Vítek Horáček: Za každou diagnózou je především člověk

Vít Horáček, čtyřiadvacetiletý fyzioterapeut, trenér a sportovec, jehož vlastní život se během několika měsíců obrátil vzhůru nohama, otevírá v připravované knize Povídky z podsvětí: Počátek téma psychických onemocnění prostřednictvím skutečných lidských příběhů. Zachycuje osudy lidí, které na své cestě potkal, a ukazuje, že za každou diagnózou je člověk, který měl své vlastní plány, cíle i sny.

O tom, proč se rozhodl takovou knihu napsat, co ho k tomu vedlo a co by si přál, aby si z ní čtenáři odnesli, jsme si povídali v následujícím rozhovoru.

Spousta lidí by po náročném životním období chtěla na všechno spíš zapomenout. Vy jste se naopak rozhodl své zkušenosti i příběhy lidí z psychiatrické léčebny sepsat do knihy. Kdy přišel ten okamžik, kdy jste si řekl: Tohle se musí dostat mezi lidi?

Ten moment přišel vlastně dost brzy. Ta myšlenka mě napadla už po pár dnech na psychiatrii, po několika intenzivních zážitcích, které se během nich odehrály. Některé situace mi tehdy připadaly natolik absurdní, že jsem si chvílemi připadal jako ve filmu. Říkal jsem si, že kdyby někdo na vlastní oči viděl to, co jsem viděl já, možná by se u takového filmu náramně bavil. A tak jsem si řekl, že když už jsem to zažil, můžu tyhle příběhy zprostředkovat i ostatním.

Je mi jasné, že na podobné období by někdo raději zapomněl. Já ale nechci. A hlavně proto, že bych rád pomohl prolomit určitou bariéru kolem psychických problémů. Když někomu není psychicky dobře, okolí se s ním o tom často bojí mluvit, protože neví, jak na to nebo co říct. Já chci lidem ukázat, že o tom mluvit jde, a že je to hrozně důležité.

Z toho, co popisujete, vyplývá, že jste tam zažil i spoustu absurdních, někdy dokonce vtipných situací. Svěřil jste se tehdy ostatním pacientům s tím, že byste jejich příběhy jednou rád přenesl do knihy? Jaké byly jejich reakce?

Reakce byly překvapivě až moc pozitivní. Když jsme se o tom bavili, mluvil jsem o anonymizaci a lehkých změnách v jejich příbězích, ale většina z nich to odmítala s tím, že chtějí, aby jejich příběh byl opravdu o nich. Se spoustou lidí jsem doteď v kontaktu a hodně z nich vznik té knihy podporuje a těší se na ni.

Než se dostaneme ke knize samotné, pojďme se na chvíli vrátit na začátek Vašeho příběhu. Býval jste člověk plný energie, žil jste sportem a měl spoustu plánů. Co se tehdy stalo, že se Váš život během několika měsíců obrátil naruby?

Od mala jsem byl hodně hravé a kreativní dítě. Hrál jsem na kytaru, chodil kreslit do ZUŠ, ale potom jsem objevil sport. Začalo to házenou ve škole a následně jsem se jí začal věnovat na Mělníku. Asi ve 12 letech jsem si navíc vybudoval vztah k fotbalu, takže jsem začal k hraní házené ještě chytat ve fotbale. Postupem času jsem k tomu přidal ještě posilování a vlastně kromě školy a sportu jsem toho moc jiného nestíhal. Ale ani to nebylo třeba, protože jsem to miloval. Nikdo mě doma do ničeho nenutil, já sám jsem se snažil být každým dnem lepším.

V házené se mi dařilo, ale měl jsem vztah k Mělníku, takže jsem nechtěl jít do jiného týmu, protože bych pak nestíhal fotbal. Takže jsem na sobě pracoval o to víc, jen abych neopouštěl místo, co mám rád a dokázal stejné věci, co kluci v lepších týmech. Na Mělníku jsme hráli druhou ligu a já se jako jediný dostal na mládežnický reprezentační kemp, kam se brali jen kluci z prvních lig. Nakonec jsem na tom kempu v testování skončil asi na 6. nebo 7. místě oproti všem ostatním, kteří měli servis ve svých klubech. Já se tam ale dostal svojí pílí a prací sám na sobě. Tento příběh popisuji hlavně k tomu, abych tak nějak ukázal, jaký jsem byl.

