Kristina Haidingerová: Dejte hororu šanci.

Pro čtenáře, kteří se s tvojí tvorbou setkávají úplně poprvé – jak by ses představila a kterou ze svých knih bys doporučila k přečtení jako první?

K tomu představení… to je pro mě vždycky tak trochu oříšek, protože s různě velkým (ne)úspěchem fušuji do kdečeho (smích). Jsem špatná zahradnice, novopečená máma, netrpělivá ilustrátorka, snad o něco schopnější editorka a organizátorka eventů, příležitostná redaktorka a autorka divných textů všeho druhu. Je o mně už trochu známo, že se se svými hrdiny nemažu a házím je rovnou do víru dění, většinou do nějakého pořádného průšvihu, protože tak už to často chodí i v reálném životě. Takže pro jemnější seznámení bych čtenářům možná doporučila některou z básnických sbírek.

Hrdiny házíš do pořádných průšvihů, protože tak to často chodí i v reálném životě. Myslíš, že právě proto horor funguje a tolik lidí se k němu s oblibou vrací, protože vychází z našich skutečných obav? Znám spoustu lidí, kteří horory zavrhují, protože si u knih chtějí odpočinout. Co podle tebe hledají v hororech ti, kteří se k nim naopak rádi vrací?

Existuje obrovské množství druhů hororu a každý čtenář v nich nachází něco jiného. V tom je možná i kámen úrazu, protože když se někdo chce odreagovat u pořádné béčkové řezničiny a narazí na duchařský román, nebo když naopak někdo hledá popasování se s umíráním a smrtí, ale narazí na příběh o příšeře z vesmíru, může na horor zanevřít. A dost často se to přesně takto děje. Horor prostě házíme včetně hromady mnohdy nesmyslných předsudků do jednoho pytle. A to je prostě špatně.

Kromě samotného psaní tě baví i experimentovat a pouštět se do nejrůznějších projektů. Na čem aktuálně pracuješ?

Experimentování mám hodně ráda. Třeba kolem antologie Bizarropolis bylo hodně nadšení a zábavy. Ve vlastní tvorbě se také pokouším zajít dál, než je běžné, protože některým aspektům se v určitých tématech jiní autoři vyhýbají a tím to čtenářům docela ulehčují. V současné době jsme dokončili krásně temnou básnickou sbírku Z ticha spících světů, ve které se s několika spoluautory ohlížíme za svými zemřelými. Ale najdete tu opět i slušnou dávku klasické temné poezie a kousavého sarkasmu v pohledu na svět.

Když říkáš, že se snažíš zajít dál než je běžné a otevírat témata, kterým se jiní autoři spíš vyhýbají, kde je pro tebe hranice? Existuje něco, o čem bys už psát nechtěla, nebo máš naopak téma, které tě láká právě proto, že se mu ostatní vyhýbají?

Mám pocit, že své osobní hranice jsem překonala už publikováním prvního příběhu Ti nepohřbení (2014, knižně vyšel znovu v r. 2024 jako součást trilogie Očistec). Tam jsem se trochu povrtala v nepříjemnostech kolem umírání, prožívání smrti, ztrátě vzpomínek, chorobné nenávisti či rozpadu osobnosti.

Román Richardovy živé hračky (2016) se zase točí kolem témat, která v době, kdy jsem román psala (od roku 2002), nikdo v umění moc neřešil. Tehdy jsem zjistila (reálně se tím nikdo moc nechlubil), kolik skvělých lidí v mém okolí má jinou sexuální orientaci či zvláštní preference. Řešila jsem také témata drogových závislostí, zneužívání, manipulace a podobně. Kniha o Richardovi teď vychází po deseti letech znovu, a to do úplně jiných společenských podmínek, takže jsem zvědavá na nové reakce.

U bizarro novelky V rozkvětu jsem pustila fantazii z uzdy úplně, tam už o nějakých hranicích nemůže být ani řeč. Netušila jsem, zda příběh kdy zveřejním, tak mě velmi překvapilo, když jej Martin Štefko z Golden Dogu téměř obratem zařadil do edičního plánu.

