Článek
Na scéně Národního divadla se v těchto dnech nadechuje k životu inscenace, která vrací operu k její nejprostší a zároveň nejhlubší podstatě — k čistému úžasu. Kolotoč Václava Trojana není jen dětskou operou; je to pozvání do meziprostoru, kde se dospělá vážnost rozpouští v energii Kühnova dětského sboru. Pod vedením režisérky Magdaleny Švecové a dirigenta Zbyňka Müllera nevzniká pouhá ilustrace snových cest, ale živoucí organismus, v němž dech dětí určuje tep celého domu.
Jak jsem již naznačila ve své předchozí reflexi Kolotoč, který nezůstává na místě, zásadní gesto zde činí pan Josef v podání Richarda Samka nebo Tomáše Kořínka. Jeho pozvání k jízdě je testem naší ochoty věřit, že Afrika, Austrálie nebo svět filmu nejsou jen kulisy, ale stavy naší vlastní mysli.
Hudba zde není doprovodem, ale architekturou. Trojanova instrumentace nás vede skrze exotické krajiny s lehkostí, která je v dnešní digitální době téměř provokativní. Je to fyzický zážitek, v němž mim Radim Vizváry jako Snílek propojuje hmatatelnou realitu s tím, co nás přesahuje. Tento projekt je rizikem v tom nejlepším slova smyslu — sází na nepředvídatelnost živého okamžiku, na dech a na odvahu dětí stát se rovnocennými partnery profesionálních sólistů.
Otázkou zůstává, zda jsme v době dokonalých digitálních obrazů ještě schopni rozpoznat modernost v něčem tak bytostně lidském, jako je zpěv, pohyb a společné snění. Kolotoč se roztočí a je jen na nás, zda si dovolíme tu chvíli závratě, která nás možná vrátí k sobě samým.