Sportovci často dávají školu do pozadí, já ji měl ale vždycky jako prioritu. Později jsem se dostal do Lovosic na házenou, a přestože jsem hrál házenou a fotbal na Mělníku, tak k tomu zvládal i házenou v Lovosicích a ve škole měl samé jedničky na osmiletém gymplu. Jak jsem zmínil předtím, všechno z důvodu, že mě to jednoduše bavilo. Na vyšším gymplu jsem hrozně rád chodil do školy, protože jsem si tím rozšiřoval obzory a stále si rozšiřoval pohled na svět. Velký zlom nastal během covidu, který tuhle moji cestu naboural.

Současně také přišel čas na nějakou specializaci. Házenou jsem dal na druhou kolej a upřednostnil studium fyzioterapie. K tomu jsem si ale přidal trénování dětí. Ty se následně staly mým středobodem. Za nejlepší část svého života jsem považoval věk 10-14 let, kdy jsme s klukama v týmu jezdili po celé ČR a hráli turnaje. Tohle jsem cítil jako cestu pro to, abych to mohl někomu vrátit.

Školu jsem zvládal, ale od změny přístupu po Covidu už jsem do ní nebyl tolik zapálený. Vlastně jsem se víc jak o fyzioterapii začínal zajímat o víc duchovnější, psychologické věci. Hodně těch věcí popisuju z dnešního pohledu, když už chápu souvislosti mezi těmi událostmi.

Jinak bych ale řekl, že můj život od takových 15 do mých 23 let letěl jako vlak, který byl poháněný neuvěřitelnou sílou, radostí a nadšením. Postupně pro mě začalo být náročnější se vracet do školy a velkým psychickým odpočinkem pro mě byla házená a hlavně náš dětský tým.

Nakonec jsem s nimi strávil tři roky a během toho se z nás stala rodina. Z fyzioterapie jsem dokončil bakaláře, po 4. ročníku magisterského studia, kterému jsem dával velkou důvěru, ale absolutně mě zklamalo, jsem se rozhodl, že na poslední ročník VŠ si potřebuju dát od házené pauzu, protože už jsem nezvládal od 10 let nepřetržitě trénovat, učit se, hrát celý víkend zápasy a do toho být schopný pracovat na dalších věcech.

Takže v létě 2025 jsme se rozloučili s klukama. Samotný konec házené mě tolik nemrzel, protože prostředí plné zákeřností a bídně pískajících rozhodčích, kteří nejsou schopní ohlídat nejlepšího hráče ligy, na kterého v každém týmu čekají tři chlapi, co ho zmasakrují tak, že pak tři dny nemůže chodit, takového prostředí už jsem měl dost.

Ale mnohem víc mě zlomila ztráta toho dětského týmu. Vlastně to beru tak, že tím, že jsem je dovedl tam, kam jsem je dovedl, tak jsem na konci toho cítil tak dobrý pocit a zároveň už byl ze všeho natolik vyčerpaný, že nemůžu dál, tak jsem zažil jeden hrozně zvláštní pocit - nazývám ho pocitem nesmrtelnosti. Moment, kdy jsem se cítil tak, že mám vše na světě a nic dalšího už nepotřebuji. V ten moment přišel zlom, který potom odstartoval totální ztrátu smyslu, nenávist ke všemu a totální zapomnění sama sebe.

Co bylo dál?

Vzhledem k nějaké své vnitřní síle jsem pokračoval, napsal jsem půlku diplomky a ve svém divnostavu stále dál chodil do školy. To bylo ale všechno. Jakmile jsem nebyl ve škole, tak jsem buď spal, nebo byl v totálních troskách. Úplně jsem zapomněl na to, kdo jsem, nebyl jsem si schopný vybavit jedinou vzpomínku sám na sebe, byla mi obrovská zima, potil jsem se, nemohl jsem jíst. Z toho, jak moc se mi zatínala čelist, jsem ani nemohl spát. Bohužel jsem to bral prostě tak, že mi není dobře a stále se to snažil přebít svou vůlí. To ale nešlo. Potom jsem se dostal na psychiatrii, kde jsem dostal antidepresiva, která ale na další dva měsíce všechny negativní účinky ještě zintenzivnila. Během toho jsem dokončil zimní semestr školy, zhubnul asi 14 kilo a ztratil úplně všechno, co jsem kdy znal. Vlastně si z toho období moc věcí ani nepamatuju, protože mám od té doby docela problémy s pamětí, což se zrovna u tohohle hodí.

Měl jsem stavy, kdy jsem dvacet minut seděl na gauči a rozhodoval se, jestli se nejdřív nasnídám, nebo jestli si dřív dojdu na záchod. Potom jsem prochodil spousty nocí venku, koukal na nebe a snažil se vzpomenout si na něco, čeho bych se mohl chytit a co by mi trochu dávalo nějaký smysl, protože jsem přece pod tím nebem strávil celý svůj život, tak co se tak moc změnilo - jsem to já, nebo se změnil svět? Nakonec mě „zachránila“ hospitalizace na psychiatrii, kam jsem se dostal někdy v březnu. Tam jsem po sedmi měsících dostal antidepresiva, která začala mít nějaký účinek a konečně vymazala všechny negativní účinky deprese a dostala mě alespoň na nulu. Tady potom začíná příběh, který bych rád vyprávěl ve své knize.

Dlouhou dobu jste se snažil všechno zvládnout vlastní vůlí. Kdy jste si poprvé uvědomil, že potřebujete odbornou pomoc, a co vedlo k samotnému rozhodnutí o hospitalizaci?

Takhle s odstupem času vypadá hrozně jednoduše poznat všechny ty věci, co se mi děly. Moje vůle bojovat s tím a pokračovat ve všem mi ale paradoxně ublížila úplně nejvíc. Já totiž v ten moment vůbec nevěděl, co se mi děje a mnohem víc jsem řešil ty jednotlivé příznaky, než to všechno dohromady jako celek. Takže to, že potřebuju pomoc, nakonec usoudilo spíš moje okolí. Já dlouhou dobu odmítal jít na nějakou terapii, protože jsem tvrdil, že probrat nějaké věci mi stejně nepomůže od toho, co se děje.

Když jsem tohle řešil se svojí aktuální psychiatričkou, tak ta mi řekla, že na hospitalizaci jsem byl zralý už v říjnu, ne v březnu. Můj aktuální nadhled k těm měsícům temna je jeden z nejsilnějších důvodů, proč chci do světa dostat svoji knihu, následovanou celou sérií. Věřím tomu, že znát cizí příběh může přispět k tomu, aby někdo další neopakoval cizí chyby. Nechat si pomoct včas je totiž důležitější než všechno ostatní.

K mé hospitalizaci vedlo to, že už nešlo nic. Byl jsem fyzicky i psychicky tak na dně, že už jsem to vzdal. Největším bojem bylo porovnávání sebe sama s tím, kým jsem a tím, kým jsem celý život byl. Propast mezi dřívějším zvládáním studia VŠ, k tomu vlastní tréninky, trénování dětí a využívání každé vteřiny volného času - a neschopností sníst oběd a jít se osprchovat, byla tak hluboká, že už to bylo nesnesitelné.

Když se dnes ohlédnete zpátky, byl ten pocit, že už jste dosáhl všeho, co jste kdy chtěl, spouštěčem Vašeho pádu? Nebo si myslíte, že už jste byl dlouhodobě vyčerpaný a ten okamžik byl jen poslední kapkou?

Asi oboje. Spouštěčem byl ten pocit, ale současně s ním ho doprovázelo i vyčerpání. Řekl bych, že jsem dlouhodobě jel v takovém tempu, které bylo neudržitelné. Začalo to někde kolem 14 let. Není zas tak obvyklé, aby byl někdo tak moc zapálený do sportu a současně s tím i do studia. Vlastně když jsem si potřeboval odpočinout od mentálních aktivit, tak jsem šel sportovat, a potom se zase unavil fyzicky a vracel se ke škole. Na vysoké jsem potom k dobití baterek využíval část léta, ale potom se to vystupňovalo do toho, kdy už pár týdnů volna nestačilo, takže mě to prostě vyplo celého. Dneska se nebojím říct, že jsem nějak podvědomě tušil, že nějaký takový moment jednou přijde. Ale člověk tomu nedává takovou váhu, dokud se to opravdu nestane.

Ještě mě napadá k tomu vrcholu - hrozně těžko se mi to popisuje, protože na to zatím odpověď neznám. Nevím, jestli jsem zažil nějaký silný vnitřní prožitek v tom, že jsem nějakým způsobem subjektivně dosáhl svého vrcholu a smyslu, anebo to provázelo vyhoření jak ve studiu fyzioterapie, tak i v házené současně, nebo naopak ztráty smyslu z toho všeho. Ale zažil jsem takový fyzický stav, který je vlastně neopakovatelný a pro normálního smrtelníka asi nepochopitelný. Je to sice trochu nadsázka, ale já cítil něco jako nesmrtelnost. Hlavně proto celý ten návrat zpět na zem trval tak dlouho. Protože smrtelník není nesmrtelný.

Nesmrtelnost v jakém slova smyslu? Že budete žít věčně nebo že se Vám nemůže nic stát?

Spíš ve smyslu, že se mi nemůže nic stát. Takový pocit nezávislosti na všem a pocit, že můj život může být přesně takový, jaký jsem si ho někdy představoval. Vlastně se to hrozně těžko popisuje, protože čím dál od toho pocitu jsem, tak tím je pro mě hůře představitelný. Asi bych to popsal jako takový silný okamžik, kdy neexistovala žádná minulost, žádná budoucnost a ta přítomnost byla tak silná, jak emocionálně, tak hlavně fyzicky, že jsem zažil něco, co vlastně sám nevím, co bylo. Je to těžko uchopitelné, ale takový pocit, že vše mám ve svých rukách a jako bych měl v rukách perfektní kontrolu nad vlastním životem.

Jak rychle se tento pocit změnil? Bylo to ze dne na den, nebo se postupně vytrácel? Stalo se například pár věcí, které nevyšly podle Vašich představ a začalo se to nabalovat sérií neúspěchů nebo jste se jednoho rána probudil s pocitem, že z ničehonic postrádáte pocit radosti a štěstí?

Víťo, ptám se hodně podrobně, poněvadž mám pocit, že podobnými stavy si prochází spousta lidí, a že by jim pomohlo zjistit, že v tom nejsou sami, pokud ale máte pocit, že bych se měla vrátit raději ke knize, stačí říct.

Úplně v pohodě. Vlastně ho beru jako takový pocit, který byl cítit někde ve vzduchu, trval nějaký čas, ale už ho nedokážu přesně určit. Nějak přišel a potom postupně celkem prudce odezněl. V ten moment mi došlo, že vlastně pocit a nějaký okamžik je hrozně dočasný. A že vlastně nikdy nic neskončí, dokud to neskončí. V ten den uvědomění jsem věděl, že mi mezi prsty proklouzlo něco, co jsem skoro držel v rukou, ale vlastně to tam nikdy nebylo. Je to hodně obrazné, ale vlastně to tak všechno tak vnímám. Když si uvědomíte, že vaše celoživotní snaha ztroskotala na párdenní představě, tak vám to moc radosti nepřinese.

Kdy nastal okamžik, kdy jste si uvědomili, že už nejde jen o vyčerpání a že bez hospitalizace to dál nepůjde?

Hodně pozdě. Vlastně jsme s takovou možností skoro ani nepočítali. Ale na jaře 2026 už nám nezbyla jiná možnost. Bez té hospitalizace by se totiž ten stav zhoršoval pořád dál.

Váhám, zda se ptát na podrobnosti, jak celý proces probíhal, ale Vy možná plánujete o tomto všem psát v dalších dílech, je to tak?

Ano, je to tak. Některá odhalení mají svůj čas.

Z Vašich příspěvků na Doniu jsem pochopila, že kniha, na kterou aktuálně vybíráte prostředky, teprve vzniká. Co Vás vedlo k tomu spustit sbírku ještě před samotným dokončením knihy?

Má to několik důvodů. Ten první je, že jsem už během psaní přemýšlel, jak knihu dostat mezi lidi. Postupně jsem zjistil, že spousta lidí rozjíždí své projekty právě přes Donio, a začalo mi dávat smysl vydat se podobnou cestou. Zároveň si uvědomuju, kolik práce a nákladů je s vydáním a propagací knihy spojených, a že se kromě samotného psaní musím věnovat i dalším činnostem. Donio by mi proto celý proces výrazně usnadnilo a hlavně by mi pomohlo dostat knihu k většímu množství lidí. Sbírku jsem tedy založil už teď i proto, že věřím, že ta kniha má potenciál oslovit lidi, a chci jí dát co nejlepší šanci dostat se mezi čtenáře.

