Článek
Tentokrát se v mém čtení v různých podobách vracela jediná otázka: Kde se dnes nachází smysl, klid a lidskost? Prosinec byl rozkročen mezi tichou introspekci, existenciální melancholii i syrové historické svědectví.
Moje prosincová cesta začala u titulů, které pracují s intuicí a vnitřním naladěním. Publikace jako Hlas přírody – Tarot pro každý den od Cecilie Lattari a Lea Belmonta pro mě nebyly jen knihami, ale prostorem pro zastavení. Tato tarotová sada, inspirovaná denním rytmem přírody, nenásilně propojuje lidské prožívání s rostlinami a fázemi dne. V podobně meditativním duchu se nesly i Mandaly – Energie světla od Shayany Gaby Hoffmann. Jejich minimalistická forma bez vysvětlujících textů mi připomněla, že vizuální nástroje mohou být mocnou terapií, pokud jim dopřejeme ticho a prostor k osobnímu prožitku.
Když se však potřeba klidu střetne s realitou všedního dne, hledáme odpovědi u těch nejvěrnějších. Obrazová kniha Alex Cearns Co vám radí váš pes mi připomněla, že radost bývá prostá a neokázalá. Psí moudrost zde není stylizována do laciných frází, ale je ukotvena v autentických fotografiích. Je to nenápadná připomínka toho, co nám lidem často chybí nejvíce – schopnost plně se těšit z přítomného okamžiku.
Z této hřejivé přítomnosti mě ale záhy vytrhla japonská melancholie. Román Genkiho Kawamury Kdyby ze světa zmizely kočky prohloubil existenciální rovinu měsíce příběhem o postupném mizení věcí výměnou za čas navíc. Smrt je zde tichá a neodbytná a každá kapitola mě nutila přehodnotit cenu každodenních samozřejmostí. Je to spíše meditace než klasický příběh, a právě v té nenápadnosti spočívá jeho síla.
Na podstatně temnější, historickou notu navázal román Děvčátko a nacista od Franca Forteho a Scilly Bonfiglioli. Příběh důstojníka SS Hanse Heigela mě konfrontoval s tím, jak křehká je hranice mezi pasivitou a vinou. Je to mrazivý pohled do hlubin historie, který ukazuje, že i v nejčernější noci může zazářit světlo naděje – ovšem za podmínky, že překonáme vlastní pokrytectví a necháme se vést lidskostí.
Do tohoto spektra vážných témat velmi citlivě zapadl i český román Učitelka angličtiny od Magdy Váňové. Ačkoliv se na první pohled tváří jako civilní příběh protkaný humornými epizodami, skrývá hlubokou psychologickou vrstvu. Hlavní hrdinka Ninel si kolem sebe buduje ochranný val proti zklamání, aby se vyhnula bolesti, ale nevědomky tím uzavírá cestu i ke štěstí. Je to kniha o mechanismu strachu, který nám brání cítit věci naplno.
Jako určitý protipól k této introspektivní řadě se v mém výběru objevila encyklopedická publikace Největší záhady světa. Ta pro mě byla spíše studnicí témat a inspirace – od osudu lorda Lucana až po záhady vesmíru. Připomněla mi důležitou věc: ne všechno v našem světě musí mít okamžité a jednoznačné vysvětlení.
Celý můj prosinec byl nakonec nesen tématem hledání rovnováhy. Četla jsem o přírodě, o zvířatech, o smrti i o drobných radostech, které se často ztrácejí pod nánosem obav. Společným jmenovatelem všech těchto knih nebyla odpověď, ale otázka. A právě v tom spočívá jejich největší hodnota: nabídly mi různé cesty k témuž bodu – k zastavení a uvědomění si toho, co má skutečnou hodnotu.
Další recenze a literární postřehy najdete na mém webu:👉 monikaskubalova.wordpress.com