Co se hranic jako takových týká, myslím si, že v současné době jsou čtenáři hodně otrlí, a spíše než knihy je překvapuje realita. Ohledně toho vyhýbání jsem měla na mysli opomíjené aspekty u určitých témat. Z pohodlnosti, ze strachu, absence osobní zkušenosti. Ale mnohdy v tom má prsty i vydavatel (ti velcí, u menších je v tomto ohledu mnohem větší svoboda) - když to či ono nechá z knihy vyškrtnout, protože dnes jde především o líbivost a úspěch u čtenářů. A já a témata? Nepsala bych o něčem, co by mě nebavilo. Většiny z těch vyhýbaných, která bych ještě chtěla zpracovat, už se ujala Petra Klabouchová ve svých knihách VONA a Anglická zahrada.

Dokáže tebe samotnou ještě nějaký horor opravdu vystrašit? Kdy sis naposledy při čtení nebo u filmu řekla: „Tak tohle bylo vážně děsivé.“?

Z knih to byl asi Terror od Dana Simmonse. Vydržela jsem u té bichle kolikrát až do rána a pak šla rovnou do práce. Spousta dalších knih byla atmosférou podobně silná, ale Terror zůstal i tak asi nepokořen. Z filmů to byl naposledy asi snímek Jak zacházet s nemrtvými podle knihy Johna Ajvide Lindqvista. Ti navrátivší se příbuzní, mezi nimi malý chlapec… byli ztvárnění skutečně děsivě. Podobné pocity mě jímaly už kdysi u Řbitova zviřátek, ale Lindqvistův příběh je mnohem civilnější, takže na mě zapůsobil silněji. A z toho úplně nejčerstvějšího - v soutěži, již porotcuji, se objevila tak drsná povídka, že jsem si při čtení musela dávat pauzy. Bylo mi fakt zle. Ten příběh je natolik realistický, že doufám, že šlo o fikci. I když je pravděpodobné, že se do textu promítla i nějaká autorova osobní zkušenost.

Ze zkušenosti vím, že pokud soutěž ještě není ukončená, nemůžeš nám k tomu říct nic bližšího, pojďme tedy na jinou otázku. Když dopíšeš nebo dočteš opravdu drsný příběh, jak si pak pročistíš hlavu? Pomůže ti hudba, tanec, film, jiný knižní žánr, nebo v knihách zůstáváš věrná hororu?

Mezi jednotlivými díly trilogie Očistec jsem psala básně, román, bizarro, ale třeba i recenze na jiné knihy, které jsem mezi tím přečetla - a i ty se žánrově docela různí. Mám ráda silné příběhy, a neřeším, zda jde o hororový film nebo třeba hudební text, spíše řeším, kde na to všechno vzít čas.

Tvoje trilogie Očistec se skládá z knih Ti nepohřbení, Děti Raumy a dosud nevydaného dílu s názvem Violeti. Plánuješ Violety vydat i jako samostatný díl?

Ano, ještě letos na podzim vyjde audiokniha. V audiu vycházejí díly jednotlivě.

Jaké je pro tebe slyšet vlastní příběh načtený někým jiným? Překvapilo tě během vzniku jednotlivých dílů ve formě audioknih něco? Měla od začátku jasnou představu, jak by měly znít?

Zpočátku se mi do toho absolutně nechtělo. Naštěstí ale Jiří Wittek, který načetl a načítá všechny moje příběhy, je naprosto famózní narátor. Na knihách jsme tak trochu spolupracovali. Ač má prakticky volnou ruku a dokáže mě opakovaně mile překvapit, dává mi výsledek vždy poslechnout. Konzultujeme spolu vyznění některých scén či postav, někdy dodám třeba kousek hudby. Na grafické stránce audioknih zase spolupracuji s Michalem Březinou, protože mám spoustu vlastního obrazového materiálu, ať už jde o ilustrace či fotky. Celkově je vždycky hodně zvláštní pocit, když se některý váš příběh „zhmotní“, ať už je to do jakékoliv podoby.

