Článek
Kdo by chtěl žít věčně?
Není neobvyklé narazit na tvrzení, že váš odkaz žije ve vašich dětech dál. Ale nezaměňujeme svou biologickou stopu za tu kulturní na této Zemi? Nesmrtelnost skrze potomstvo dává z evolučního hlediska naprostý smysl. Ale jako argument v debatě s dobrovolně bezdětným končí na logice a na číslech.
Od počátku kulturního člověka – Homo sapiens (cca 300 000 let) – naše modrá planeta nosila 117 mld. lidí. Z těchto počtů jsem ještě záměrně vynechala šlechtice a vladaře, kteří by bez slavného rodu a jmění zapadli v šedi ostatních. Podle encyklopedií, jako např. Britannica či Stanford Encyclopedia of Philosophy, a jejich seznamů osobností historie a akademických analýz lze odhadnout, že lidé, jejichž díla překonala staletí, se počítají na stovky až nižší tisíce. Což je optimistickým odhadem asi 1 člověk z 1,17 milionu, co má reálnou šanci zachovat po sobě odkaz trvající staletí.
Vím, že to zní dost pesimisticky, ale to, že právě to vaše dítě najde lék na rakovinu nebo získá Nobelovu cenu, je stále 13× pravděpodobnější než to, že se vám narodí přirozeně počatá identická čtyřčata.
Nechce se ti to číst? Tak tady se na to můžeš podívat: Nesmysl odkazu života
A kdo se o tebe postará?
Ať chceme či ne, časy se změnily. Díky zdravotní péči žijeme déle a také přežívá více narozených dětí. Je důležité poznamenat, že ačkoli ochota pečovat o stárnoucí rodiče zůstává vysoká, měnící se demografické a sociální podmínky představují nové výzvy pro rodiny i společnost jako celek. Díky antikoncepci jako ženy nejsme redukovány jen na otroky v domácnosti rodící děti. A také naše vlastní stopa na tomto světě může žít déle než jednu až dvě generace. I tak se oklikou stále vracíme k argumentaci postavené na naší odvěké touze po věčnosti a zachování vlastní biologické stopy v našich dětech.
Děti už nejsou samozřejmost, ale volba. A přestože společnost stále lpí na starých vzorcích, realita rodinného života se změnila. Proč argument „kdo se o tebe postará ve stáří“ a „aby tady po tobě něco zbylo“ přestává dávat smysl? O sobeckosti lidí, co mají děti jen proto, aby na ně navěsili tíhu vlastní existence na stará kolena, není pochyb. Stále to zní jako anachronismus z dob, kdy naše rodiny byly o ves dál. A také z dob, kdy se dospělosti nedožívala většina dětí jak dnes. Jak pracujeme se svým odkazem na tomto světě a jak s ním bude naloženo v moderní době?
Příliš krátká nesmrtelnost
Nikdo z mých předků nebyl slavný, a tak nemám důvod pamatovat si, jak se jmenovali všichni moji prarodiče. Vy si to snad pamatujete? To ukazuje, jak krátkodobý odkaz v potomcích vlastně je. Lidé si dělají děti, aby si na ně někdo vzpomněl, ale o pár generací později už si na ně stejně nikdo nevzpomene. Biologický odkaz sice pokračuje, ale osobní identita a příběh člověka se ztrácí. A o tento typ odkazu přeci jde, ne? Tak jako rodiče chtějí na svět potomky přivádět, tak se najdou i případy lidí, kteří nejsou zrovna nadšení z toho, že je někdo bez jejich souhlasu vrhnul do existence.
Dar života nebo jeho břemeno
Možná jsme se dostali svým vlastním přičiněním do tzv. Velkého filtru, který nám jako lidstvu zabrání vynalézt studenou fúzi a kolonizovat další planety. Stále se potýkáme s tím, jak se vyrovnat s vlastní existencí. Každopádně je dobré, že máme několik způsobů, jak se k této etické otázce postavit. Na pomoc si můžeme vzít psychologii, filozofii, biologii, sociologii a transhumanismus.
Teorie kusu mrvy
Zní to složitě, vím, ale věřte mi, zkusím to vysvětlit, jak nejlépe dovedu. Odborníci se shodnou na tom, že se neshodnou.
