Článek
Existují místa, která si své příběhy pečlivě střeží. Na první pohled působí obyčejně, ale stačí otevřít jedny dveře a člověk má pocit, jako by vstoupil do jiného času.
Přesně to jsem zažila začátkem týdne, když jsme s mým partnerem Milošem J. Kohoutem vešli do prostor Kina MAT na pražském Karlově náměstí. Pro běžného kolemjdoucího je to dnes příjemné komorní kino s restaurací. Ale jen málokdo tuší, že pod vrstvami omítky a moderní techniky se skrývá fascinující historie, která svým způsobem přepsala dějiny české kinematografie. A co víc – je to příběh jedné rodiny, který mi s dojetím vyprávěla sama Zuzana Mattlachová.
Abychom pochopili kouzlo tohoto podzemí, musíme se vrátit téměř o sto let zpátky.
Vizionář Ing. Jan Matoušek a jeho funkcionalistický dům na Karlově náměstí.
Příběh pana stavitele a kachlíkových domů
Všechno začalo u Zuzanina dědečka, inženýra Jana Matouška – vizionáře a úspěšného podnikatele, který ve třicátých letech minulého století výrazně spoluutvářel moderní tvář Prahy. Podílel se na výstavbě Právnické fakulty, Městské knihovny, Penzijního ústavu i celé čtvrti Cibulka. Patřil k lidem, kteří nevnímali dům jen jako stavbu, ale jako místo určené k životu.
Proslul také jako odborník na tehdy neuvěřitelně praktické omyvatelné kachlíkové fasády. Traduje se, že měl v Brně specialistu, který mu na milimetr přesně vypočítával rozměry jednotlivých kachliček tak, aby se při stavbě nemusela ani jedna jediná řezat.
Kachlíková fasáda domu Ing. Jana Matouška v dnešní podobě - vstup do kina MAT.
V roce 1932 začal na Karlově náměstí stavět svůj vlastní činžovní dům – hrdou funkcionalistickou budovu, kterou sám navrhl. O dva roky později se do ní s rodinou přestěhoval. Ve velkorysém bytě ve druhém patře našli nový domov, zatímco v nejvyšších podlažích vznikly projekční kanceláře a kreslírny.
Dům brzy ožil bohatým společenským životem. Ordinovali zde vyhlášení lékaři a v přízemí vedla svou tělocvičnu Marta Fričová, dcera slavného režiséra Martina Friče. Právě u ní se učila stepovat Zuzanina babička a o několik desetiletí později docházela do stejných prostor i malá Zuzka. Nad domem bděl přísný domovník pan Čáslava a Jan Matoušek, tehdejší honorární konzul Albánie a později také Ekvádoru, zde přijímal významné pražské podnikatele i generály prvorepublikové armády.
V původních plánech z roku 1934 byl zakreslen ještě jeden velký sen. V suterénu měla vzniknout útulná vinárna Olijana, pojmenovaná podle jeho dvou milovaných dcer – Olgy a Jany.
Jenže místo cinkání skleniček přišla válka. A po ní další režim, který změnil osud celé rodiny.
Dům, jehož příběh pokračuje – původní fasáda a nově otevřená Galerie MAT.
Když se kolem minulosti jezdí s úctou
Po únoru 1948 přišla tvrdá komunistická rána. Úspěšná stavební firma byla znárodněna a z pana stavitele se stal řadový úředník a stavební dozor na cizích projektech. O dva roky později rodina přišla i o svůj milovaný dům. Jan Matoušek s manželkou museli opustit životní dílo a odstěhovat se do Nouzova.
Jejich mladší dcera Jana se však domu na Karlově náměstí odmítla vzdát. Zůstala bydlet v prostorách bývalé koupelny a šatny, kde si na pouhých pětačtyřiceti metrech čtverečních vybudovala svůj nový domov. Z místa obchodní referentky byla přeřazena do dělnických profesí a postupně pracovala jako průvodčí v tramvaji, jeřábnice i skladnice na stavbách.
V roce 1960 se provdala za Jiřího Mattlacha, rodinného přítele, který si nesl podobně bolestivý osud. V rámci vykonstruovaného procesu s Miladou Horákovou byl odsouzen na dvaadvacet let za velezradu a na svobodu se dostal až při amnestii v květnu téhož roku.
Nejprve se jim narodil syn Jan a o tři roky později dcera Zuzana. Obě děti vyrůstaly v úctě k rodinné historii a od malička věděly, že jejich rodina měla kdysi domov, o který nespravedlivě přišla.
Kolem domu na Karlově náměstí se nejezdilo jen tak. Jezdilo se kolem něj jako kolem živé rodinné vzpomínky.
Sen splněný v ruinách bunkru
Zlom přišel v srpnu roku 1991. Dům byl v restitucích konečně vrácen do rukou jediné žijící dcery, Jany Mattlachové.
Zuzka mi s neuvěřitelnou jiskrou v očích vyprávěla, jaké to bylo, když jako sourozenci poprvé otevřeli dveře do suterénu svého navráceného domu a našli tam nezkolaudovaný kryt civilní obrany. Syrový beton, zatuchlý vzduch, vlhkost a tísnivou připomínku studené války.
„Dědeček tam kdysi hrozně moc chtěl vinárnu,“ vzpomínala Zuzka.
Restaurace v podzemí budovy MAT.
Právě tehdy padlo rozhodnutí, které změnilo osud celého domu. Sourozenci se rozhodli, že dědečkovi jeho šedesát let starý sen splní. Každý z nich přitom přinášel jinou zkušenost – Zuzka tehdy pracovala v hereckém oddělení Barrandova a její bratr Jan byl filmovým střihačem. Společně s architektem Martinem Vrátníkem proto přišli s odvážnou myšlenkou propojit pod jednou střechou filmové střižny, produkční zázemí, soukromé promítací prostory a restauraci.
Vznikl jedinečný prostor, ve kterém filmaři mohli ráno pracovat ve střižně, u oběda probírat další scény, odpoledne si hotové záběry promítnout na velkém plátně a večer společně oslavit dokončené dílo.
Nikdo tehdy ještě netušil, že právě v těchto prostorách se během několika let začne psát další významná kapitola české kinematografie.
Místo, kde se narodil Český lev
Z MATu se během krátké doby stalo vyhledávané doupě pražské bohémy a filmařské elity. Genius loci toho místa jednoduše nešlo ignorovat. V době, kdy se většina pražských kin zavírala, vzniklo na Karlově náměstí něco zcela výjimečného – prostor, kde se přirozeně potkávali režiséři, kameramani, střihači, scénografové, producenti i herci.
A právě tady se odehrál okamžik, který navždy změnil českou kinematografii.
V podzemí MATu se konala jedna z prvních ustavujících schůzí nově vznikající České filmové a televizní akademie a mezi zdmi bývalého krytu civilní obrany se projednávala podoba nejprestižnější české filmové ceny – Českého lva.
Fotografie z ustavující schůze České filmové a televizní akademie.
Představte si to porevoluční nadšení, dlouhé debaty nad šálky kávy i cigaretovým kouřem a tvůrce, kteří hledali novou podobu českého filmu a jeho ocenění, které dnes každoročně sledují u televizních obrazovek miliony diváků.
Symbolické je, že úplně prvním filmem, který využil zdejší pracovní projekce, byla Válka barev režiséra Filipa Renče. Na jejím vzniku se podílel také filmový výtvarník Miloš J. Kohout společně s kameramanem Petrem Hojdou. Film vznikal z čistého nadšení, bez scénáře a bez nároku na honorář – z touhy tvořit v době, kdy se český film teprve učil znovu svobodně dýchat.
Salonek sousedící s restaurací MAT byl po léta místem setkávání českých filmařů. Právě zde se oslavoval i první Český lev.
A právě za střih tohoto filmu později putoval do stejného domu první Český lev. Druhou křišťálovou sošku získal Jan Mattlach za film Hlídač č. 47. Oba oceněné snímky přitom spojuje jméno jednoho režiséra – Filipa Renče.
Svět, kde čas neplatí
Když dnes sejdete po schodech do Kina MAT, jako byste na chvíli ošálili čas.
Filmový projektor vítá návštěvníky hned při vstupu do podzemních prostor MATu.
Ještě než vstoupíte do kinosálu, zastaví vás podpisová stěna s autogramy osobností, která vám vezme dech. Najdete na ní jména jako Sir Sean Connery, Brian De Palma nebo všech českých prezidentů počínaje Václavem Havlem. Je to hmatatelný důkaz, že tohle místo má v dějinách české kultury své pevné a nezpochybnitelné místo.
Podpisová stěna plná významných jmen.
Moderní digitální standard DCI se tu dodnes potkává s úctou ke klasickému filmovému řemeslu. MAT je nejmenším jednosálovým kinem v České republice, které stále promítá z pětatřicetimilimetrových filmových kopií a zároveň si zakládá na tom, že diváky před projekcí neruší komerční reklamou.
My jsme tu s Milošem zažili něco, co se dnes už téměř nevidí. Na plátně běžel legendární western Butch Cassidy a Sundance Kid, analogový film poprvé uvedený v roce 1973. Obraz byl místy poškrábaný, kopie nesla stopy let i opakovaného slepování. Jenže právě v těch drobných nedokonalostech se skrývalo kouzlo starého filmu. Byl to návrat do doby, kdy mělo každé políčko celuloidu svou váhu a každé promítání bylo malým svátkem.
Prostory kinosálu MAT.
Když jsem z MATu odcházela, uvědomila jsem si, že jsem vlastně nenavštívila jen kino. Prošla jsem místem, které v sobě spojuje příběh jedné rodiny, kus českých dějin i zrod nové filmové éry. Místem, kde se z nezkolaudovaného krytu civilní obrany stalo živé srdce české kinematografie.
Až budete mít příště cestu přes Karlovo náměstí, zkuste na chvíli zpomalit. Sejděte dolů, objednejte si kávu a zaposlouchejte se do onoho zvláštního klidu podzemí. Možná v něm kromě šumu filmového pásu zaslechnete i spokojený úsměv pana stavitele Jana Matouška. Muže, jehož sen o malé vinárně jeho vnoučata po šedesáti letech splnila způsobem, který si ani on sám nedokázal představit.
Příběh tohoto domu tím ale zdaleka nekončí. Jen o pár kroků dál se už rodí jeho další kapitola. V nově otevřené Galerii MAT se totiž za několik týdnů symbolicky uzavře jeden fascinující tvůrčí kruh. Propojí minulost s přítomností prostřednictvím člověka, který stál u zrodu vůbec prvního filmu promítaného v těchto prostorách a který se do MATu po letech znovu vrací – tentokrát ne s filmem, ale se svými obrazy.
Ale o něm, jeho neuvěřitelném životním příběhu a tvorbě zase příště.
Zdroje: https://www.mat.cz/kino/cz/o-kinu/historie-kina
🎥 Příběh domu MAT si můžete také poslechnout a zhlédnout ve filmově zpracované podobě na mém YouTube kanálu.
Ve spolupráci s režisérem, scénáristou a výtvarníkem Milošem J. Kohoutem vzniklo krátké autorské dokumentární video, které propojuje vyprávění s dobovými fotografiemi, archivními materiály i atmosférou míst, o nichž je v článku řeč.
👉 Odkaz na video:
