Článek
Život má zvláštní, občas až krutý smysl pro ironii. Lidské osudy proplétá s takovou lehkostí, že nad tím někdy zůstává rozum stát.
Žijeme v době posedlé představou o štěstí těch druhých. Přes filtry sociálních sítí, mezi řádky letmých rozhovorů u kávy nebo přes ploty vlastních zahrad nahlížíme do cizího životů a z několika pečlivě naaranžovaných okamžiků si skládáme příběhy o dokonalých manželstvích, bezchybných rodinách a lidech, kterým osud rozdal lepší karty. Přitom vidíme jen to, co nám sami dovolí zahlédnout.
Lidské vztahy přitom nejsou jednosměrná ulice. Jsou spletí neviditelných vláken, která nás propojují ve chvílích, kdy to nejméně čekáme. Stačí jen na vteřinu odhrnout oponu téhle celospolečenské přetvářky a podívat se za kulisy. A právě tam často zjistíme něco překvapivého. Že vzhlížíme k člověku, který by ve stejnou chvíli dal všechno za to, aby mohl žít náš docela obyčejný život.
A přesně o tom je i tento krátký příběh.
Klára odjakživa záviděla své kamarádce Janě jejího muže. S obdivem jí u kávy opakovala, že měla v životě neuvěřitelné štěstí. Když se ale vrátila domů, sesunula se do svého proleženého gauče, otevřela pytlík chipsů a nechala se pohltit nekonečným seriálem. Tam se cítila bezpečně. Televizní hrdinové po ní nikdy nic nechtěli. S každým dalším rokem se do toho gauče bořila o něco hlouběji. Jako by v měkkých polštářích a cizích osudech hledala útočiště před tím vlastním. Ten vlastní pomalu přestávala žít. Vyměnila ho za životy seriálových postav a trpělivě čekala, že se jednou stane zázrak. Že štěstí zazvoní u dveří samo, aniž by mu musela jít naproti.
Jenže realita Janina domova měla ke snové telenovele zatraceně daleko.
Pokaždé, když večer dorazila domů obtěžkána těžkými taškami s nákupem, její tři muži – manžel a dva synové – seděli v obýváku. Netečně popíjeli pivo, sledovali fotbal a její příchod neocenili ani letmým otočením hlavy. Jana odložila nákup a zamířila rovnou do kuchyně. Cestou posbírala ze země špinavé prádlo, naplnila pračku a starými kleštěmi ještě narychlo dotáhla uvolněné záchodové prkénko. Až o dvě hodiny později, když unaveně stála u plotny, se k ní manžel zezadu přitiskl. Pevně ji objal kolem pasu, políbil na krk a zašeptal otázku, kterou jí kladl s železnou pravidelností.
„Co bude k večeři, miláčku?“
Ten samý milující manžel pak každé ráno odcházel do práce, kde hned v malé firemní kuchyňce s oblibou poplácal Kláru po zadečku. Obdivoval její kypré tvary a říkal jí, že je jako Věstonická Venuše. Klára po něm pokaždé koketně sekla rukou, ale přitom se usmívala jako sluníčko. Nabídla mu kávu, a když mu ji s podmanivým pohledem nesla do kanceláře, knoflíček na její napnuté halence div nepraskl. Za okamžik už ležela břichem opřená o stůl a Janin muž se v ní s bezcitnou mechanickou samozřejmostí uspokojil. Celé to netrvalo ani půl minuty. Když od něj odcházela, vítězoslavně se usmívala. Měla pocit, že si právě utrhla kus Janina štěstí, ale netušila, že dostala jen drobky z cizího stolu.
Jana mezitím, netušíc nic o tajných kancelářských rituálech svého muže, bloumala ulicemi města. V parku minula muže, který se s dětským nadšením smál dvěma dovádějícím psům. Smál se tak nahlas, až se za ním lidé otáčeli. Janě to nedalo. Ten nakažlivý smích ji přinutil zastavit se a zahledět se stejným směrem. Zpočátku jí ten neznámý muž připadal jako naprostý blázen, ale když chvíli sledovala ty skotačící psy a jejich paničky, které opodál horlivě diskutovaly a divoce u toho rozhazovaly rukama, cosi v její sevřené hrudi povolilo. Uvědomila si, jak neuvěřitelně bezprostřední ta zvířata jsou. Jak málo vlastně stačí k obyčejnému štěstí, když člověk konečně odhodí masky dospělosti a přestane se neustále kontrolovat.
Ten zdánlivý blázen z parku se později vrátil do svého prázdného bytu. Ve dveřích jen shodil kabát, nazul kolečkové brusle a okamžitě vyrazil k nedalekému jezeru, aby se pokochal klidnou krásou odpolední přírody. Po kilometru rychlé jízdy si lehl na své oblíbené místo v trávě, utrhl stéblo, dal si ho mezi zuby a zavřel oči. Myslel na Janu, kterou před chvílí potkal v parku. Byla to krásná žena s neuvěřitelně hlubokýma očima a zvláštním, smutným úsměvem, který ho uhranul. V té samotě uprostřed šumících luk se zasnil a při intenzivní vzpomínce na její tvář se rozhodl skoncovat se svou dlouholetou samotou. Povzbuzený novým impulsem se zvedl a odbruslil na pozdní oběd do své oblíbené restaurace, kde s úsměvem zjistil, že dnes vaří jeho oblíbeného španělského ptáčka.
Vrchní servírka Dana měla toho osamělého podivína upřímně ráda. Pokaždé, když dorazil, dokázal ji svým bezprostředním chováním rozesmát a zvednout náladu. Vždycky jí na stole nechal velkorysé spropitné, srdečně poděkoval za péči a nikdy nezapomněl poslat pochvalu do kuchyně. Dana moc dobře věděla, že ji zase zkusí nesměle pozvat na rande, a už věděla, co udělá. Místo sebe mu dohodí svou svobodnou sestru Kláru. S tímhle spiknutím v mysli odešla do zázemí kuchyně, kde za zavřenými dveřmi něžně políbila svou životní lásku Květu. Dana byla šťastná, že ji má, a že v tomhle složitém světě plném přetvářky našly svůj bezpečný přístav.
Když Květě skončila ranní směna, svlékla zástěru a šla nakoupit do místního supermarketu. U regálu s pečivem si náhle všimla Jany a nedokázala od ní odlepit zrak. Květa odjakživa bytostně nesnášela lidský chlad a ze všeho nejvíc ji bolelo vidět smutné, odevzdané ženy. Bez váhání k ní přistoupila a pevným hlasem se zeptala, zda pro ni může něco udělat, zda nepotřebuje pomoc. Jana, zvyklá na lhostejnost vlastního domova, to nejprve překvapeně odmítla. Jenže Květa měla v sobě hluboké porozumění a neustoupila. Udělala krok blíž a hřejivou dlaní pohladila Janinu unavenou tvář.
„Nezašla byste si se mnou na kávu?“
Jana pod tím nečekaným dotykem cizí ženy ztuhla. V hlavě jí bleskla palčivá otázka, kdy se jí vlastně naposledy někdo dotkl s takhle opravdovým zájmem. Kdo v jejím okolí vůbec kdy poznal, jak strašně nešťastná ve svém naoko dokonalém životě je?
Pocítila obrovskou úlevu, že její skryté rány konečně někdo uviděl. Podívala se do Květiných chápavých očí a její nabídku nakonec s vděčností přijala.
Možná právě takhle vypadají lidské osudy.
A kdo z nich byl nakonec šťastný?
Možná nikdo.
Možná všichni.