Vedle psaní knih jsi také textařka a zmínila jsi, že do audioknih občas dodáš i kousek hudby. Znamená to, že hudbu i sama skládáš, nebo se spíš podílíš na výběru hudebního podkresu pro doladění atmosféry?

Textařka… to už je dávná historie! Kdysi jsem skládala nějaké texty pro lokální kapely, hodně textů zahraničních kapel jsem překládala a veršovala, protože mě strašně mrzelo, že většina posluchačů prostě nemá ponětí, o čem pojednávají. Nejvíce mě právě bavily ty, které obsahovaly nějaké epické příběhy, jako třeba Italové Rhapsody (of Fire). Něco málo jsem nazpívala a nějaké autorské melodie jsem si nechala nahrát i třeba pro upoutávku na Richardovy živé hračky:

https://www.youtube.com/watch?v=X7pXuHJ7CFg

Nakonec se některé z nahrávek použily i v audioknize, za což jsem moc ráda. V audioknihách série Očistce je slyšet můj hlas. Nic světoborného, jsou to prostě takové malé úlitby tomu, že se muzice nevěnuji naplno.

Psala jsi texty, nazpívala několik skladeb, nechala sis nahrát vlastní melodie a tvůj hlas zaznívá i v audioknihách. Co rozhodlo o tom, že ses nakonec naplno vydala cestou psaní a hudba zůstala spíš vedlejším doplňkem?

Ty zářezy jsou skutečně spíše jen symbolické, například jako zpěvačka jsem naživo před publikem vystoupila všeho všudy dvakrát za život. Bohužel jsem byla, a tak trochu stále ještě jsem, dost silný introvert, takže je pro mě mnohem příjemnější a přirozenější pobyt v zákulisí. Ráda stojím v pozadí akcí, jako hybná síla za různými projekty. Kde nejsem nucená prezentovat sebe, ale mohu uplatnit své schopnosti. To byl důvod inklinovat ke psaní. Bohužel jsem zjistila, že aby se knihy dostaly ke čtenářům, je nutné stejně z těch stínů vylézt. Když jsem začínala publikovat, tak domácí horor skoro nikoho nezajímal, teď je zase snadné zapadnout v řadě dalších titulů. To že seženete nakladatele také automaticky neznamená, že zrovna vás bude propagovat. Zvláštní byl vůbec způsob, jakým se moje knihy dostaly do distribuce – román Richardovy živé hračky byl označen jako thriller, horor Ti nepohřbení byl zpočátku zařazen mezi komiksy… a ono ohánění se tím, že Violeti jsou v lecčems stejní jako upíři, v jisté době prodeji také zrovna nepomáhalo. Z reakcí (ne)čtenářů jsem usoudila, že zkrátka ani jako spisovatelka v koutě sedět nemohu, ty knihy bych měla doteď někde ve sklepě. Ale sebepropagace je pro mě nepříjemná a bere mi spoustu sil i chuti do psaní. Stále si myslím, že za autora by měl mluvit příběh. Dělala jsem dokonce rozhovor v roli vlastní postavy, čímž se čtenáři o knize dozvěděli mnohem více, než co bych ze sebe dokázala vysoukat já. Může pomoci třeba nějaká hezká grafika s úryvky textu, nebo když propagují spolutvůrci knihy, pokud tedy vůbec znají její příběh nebo hrdiny, případně videoklip, píseň. Naštěstí mám odmalička ráda kromě hudby i „obrázky“ a baví mě tvorba doprovodného materiálu ke knihám, ať už jde o maskování modelů, focení lokalit, kompozice fotek nebo ilustrování. Takový materiál má určitě větší sílu čtenáře oslovit než nějaká fotka nebo nahrávka mé osoby (úsměv).

Hudba ale zůstává největším motorem pro samotnou mou torbu a celkově jí v životě vděčím za mnohé. Skoro všechny příběhy jsem napsala „na hudbě“ a myslím, že je i znát, kde to byl Vivaldi a kde třeba kapela Crematory. Mě osobně hodně baví zpěv. Zpívám si každou chvíli a podle mnohých mám i talent, ale už jsem se smířila s tím, že zůstanu doživotně pod pódiem; že budu naslouchat těm, kteří to umí pořádně a se vší parádou – dobrých zpěvaček i zpěváků je dost.

