, aby pokračoval ve sportu. Polák se ho začal ptát, proč vlastně sportuje, zda ho to baví a jestli se na tréninky těší.

„Ani jedna odpověď nebyla pozitivní.“

Chlapec dělal sport především kvůli otci a dědečkovi. Když to Polák rodiči řekl, jejich spolupráce skončila. Později se sportem skončil i mladý hráč. Jeho skutečná představa o budoucnosti byla úplně jiná. Chtěl pracovat s malými dětmi.

I to je důležitá připomínka. Úkolem mentálního kouče nemusí být za každou cenu udržet mladého člověka u sportu.

Mentální kouč není psycholog

Práce s hlavou má své hranice. A Polák považuje za důležité vědět, kde končí kompetence mentálního kouče a kde už je potřeba psychologická či jiná odborná péče.

Sám se s touto hranicí nesetkal pouze profesně. Syndrom vyhoření poznal zblízka už dříve u svého otce, kterého během léčby dva roky navštěvoval v léčebně. Když se proto později u jednoho ze svých klientů setkal se stavem, který mu zkušenost s vyhořením připomněl, věděl, že tentokrát nestačí pracovat s cíli, výkonem nebo nastavením mysli.

„Zažil jsem klienta, který při našem jednání usnul. V tu chvíli jsem věděl, že tohle už není práce pro mentálního kouče. Doporučil jsem mu psychologa a snažil se mu vysvětlit, že takovou péči teď potřebuje. Naštěstí je dnes v pořádku.“

Polák zdůrazňuje, že psychologem není a ani se do této role nestaví. Psychologie ho však vzhledem k jeho práci zajímá a snaží se v ní dál vzdělávat, aby rozuměl alespoň základním mechanismům lidského chování a dokázal také včas rozpoznat situaci, která už jeho kompetence přesahuje.

„Kdybych cítil, že sportovec potřebuje psychologa, spolupráci bych v téhle podobě ukončil a doporučil mu ho. A hlavně bych se mu snažil vysvětlit, že na tom není nic negativního. V tu chvíli je pro něj taková péče důležitější.“

U sportovců se podle něj zatím s podobně závažnými situacemi setkává spíše výjimečně. Většina jeho klientů sport miluje a chce se v něm zlepšovat. Problémy, se kterými za ním přicházejí, se nejčastěji týkají výkonu – sebevědomí, koncentrace, zvládání tlaku, práce s chybou nebo nastavení cílů.

V zahraničí součást procesu, u nás často až řešení problému

Podle Poláka se situace v českém sportu postupně mění. Mentální příprava si hledá místo v klubech a realizačních týmech, stále však podle něj není tak samozřejmou součástí procesu, jakou poznává v některých zahraničních prostředích.

Rozdíl lze doložit i konkrétně. Například australský systém vrcholového sportu řadí performance psychology mezi standardní odborné disciplíny podpory sportovců vedle sportovní medicíny, fyzioterapie, výživy, fyziologie, biomechaniky nebo silové a kondiční přípravy. Australian Institute of Sport pracuje také se systematickým rozvojem zvládání tlaku, stresu, emocí a pozornosti – nikoli až tehdy, když se objeví problém, ale jako součást přípravy, která mu může předcházet.

Takovou budoucnost by si Polák představoval i u nás.

Mentální kouč v podobě deníku

Polák přitom nechce, aby se principy mentální přípravy dostávaly pouze ke sportovcům, kteří si najdou vlastního kouče. Přemýšlel proto, jak alespoň část toho, co se svými klienty řeší individuálně, nabídnout také mladým hráčům, ke kterým by se jinak vůbec nedostal.

Ve spolupráci s českou značkou FOUL proto vytvořil Deník fotbalisty, zaměřený nejen na samotný výkon, ale především na mentalitu, osobní rozvoj, pracovitost, cílevědomost, sebereflexi nebo vizualizaci.

„Měl jsem potřebu být nápomocný nejen svým klientům, ale dostat tyhle věci k širšímu okruhu mladých sportovců. Chtěl jsem vytvořit něco, podle čeho mohou pracovat sami na sobě, i když svého mentálního kouče nemají.“

Deník má fungovat jako průvodce pravidelnou prací na sobě. Mladý hráč si v něm stanovuje cíle, vrací se ke svému výkonu, zapisuje vlastní myšlenky a postupně se učí přemýšlet nejen nad tím, jak hrál, ale také proč se mu něco podařilo či nepodařilo a co může příště ovlivnit sám. Polák dobře ví, že dlouhé stránky teorie by u mladé generace nemusely mít velkou šanci. Proto deník propojil s prostředím, které je jí podstatně bližší.

„Vím, že dnešní mladí nechtějí číst. Proto jsou v deníku QR kódy. Vezmou telefon, načtou si je a objevím se tam já, abych jim vysvětlil, co mají v dané části dělat a hlavně proč to dělají.“

Mobil ale vzápětí střídá něco podstatně tradičnějšího – tužka a papír.

Na ručním zapisování Polák trvá. V deníku proto nechal prostor pro vlastní poznámky, myšlenky i cíle před utkáním. Podle něj je rozdíl mezi tím, když si mladý sportovec něco rychle poznamená do telefonu, a chvílí, kdy musí svou myšlenku formulovat a zapsat.

„Chtěl jsem ty kluky trochu vrátit ke psaní rukou. Aby si třeba před zápasem opravdu napsali, jaké mají cíle a za čím si jdou. Nejen si něco pomysleli nebo napsali do telefonu, ale zastavili se nad tím a pracovali s tím.“

Deník tak spojuje dva světy, které se na první pohled mohou zdát protichůdné. Telefon využívá k tomu, aby mladého sportovce zaujal a vysvětlil mu princip. Papír a tužku k tomu, aby s ním následně skutečně pracoval. Pro Poláka je ale nejdůležitější něco jiného. Aby se mentální příprava nestala jednorázovou reakcí na problém, ale pravidelnou součástí sportovcova rozvoje.

„Chci, aby měl v podstatě parťáka, se kterým může každý den pracovat na tom, aby se posouval. Nejen mentálně, ale celkově jako sportovec.“

Tím se vracíme k myšlence, která prostupuje celým naším rozhovorem: na hlavě není potřeba začít pracovat až ve chvíli, kdy přestane poslouchat.

Vítězství, kterého si divák nemusí všimnout

Na závěr se Bernarda Poláka ptám na něco zdánlivě jednoduchého. Kdy má ze své práce největší radost? Když jeho sportovec vyhraje?

„Vítězství je samozřejmě to, co je vidět. Jenže někdy proti sobě hrají dva moji klienti. Jeden vyhraje a druhý prohraje. Takže pro mě skutečným výsledkem není samotná výhra, ale způsob, jakým se sportovec během zápasu dokáže prezentovat.“

Největší radost mu proto nemusí přinést výsledek na tabuli, ale okamžik, kterého si běžný divák možná ani nevšimne. Sportovec udělá chybu – a nezlomí ho. Dostane se pod tlak – a ze zápasu nezmizí. Dokáže využít svou silnou stránku, o níž s koučem celé měsíce mluvil. Je přítomný, věří si a ví, proč na hřišti je.

Jako příklad zmiňuje také moji dceru a jeden z jejích zápasů proti Kynžvartu.

„Víme, že má skvělé zakončení levačkou. V tom zápase se jí střelecky opravdu dařilo a dokázala své přednosti využít. Byla v přítomném okamžiku, ve flow, a já viděl, že to do sebe zaklaplo. Že to funguje a že si toho sama je vědomá. To mi udělalo největší radost, přestože její tým prohrál.“

Možná v tom spočívá práce mentálního kouče nejvíc. Nezaručí sportovci vítězství. Může mu však pomoci, aby ve chvíli, kdy na výsledku záleží, neztratil sám sebe.

Když se ho nakonec ptám, co by poradil trenérovi, který má před sebou mimořádně talentované patnáctileté dítě, nemluví o počtu tréninků, výsledcích ani trofejích.

„Pečuj o něj tak, aby ho to pořád bavilo. Aby v něm zůstala vášeň a oheň. A uč ho správně reagovat na chyby. Aby věděl, že jsou přirozenou součástí sportu i života.“

Největším úkolem trenéra není dostat z talentovaného dítěte co nejvíc právě dnes.

Ale postarat se o to, aby mělo chuť hrát i zítra.

Zdroje: https://www.kafesbernardem.cz, Návrat k vztahu mezi sebevědomím a sportovním výkonem: systematický přehled s metaanalýzou - PMC, https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC12109254/, https://appliedsportpsych.org/resources/resources-for-athletes/sport-imagery-training/

Kolik dalších zajímavých osobností zůstává navzdory své výjimečné práci stranou pozornosti? A netýká se to jen sportu. Jednou z nich je také malíř, výtvarník a filmař Miloš J. Kohout, který se podílel na oscarovém Koljovi a kvůli němu odmítl nabídku natočit videoklip pro Michaela Jacksona.

Kvůli Koljovi odmítl videoklip Michaela Jacksona. Pozapomenutý příběh Miloše J. Kohouta | článek | Administrace Médium.cz