Podle některých filozofů i psychologů je sám dar života něco jako „tabula rasa“, a na základě toho, do čeho se narodíme a co nás jako existující s tímto darem potkává, nás formuje. Naši osobnost a jakési naprogramování ale dostaneme do vínku. A tak se stane, že někdo dostane kámen, někdo hroudu hrnčířské hlíny, někdo diář s nepopsanými listy, někdo prázdné malířské plátno a někdo kus mrvy.
Někdo využije svůj kámen k tomu, aby s ním udeřil druhého, někdo najde palici, dláto a trpělivost. Někomu se nelíbí, že si bude muset umazat ruce, aby z hroudy hlíny něco vzešlo, další má zase dilema, zda udělat sochu či hrnek. Někoho děsí prázdnota stránek nebo plátna. Jeden se ji rozhodne zaplnit, a někdo od ní celý život utíkat. A co s kusem mrvy, co jsme dostali, pochopíme až v pozdějších fázích života. A nebo taky ne, a její zápach nás může obrátit do nekonečného relativistického nihilismu. Anebo se ji po desetiletích trápení rozhodneme zakopat, a až nám svitne, proč jsme to udělali, na její památku něco hodnotného zasadit.
Hi-tech teorie kusu mrvy
Přijde vám výše zmíněné jako něco, co by zaujalo fanynky ezopostojů k hledání smyslu života? Vyvedu vás z omylu. Stojíme totiž jako lidstvo na eticky sporném prahu hraní si na boží záměr. Tak jak se to tvrdilo u záměrného šlechtění plodin či zvířat a jejich genetických úprav. Technokratický přístup k lidskému životu zní jak šlechtění ječmene odolného vůči plísni. Akorát na rozdíl od ječmene má člověk sociální vztahy, postoje, víru apod.
Gró transhumanistického snažení je překonání limitů lidství. Pro zjednodušení to lze popsat jako využívání všech dostupných technologií k dosažení atributů, které nás jako biologickou lidskou bytost dalece překonávají. Ještě zjednodušeněji se snažíme překonat náš přirozený konec života k naší věčnosti pomocí technologií.
Technokraté a fanoušci Warhammeru 40 000 jásají, a teologové žasnou v hrůze. Smrt nám má podle transhumanistického přístupu pomoci překonat třeba robotické končetiny, genetické úpravy, ale také připojení lidské mysli k počítačům a rozšíření potenciálu lidského mozku o AI. Jak už naťukli umělci z hudebně vizuálního projektu Lorn v písni Anvil, i nahrávání lidské mysli do čistě digitální formy.
Cíl transhumanismu, jak správně tušíte, je prodloužení lidského života přes bod smrti lidského těla.
Anketa
Vrš mrvy s účelem
Sama jsem jednou z těch „hrozných“ dobrovolně bezdětných žen. Pokud potkáte někoho takového, dívejte se zblízka i na souvislost jeho rozhodnutí. O kupkách mrvy v souvislosti s darem života totiž nemluvím nadarmo. Je to totiž přesně to, co jsem dostala na startu svého života já.
Posledních několik desetiletí čtu články od vyděšených novinářů, kteří velice emotivně zpracovali demografická data o klesající porodnosti. Je transhumanistické tvrdit, že společnost se začne posouvat a neodvratná demografická katastrofa začne vypadat jinak? No, ne tak úplně, dočetla jsem se to v knize. Myslím, že proto je dobré je číst. Pak totiž zjistíte, že svět je přelidněný i přes klesající porodnost. A že máme problém ideologicky odlišit napadajícího od napadeného.
A co se týče vymírajícího voličstva, souhlasím, že pokládání otázek souvisejících s klesajícím počtem budoucích daňových plátců a poplatníků je dobré, ale pokládat je lidem, kteří se nepotýkají s aktuálními problémy mladých, plodných a produktivních, jen proto, že jsou nejsilnější voličskou skupinou, prostě nedává nejmenší smysl. Dává smysl si pokládat otázku, proč se mladí nerozmnožují a nevolí. Ale to už nechám jiným.
reference:
