Článek
Tentokrát vám budu vyprávět o dovolené, kterou jsem trávila s tehdejším přítelem u jeho příbuzných ve Vídni. Jak už jsem psala v příspěvku o Paříži, tuto dovolenou měl na starost přítel. Ale jelikož jsem žena, žena, která potřebuje k životu řád, excelové tabulky a list s všemožnými záložními plány (plán A, B, možná i C), tak mi to nedalo a musela jsem udělat malý průzkum. Sama jsem si tenkrát přislíbila, že i přes můj průzkum, mu do jeho plánů nebudu zasahovat. Taky se smějete, když předchozí větu čtete? Za pár dní totiž přišel přítel s bezvadným plánem přepravy.
Byla jsem dopředu obeznámena s tím, že v srpnu pojedeme vlakem Českých drah, který nemá funkční klimatizaci (jelikož dveře od kupé se nedovírají) a vlastní velice malá kupé pro šest lidí (kde jich stejně, v důsledku přeplněnosti, bude sedět osm), ale co jsem nečekala – můj přítel vymyslel, že pojedeme přes Bratislavu. Tím se naše již tak „luxusní“ cesta protáhla na úžasných šest hodin strávených ve vlaku, s hodinovou zastávkou v Bratislavě. Pokud stále nevíte, proč mi mozek vysublimoval z hlavy ven a přenesl se na Mléčnou dráhu, kde zchladnul a pomalu se vracel zpátky na Zem, tak existuje cesta mnohem jednodušší, levnější, bez přestupů, přes Brno, a dokonce by se to zvládlo za necelé 4 hodiny. No, lístky již byly objednané a zaplacené, takže se nedalo svítit, muselo se vyjet tak, jak naplánoval přítel. Nástupní místo bylo v Pardubicích, mozek mi stále nedorazil z Mléčné dráhy, a tak cesta do Bratislavy probíhala v duchu hry bobříka mlčení. V Bratislavě na hlavním nádraží jsme měli hodinku volna, blížil se večer, a tak jsme se oba rozhodli, že si dáme v tamní pizzerii večeři na usmířenou (poté, co jsme zjistili, že před nádražím nic zajímavého v dohledu není). Musím uznat, že to byla nejchutnější pizza, kterou jsem za dlouhou dobu měla. Doteď nevím, jestli přítel plánoval zastávku v Bratislavě jen kvůli této pizze, nebo to byla vážně náhoda (pokud to byla část přítelova průzkumu, tak se mu hluboce omlouvám a tleskám, stála za to). Následně jsme již nasedli na přímý spoj Bratislava - Vídeň a za tmy jsme se vydali do naší cílové stanice.
Na nádraží ve Vídni na nás čekali přítelovi příbuzní, konečně jsme se tak mohli vydat do našeho dočasného domova. Měli nádherný dvoupatrový střešní byt, který byl situován na okraji Vídně v novém bytovém komplexu, ze střechy byl 360ti stupňový rozhled na město, dokonce jsme bydleli kousek od zábavního parku Prátr, který ve tmě krásně svítil. Zbývalo nám zabydlet se, konečně se vysprchovat a vyhodit všechny věci, které jsme měli na sobě, co nejdál od postele a jít spát. Druhý den ráno na nás čekala připravená snídaně, kterou jsme si vychutnali na zimní zahradě s výhledem na metro s malým náměstíčkem.
Po snídani jsme se vydali prozkoumávat Vídeň. Krátkou projížďkou metrem jsme se dostali přímo k městské radnici, u které se konal na náměstí filmový festival. Prohlédli jsme si také budovu parlamentu a národní divadlo ležící rovněž u náměstí. U divadla jsou nádherné zahrady s chrámem Thésea, kde se můžete zchladit u fontánky, dokonce tu najdete i pumpu s pitnou vodu. Pěknou procházkou jsme dorazili během pár minut k budovám Dvorního hradu, zašli jsme i do zdejší národní knihovny. Poté jsme doputovali do národního přírodovědeckého muzea a muzea umění, kde jsme strávili většinu odpoledne. Všechny budovy ve Vídni jsou nádherné, honosně zdobené a muzea jsou vybavena opravdu až po strop všemožnými exponáty, opravdu stojí za to najít si čas a prohlédnout si i interiéry budov. Prohlédnout jsme si byli i palác Auersperg, univerzitu a Votivní kostel. Cestou za radnicí v parku jsme narazili na pasoucí se koně v provizorně udělaném výběhu, kteří byli přímo v obležení turistů. Večer jsme se podívali do zábavního parku Prátr, ve kterém jsme navštívili mnoho atrakcí, bohužel se z něj nedochovala žádná pořádná fotografie (tenkrát jsem měla kompakt, který stál za prd, možná za dva, abych mu nekřivdila), ale určitě opět doporučuji jako zpestření klasického chození po památkách. Večer bylo takové vedro, že jsme se rozhodli ulehnout na střechu bytu a pozorovali jsme až do brzkých ranních hodin letadla a hvězdy.