Kniha Richardovy živé hračky se po deseti letech dočkala nového vydání s novou obálkou. Jak probíhala spolupráce s nakladatelstvím Golden Dog? Řešili jste společně, jak by měla výsledná podoba knihy vypadat nebo to bylo čistě v jejich režii?

Jak jsem zmiňovala výše, mám velké množství obrazového materiálu, v tomto případě především ilustrací a drobných perokreseb, takže jsem vše do nakladatelství zaslala a čekala, co z toho bude. S nápadem umístit na titulní stranu jednoho z hlavních hrdinů, přišel dvorní grafik Golden Dogu, Michal Březina. A musím říci, že výsledek mě nadchl. Nejen obálka, ale i sazba, a celková grafická úprava se všemi nápaditými detaily určitě potěší i oko mnohého čtenáře.

Co u tebe vzniká dřív? Text, ke kterému něco nakreslíš nebo naopak kresby, ke kterým následně vymýšlíš příběh?

Je to různé. Někdy je první kresba, která mi spolu s nějakou hudbou dodá prvotní inspiraci, někdy vzniká hrdina současně se svým příběhem. To nastává často v případě, kdy je příběh náročný, a potřebuji se nad ním v klidu zamyslet, trochu se nakopnout k dalšímu vyprávění, no a někdy kresby doplňuji ke konci tvorby, jako takové poslední pozastavení se před posledními scénami nebo úpravami, či jako rozloučení s postavami.

Kreslíš podle předloh, nebo si postavy a scény dokážeš vytvořit díky vlastní představivosti? A jsi v tomto směru samouk, nebo máš za sebou výtvarné vzdělání či kurzy, které ti pomohly zdokonalit techniku kresby?

Jsem v tomto ohledu černá ovce rodiny. Babička byla výtvarnice, její syn je akademický malíř. Když jsem byla mladší, brával mě do ateliéru pracovat a chtěl, abych se dala na profesionální výtvarnou dráhu. Tak jako po mně táta chtěl už odmalička, abych zpívala. Jenže já jsem si holt chtěla vždycky všechno dělat po svém, zvláště v onom telecím věku.

Předlohy mám k většině výraznějších postav. Pomáhá mi to udržet jejich vlastnosti konzistentní, tedy ty vlastnosti, které se postupně nevyvíjejí nebo nemění nějak drasticky a záměrně. V každé postavě naleznete kus osudu podobného tomu, který už někdo před tím prožil. To samé lze říci o ději. Vždycky je v něm kus pravdy. Přináší to čtenářům určitou úroveň autenticity.

Při čtení Očistce mě zaujalo, jak rychle dokážeš čtenáře vtáhnout do děje. Zároveň máš velmi bohatou slovní zásobu, přesto text působí naprosto přirozeně. Jedná se o tvůj styl, který je pro tebe typický napříč všemi tvými vydanými knihami, nebo ho přizpůsobuješ každému příběhu zvlášť a vědomě přemýšlíš nad každou napsanou větou?

V běžném životě se člověku většinou něco přihodí, aniž by se na to bohužel dokázal nějak připravit. Házím své hrdiny - a s nimi tedy i čtenáře - obrazně řečeno do vody, a oni se pak musí naučit plavat, nebo utonou. To je případ Očistce, kde se postavy musí sžívat s celkem drsnými změnami sebe i svého okolí. Je to postupný, mnohdy bolestivý proces, protože podobně by tomu bylo i v reálném životě. Ale podobné je to i u Richardových živých hraček, kde jistá okolnost vrhne naivního kluka do víru dění, které se pro něj pozvolna ale nemilosrdně stává toxickým. Snažím se pracovat s jazykem tak, aby reflektoval danou dobu i náladu určitého dění, ale přesto zůstal čitelný i pro současného čtenáře. Jsem přesvědčená, že spousta zajímavých dramat by fungovala i v dnešní době, takže nechci používat striktně zastaralý jazyk ani v příbězích v minulosti - ten by na čtenáře mohl působit zbytečně romantizujícím až obtěžujícím dojmem. Ale určitou náladu se snažím vystihnout a s dialogy si vyloženě vyhrávám. Chci, aby čtenáři postavy slyšeli, aby je naplno vnímali, prožívali jejich osud. Aby pro ně na první dobrou byly uvěřitelné. Jako postavy ve filmu, v divadle, jako lidé v sousedství, nebo i v rodině. To mě na psaní baví asi nejvíc.

