Článek
Je rozdíl mezi hledáním smyslu své vlastní existence externě (vnější vlivy) a interně (sami v sobě). Sympatizuji s některými filozofickými směry, které se zabývají hledáním odpovědí na tuto otázku. Na začátek ovšem musím uvést, že se jedná o mé názory a postoje, a mojí snahou není nikoho osočovat nebo zesměšňovat. Jako zástupce jsem zvolila existencialisty a pokusím se je vyjádřit svým chápáním a slovy, jak nejlépe dokážu.
Existencialisté tvrdí, že smysl života je subjektivní a že každý jedinec si musí sám vytvořit svůj vlastní smysl nebo účel. Podle této perspektivy nemá život inherentní smysl, ale spíše je na nás, abychom mu dali vlastní význam a hodnotu. Člověk se narodí do světa, který je absurdní a nesmyslný, a existence je plná nejistoty a utrpení. Avšak právě v tomto absurdním světě spočívá naše svoboda. Než mě moje zvídavost přivedla k těmto myšlenkám, narazila jsem na tento citát: „Některé ženy se rozhodnou následovat muže, a některé ženy se rozhodnou následovat své sny.“ „Pokud přemýšlíte, kterou cestou se vydat, nezapomeňte, že vaše kariéra nikdy neprobudí a nepoví vám, že vás už nemiluje.“
Existencialisté zdůrazňují, že každý jedinec má možnost volby a rozhodování. Smysl života tak spočívá v tom, jak se s touto svobodou vyrovnáme a jaké hodnoty si zvolíme.
Pohled skeptiků na existencialismus se může lišit v závislosti na jejich vlastních filozofických a životních přesvědčeních. Existencialismus jako filozofický směr zdůrazňuje individuální svobodu, volbu a odpovědnost jednotlivce za vlastní život a rozhodnutí. Jak říká citát, „za to, jak vnímáme kvalitu svého života, jsme odpovědní sami“.
Tento dost nekonkrétní důraz na subjektivní vytváření smyslu života není ale atraktivní z důvodu, že absence objektivního a konkrétního smyslu může vést k nihilismu nebo bezcílné existenci. Kupodivu s nimi souhlasím. Z osobních zkušeností vím, že pokud potencionální existencialista nemá někde uvnitř morální kompas, snadno se stane, že se život pro jedince stane sbírkou osobních katastrof.
V této filozofii je kladen velký důraz na individuální svobodu a autonomii, což někteří skeptici mohou považovat za egoistické nebo nezdravé. Můžou tvrdit, že důraz na individuální volbu může vést k ignorování sociálních a morálních závazků vůči ostatním. Tady ale musím zmínit jeden takový lidský nešvar. Pokud něčemu nerozumíme, pravděpodobně přijmeme pouze informace, které přitahují naši pozornost. Proto se nedivím, že kvality tohoto přístupu k životu nedocení jedinci, kteří očekávají svobodu bez odpovědnosti.
Přenesení pevného bodu svého bytí do vnitřního světa jednotlivce a jeho schopnost rozhodovat o svém životě často nezahrnuje vnější sociální, ekonomické a politické faktory, které mohou ovlivňovat lidské životy.
Jak už bylo řečeno, skeptici mohou tvrdit, že existencialisté nabízejí pouze destruktivní kritiku existujících hodnot a institucí, ale nepřináší žádné užitečné návrhy pro konkrétní zlepšení života lidí. Tomu rozumím, existencialismus více méně předpokládá, že člověk je z psychické stránky osobnostně natolik rozvinutý, že je připravený přijmout jako pevný bod svého života sám sebe s veškerou svobodou a veškerou odpovědností. Ale kdo z nás to tak opravdu má?
To jsme si řekli něco k teorii a obecným definicím. Dle mého názoru jsou postoje k životu v podání existencialistů všeobecně pesimistické. Zkusím vám to popsat na příkladu: Bod, kdy se z vás stane stoupenec této filozofie, nastane tehdy, když vás životní mizérie doženou na takové dno, že nemáte už kam padat. V tu chvíli si jedinec uvědomí, že je na čase přiznat si, že má na svědomí svou vlastní existenci nebo marasmus.
Co říct nakonec jiného, než shrnout celý článek do několika postřehů:
Smysl musíme vytvořit sami, jako třeba když si sestavujeme skříň z IKEA. Až na to, že dle existencialistů nemá tvar, návod, a musíme dost improvizovat s kobercovkou, aby to drželo pohromadě.
Každý z nás se může najednou ocitnout ve stavu „existenciální krize“, což je v podstatě jako ukradená svačina v kanceláři, akorát že mnohem závažnější, protože obsahovala rostbíf.
Takže, když se v životě ocitnete na rozcestí, připravte se na to, že si za to nejspíš můžete sami. Jen se nebojte přiznat si, že jste zbabělec.
Ne, ve vlastním zájmu se to nepokoušejte někomu vysvětlovat. Riskujete, že svým výkladem uspíte i zesnulého.
Poznámka: Tato úvaha je pouze názorem autora a nemusí reflektovat všechny filozofické směry a postoje.
Článek je dostupný v audioverzi na kanále Tajemný hlas
