Článek
Jsou setkání, která přijdou nečekaně, ale zůstanou v člověku mnohem déle než hlučné večery, na které si druhý den už nikdo pořádně nevzpomene.
Přesně takové bylo moje setkání s Alenou Hrachovcovou.
Seděla proti mně s klidem ženy, která nepotřebuje připomínat, co všechno dokázala. Bylo to patrné z každého jejího gesta i způsobu, jakým vyprávěla. Uprostřed rozhovoru, který se nesl místností mezi sklenkami vína, tlumeným smíchem a drobnými útržky cizích vět, jen mimochodem poznamenala, že je také spisovatelkou.
A právě v tom „také“ bylo něco odzbrojujícího.
Žádná okázalost. Žádná potřeba zdůrazňovat vlastní úspěchy. Jen prosté konstatování ženy, která kdysi sedla ke stolu a začala psát.
Vyprávěla mi o svých začátcích. O době konce devadesátých let, kdy čtenáři dychtivě objevovali nové autory, nové příběhy i svobodu témat, která byla dlouhé roky zavřená za pomyslnými dveřmi. Byla to doba, kdy knihy ještě nemusely soupeřit s nekonečným proudem videí, příspěvků a notifikací. Byly přirozenou součástí života mnoha domácností a čtenář si k nim hledal cestu jinak než dnes.
Zeptala jsem se jí na náklad její prvotiny a její odpověď mě na okamžik připravila o řeč.
Šedesát tisíc výtisků.
Ano. Ještě jednou.
Šedesát tisíc.
Myslím, že každý autor, který dnes drží v ruce svou první knihu vydanou v nákladu tisíc kusů, pochopí, co se mi v tu chvíli honilo hlavou. Nebyla v tom závist. Spíš směs úžasu, obdivu a zvláštní nostalgie nad tím, jak dramaticky se knižní svět během několika desetiletí proměnil.
Poslouchala jsem ji a měla pocit, jako by otevřela starou zásuvku plnou dopisů, jejichž vůni už dnešní doba téměř nezná. A čím déle jsem jí naslouchala, tím víc jsem si uvědomovala, že onen pomyslný „zlatý věk“ nebyl jen o vysokých nákladech nebo menší konkurenci. Byl především o prostoru. O čase. O trpělivosti čtenářů i nakladatelů. O době, kdy příběhy nemusely křičet, aby byly slyšet.
Dnes je všechno jinak.
Knih vychází nesrovnatelně více, český trh zaplavují stovky zahraničních titulů a marketing často rozhoduje dřív, než čtenář vůbec otevře první stránku. Čtenářská pozornost se tříští mezi sociální sítě, streamovací platformy, podcasty i další digitální obsah.
Na spisovatele je vyvíjen obrovský tlak uspět okamžitě. Nejlépe během několika málo týdnů. Místo psaní se stává také fotografem, kameramanem, střihačem, marketérem i správcem vlastních sociálních sítí.
Ne proto, že by chtěl. Ale proto, aby jeho kniha nezapadla mezi tisíce dalších.
Během našeho setkání jsem necítila hořkost. Spíš tichý povzdech nad dobou, která měla pro knihy jiný rytmus. Pomalejší. Trpělivější. Možná v něčem naivnější, ale zároveň nesmírně lidský.
Ta doba měla své neopakovatelné kouzlo, které je už sice nenávratně pryč, ale jeho ozvěna, v té místnosti plné diskutujících lidí, s námi byla dál.
A přesto spisovatelé stále usedají ke klávesnici.
Ne kvůli algoritmům ani číslům. Ale kvůli okamžiku, kdy se příběh vydá na cestu od jednoho člověka k druhému.
A právě v tom je, navzdory všem změnám, literatura pořád stejná.