Ve sbírce Když se peklo protrhlo, kterou vydalo nakladatelství Canc, máš povídku Ďábel strážný, která volně navazuje právě na Očistec. Nabízí pohled Samuelova mladšího bratra Adama. Byl to záměr, abys přivedla k trilogii i nové čtenáře, nebo jsi se jen ještě nechtěla rozloučit se světem, který jsi tehdy vytvořila?

Když se ohlédnu… Kolem postupného vydávání románů z Očistce od roku 2014 vyšlo několik povídek, které byly publikované různě po antologiích a rozšiřovaly svět Violetů. Každá z postav byla pro ústřední příběh důležitá, ale ne vždy jsem se mohla věnovat celé její genezi. Už první díl by tím jaksi nabobtnal do nepublikovatelných (nebo přinejmenším "špatně v ruce držitelných") rozměrů. Ale měla jsem pocit, že by pro čtenáře mohly být zajímavé i jako samostatné příběhy. Dokonce jsme s nakladatelstvím Golden Dog uvažovali o sbírce „violetích“ povídek. Hodně z nich vyšlo v už vyprodaných antologiích. Ale není jich zase tolik. Některé mám ještě rozepsané a pro případ sbírky Když se peklo protrhlo mi přišlo ideální dopsat právě Adamův příběh.

Se světem Violetů jsem se neloučila lehko, jelikož byl mojí součástí skoro patnáct let, ale témata, která jsem chtěla zachytit, jsem předala, a další příběhy už by se zákonitě ubíraly úplně jiným směrem, pravděpodobně i jiným žánrem.

Kniha Když se peklo protrhlo je mým vzácným papírovým dítětem a jsem hrozně ráda, že se ještě podařila spolupráce s nakladatelstvím Canc, jelikož to je jeden z nejvýraznějších projektů, jaký u nás za poslední roky vznikl. Jsem ráda, že zrovna příběh malého Adama a jeho temné opatrovatelky se usadil pod křídly Rosany Zvelebilové. Tahle dáma je pro mě osobně (ale myslím si, že i pro všechny kolegy kolem hororu) velkou inspirací.

Jsi jednou ze zakladatelek HorrorConu, festivalu, který každoročně spojuje české a slovenské autory, nakladatele i fanoušky hororu. Když se ohlédneš za jeho dosavadním vývojem, jsi spokojená nebo máš vysněnou podobu, kterou bys mu do budoucna chtěla dát?

Kdo mě zná, ví, že spokojená nebudu nikdy, protože jsem perfekcionista (a dost si tím stěžuju život). Jak už jsem někde psala i dříve, čekala jsem po deseti letech trvání festivalu už rozjeté nějaké větší spolupráce. Měli jsme putovní srazy, máme stále rozplánovaný letní HorrorCon pro mladší fanoušky, protože čtenáře hororu a příznivce strašidelna je třeba oslovovat co nejdříve. Chtěli jsme touto dobou být už součástí i větších akcí, mít stálého dvorního nakladatele, mít vydané všechny antologie naší edice alespoň elektronicky, když už ne znovu papírově, protože když nejdou sehnat dílky série, je to prostě nepříjemné pro všechny… Nic z toho se bohužel dosud nepodařilo a přemýšlíme, jak to dále řešit, protože na tom stojí i padá naše chuť samotné akci a aktivitám kolem věnovat čas, úsilí a peníze. Takže jsme tak nějak stále na hraně. Ten posun nám prostě chybí, vůle je jen z naší strany. Podhoubí se tříští a každý si raději dělá někde něco svého. Měli jsme problém dokonce sehnat i spoluorganizátory, o sponzorech ani nemluvě, to už jsme vzdali úplně. Bylo nám ostatně jasně řečeno: „Problém je v tom, že na hororu se u nás nedá vydělat, takže do toho nikdo investovat nebude.“.