Ráno se nám moc vstávat nechtělo, vzhledem k tomu, že jsme celý večer prolézali Prátr a do rána koukali na hvězdy, ale museli jsme se vydat na další poznávání. Mini výletem se pro nás stal palác Schönbrunn, přilehlé zahrady a zoo. Do paláce jsme se bohužel nedostali, jelikož jsme si nezabookovali vstupenky online a nechtělo se nám stát hodinové fronty. Zato jsme navštívili zahrady, ve kterých byl udělaný labyrint, nádherná zoo se spoustou zvířat nám dala opravdu zabrat, a i přes neskutečné vedro jsme se doplácali ke kavárně Gloriette (cestou jsme se fotili u Neptunbrunnen), která leží na samotném konci zahrad. Cesta zpátky byla trošku hororová, jelikož jsme stíhali jeden z posledních příměstských spojů a byly tam neskutečné zástupy lidí. Nakonec jsme se ale v pořádku dopravili domů, kde na nás čekali příbuzní a jeli jsme zpátky do centra města na filmový festival, kde jsme si vychutnávali sangrii, zmrzlinu a jídla z celého světa. Po takovém dni jsem byla značně společensky unavená (kdo by nebyl, když jsem ve čtyřicetistupňovém parnu vypila půllitru alkoholu skoro jedním lokem, protože „se to cenově líp vyplatilo“), ovšem ještě jsem stihla vyjít schody, které byly strmější, než se zdálo, a v pořádku dolehnout do postele (potlesk, prosím).
Nastal poslední den naší dovolené, po snídani jsme se vydali poznávat zbytky centra, které jsme první den nestihli projít. Navštívili jsme kostel sv. Petra, katedrálu sv. Štěpána, starou radnici, procházeli jsme se nákupními uličkami, kde jsem byla nucena koupit si za šílené peníze žabky, jelikož jsem prochodila baleríny (paní prodavačka byla dokonce Češka). Na oběd jsme jeli s příbuznými do vyhlášené restaurace nedaleko Dunaje, kde jsme si dali výborná žebírka na medu. Poté jsme si pronajali loďku a jeli jsme se podívat na takzvané Malibu Vídně. Jsou to malé chatičky na pobřeží Dunaje, každá má své molo a místní zde pořádají různé grilovačky a oslavy, dokud jim to počasí dovoluje, někteří dokonce tyto chatičky pronajímají a můžete v nich bydlet. Cestou zpět jsme objeli modernější část Vídně, v bytovém komplexu jsme se mrkli na bazén a posilovnu a pomalu jsme začínali balit, abychom stihli noční vlak domů.
Cesta zpátky probíhala úplně stejně jako cesta do Vídně, tedy přes Bratislavu. Paní v pizzerii si nás dokonce pamatovala, takže během čekání na spoj, jsme jí převyprávěli naše dobrodružství z putování z Vídně – tímto paní zdravím, pokud si někdy bude číst tento post, děkujeme za úžasnou pizzu, aspoň jsme neumřeli hlady. Domů jsme dorazili těsně před půlnocí, naštěstí tu bylo stejné Palermo jako ve Vídni, takže se žádné teplotní šoky nekonaly.
Vídeň je nádherné město plné úžasných památek, určitě stojí za to vidět, poznat a strávit zde trochu času. Akorát bych volila měsíce, kdy nebude takové vedro, přece jen se v takovém horku vidím radši u pláže než na asfaltu v centru města.