Pokud bych chtěl hodně předbíhat a i trochu prozradit, tak na papíře už leží jasně daný plán na 6 knih. Základní trilogie bezpodmínečně vznikne už jen kvůli všem lidem, které jsem potkal. Pokud bude mít úspěch, tak na ni potom navážou další díly. Pět z těch knih už mám v hlavě, protože všechny ty události už se staly. I proto jsem založil sbírku. Ta by mi umožnila věnovat více času samotné tvorbě a dostala knihy do světa dříve.

Jak se rodí příběhy v knize? Jsou to věrně převyprávěné osudy lidí, které jste potkal, nebo jste některé příběhy propojoval či literárně upravoval tak, aby mezi nimi vznikla návaznost?

To mi na tom všem přijde nejlepší. Povídky z podsvětí jsou neobyčejnými příběhy obyčejných lidí. Každá postava odkrývá svůj vlastní příběh, ale současně s tím se vyprávění prolíná i s jejími zážitky z léčebny. Takže v knize vlastně vzniká druhý příběh, který je společný a propojuje potom osudy daných lidí.

Dva měsíce strávené na psychiatrii byly pro mě velmi intenzivní, ale našel jsem tam zpátky svoji hlavní schopnost z minulosti, a tou je spojovat lidi. Vznikly tam mezi námi vazby tak silné, že místo toho, abychom trpěli, tak jsme si užívali každý moment, kdy můžeme být spolu. Vlastně jsem tam zažil tak hezké věci, co předtím dlouho ne ani v normálním světě. Když o tom píšu, tak je mi občas líto, že už je to pryč, což je docela paradox, ale je to pravda.

Vlastně to ani paradox moc není. Dokážu si představit, že pobyt v psychiatrické léčebně může být do jisté míry skvělým pozastavením. Člověk má čas vrátit se k lidskosti. Nemusí se za ničím hnát, žije jednoduše tady a teď a má čas poznat sám sebe i ostatní, kteří řeší často dočista stejné trable jako on sám, takže ta nostalgie po návratu zpět do běžného procesu je naprosto pochopitelná. Možná i proto jste cítil potřebu tyhle příběhy zachovat a nenechat je zmizet jen ve vzpomínkách.

Nicméně napsat knihu je jedna věc, vydat ji druhá. Když jste se rozhodl, že půjdete vlastní cestou, věděl jste, co všechno Vás čeká? Korektury, redakce, sazba, tisk, propagace… nebo se všechno učíte za pochodu? Máte kolem sebe lidi, kteří Vám s vydáním knihy pomáhají, nebo většinu věcí řešíte sám?

Věděl jsem, co mě čeká a vím, že je to dlouhá cesta. Primární pro mě bylo si na začátku zaznamenat všechny postavy a to, co chci vytvořit. I vzhledem k funkci mé paměti, která se pořád vzpamatovává a nefunguje tak dobře jako dřív. Takže vím, že sepsáním knihy to všechno teprve začíná. I proto jsem ten projekt chtěl dostat mezi lidi, protože jsem na všechno aktuálně sám a teprve to postupně řeším.

Mám velkou podporu v lidech, kteří o tom vědí. Mluvil jsem o tom i s psychology a psychiatry a taky se jim ten nápad líbí. Všichni lidi, které jsem zatím ohledně propagace oslovil však měli jeden problém - čas. Většina z nich je natolik časově vytížená, že nemají čas se věnovat dalšímu projektu. Zároveň není jednoduché dokázat důvěryhodnost projektu - dneska má totiž každý nějaký komerční projekt, na kterém chce svým způsobem vydělat. Já ten svůj beru spíš jako poslání.

Budou Povídky z podsvětí čistě knihou skutečných příběhů, nebo v ní čtenáři najdou i praktické informace, které jim mohou pomoci, pokud se sami nebo někdo z jejich blízkých ocitne v podobné životní situaci?

Určitě v ní čtenáři nenajdou žádný návod ani odborné rady. Nechci, aby kniha sloužila k předávání odborných informací, protože k tomu nejsem povolán. Spíš bych chtěl prostřednictvím skutečných příběhů nastínit, co všechno se člověku může v podobné životní situaci dít a kam až ho některá rozhodnutí mohou zavést. Co si z těch příběhů čtenář vezme, jaké v nich najde ponaučení nebo jestli v nich pozná něco ze svého vlastního života, bych ale rád nechal trochu otevřené. Každý si z nich může odnést něco jiného.