Na druhou stranu se nám ale podařila spousta věcí, které pro nás byly zlomové, a na které budeme všichni hodně rádi a dlouho vzpomínat. Ať už je to pozvání hostů jako Angel Wicky, Marko Hautala (který se k nám letos dokonce vrátí) nebo Pavel Soukup, nominace na Magnesii Literu pro naši antologii Bizarropolis, nebo to, že nám další z knih - Když se peklo protrhlo - křtil „živý“ vlkodlak filmového maskéra Jakuba Gründlera, ale také to, že jsme vytvořili jedinečné prostředí pro setkávání komunity a potkali v ní spoustu úžasných lidí.

Zní to, jako by příští ročníky byly nejisté. V tom případě jsem ráda, že jsem stihla váš loňský ročník zažít osobně i já a zvu tímto čtenáře, aby neváhali a přišli se podívat na letošní ročník, který se bude konat 20. a 21. 11. 2026 tradičně v Klubu Kotelna v Praze Strašnicích. Na co se návštěvníci můžou letos těšit?

Ono nejisté je dneska vlastně všechno, co člověk zkouší. U toho hororu je to (především kvůli hluboko zakořeněným předsudkům) ještě trochu horší. Každopádně návštěvníci se letos mohou těšit kromě zmiňovaného finského spisovatele Marka Hautaly též na divadelně taneční vystoupení oblíbených Wasteland Dancers, kapelu Stoker, křty řady knižních novinek, vyhlášení výsledků literárně-výtvarné soutěže O krvavý brk a spoustu dalších zajímavých pořadů.

Pojďme ten závěr trochu odlehčit. Kdyby sis mohla na jeden večer pozvat na večeři libovolnou hororovou postavu, která by to byla? Předpokládejme, že by tě nechtěla zabít.

No, to je tedy oříšek… Asi by to byl/byla vrchní Cenobita, Pekelný kněz/kněžka zvaný/zvaná někdy též Pinhead z Hellraisera. Myslím, že bychom mohli solidně pofilozofovat o životě, smrti, peklu a tak vůbec.

Kdyby tento rozhovor četl někdo, kdo by se chtěl zapojit do organizace HorrorConu, co festival v tuto chvíli nejvíc potřebuje? Jsou to dobrovolníci, partneři, sponzoři, nebo něco úplně jiného?

Kdykoliv se hodí kdokoliv, kdo je ochotný, v daný termín časově nevytížený, spolehlivý a hlavně zatížený láskou ke strašidelnému umění! Kromě programu, který je každoročně plný k prasknutí, chybí všude něco. Ať už je to zajištění propagace, aktualizace sociálních sítí, natáčení videí, natáčení pořadů na místě, zajištění zvukové/audio technické stránky… Máme dvě plnohodnotné a jednu vedlejší linii a na vše z uvedeného jen jednu osobu… to asi mluví za vše (úsměv).

Co bys vzkázala čtenářům?

Zkuste to s hororem. Zkuste to s hororem domácích tvůrců. Zjistíte, že mnohé z nich vám řeknou víc, než třeba severské detektivky, nebo vás pobaví výživněji než kdejaký zahraniční „bestseller“. Zařazení do kteréhokoli z žánrů vám o samotném příběhu a jeho sdělení neřekne skoro nic, dejte na mě.

Kristino, děkuji za velice příjemný rozhovor. Přeji ti, ať tě i nadále neopouštějí nápady na příběhy, které budou čtenářům nahánět husí kůži, ať se daří všemu, do čeho se pustíš a už teď se těšíme na tvoje další projekty.

Co vy, čtenáři, četli jste někdy knihu, u které jste se báli otočit na další stránku? Která to byla?