Budete se snažit knihu vydat i v případě, že se sbírku na Doniu nepodaří úspěšně dokončit? Kde mohou lidé sledovat, jak celý projekt pokračuje?

Knihu určitě napíšu a vydám i tak. Bez Donia to jen bude trvat delší dobu. Doba se tím posune z měsíců spíš na roky. V digitální době třísekundové pozornosti není jednoduché můj projekt sdílet, má totiž složitý příběh a předává poměrně náročné poselství, které nejde shrnout do pár řádků. Na tom aktuálně nejvíc můj projekt drhne. Myslím si, že hodně lidí nedočte ani k třetímu odstavci, a proto nemůže pochopit, jakou hodnotu ta kniha může přinést. Obsah na Doniu jsem kvůli tomu už dvakrát upravil a zjednodušil. Inspiraci jsem hledal i v ostatních projektech. Nejúspěšnější z dobročinných jsou projekty, kde se jedná o lidské zdraví. Z pohledu komerčních mají v knižních projektech úspěch buď již známí autoři, co navazují na nějakou svou první knihu, anebo knihy s celospolečenským tématem. Moje kniha v mých očích spojuje oboje - nahlíží na člověka z pohledu zdraví jak psychického, tak fyzického, a tím ho staví do celospolečenského tématu, kterým jsou psychické problémy. Zatím jsem ale nenašel cestu, jak ji dostat k lidem tak, aby tomu porozuměli. Jako neznámý autor jsem ji sdílel na FB skupinách po celé ČR, ale odezva byla zatím minimální.

Projekt propaguju přes všechny sociální sítě - Instagram, Facebook, Tiktok i YouTube.

Možná právě teď oslovujete lidi, kteří o Vaší knize slyší úplně poprvé. Kdybyste měl během jedné minuty vysvětlit, proč by si měli přečíst právě Povídky z podsvětí, co byste jim řekl?

Řekl bych, že Povídky z podsvětí jsou hlavně o lidech. O lidech, které bych za normálních okolností pravděpodobně nikdy nepotkal, a přitom každý z nich má neuvěřitelný příběh. Během dvou měsíců na psychiatrii jsem poznal spoustu lidí a zjistil jsem, že za tím, co člověk vidí zvenku, se často skrývá úplně jiný svět. A právě tyhle příběhy se snažím v knize zachytit. Chci ukázat jejich životy tak, jak jsem je poznal já. S jejich problémy, ale i s humorem, přátelstvím a hezkými momenty, které jsme společně zažili. A myslím, že právě v tom může být ta kniha zajímavá i pro někoho, kdo s tímhle světem nemá žádnou osobní zkušenost.

Mým hlavním cílem je ukázat lidem, že psychická onemocnění z lidí nedělají „nelidi“ - a že se lidi nemají bát s nemocnými mluvit o jejich problémech. A současně těm nemocným ukázat, aby se o tom mluvit nebáli ani oni. Tohle vzájemné pochopení mezi dvěma stranami mi přijde hodně důležité ať už k léčbě, tak i návratu do běžného života.

Víťo, děkuji Vám za otevřenost, se kterou jste nám svůj příběh sdílel. Přeji Vám, aby Povídky z podsvětí našly své čtenáře a pomohly bourat předsudky, které kolem psychických onemocnění přetrvávají. Ať se Vám daří a Vaše kniha najde cestu ke všem, kteří ji v danou chvíli budou potřebovat. Přeji Vám, aby se Vám dařilo nejen s knihou, ale i na všech dalších cestách, kterými se v životě vydáte. Ještě jednou moc děkuji za velice příjemný rozhovor.

Já děkuji Vám za čas a zájem, který jste mi věnovala a poskytla mi možnost dostat tyhle příběhy tam, kam patří - mezi lidi.

Pokud byste Vítkovu snahu chtěli podpořit, a chtěli byste si jeho příběh přečíst v tištěné formě, můžete přispět do jeho sbírky na Donio. Sbírku na stránkách Donio najdete pod názvem „Vydejme společně knihu Povídky z podsvětí: POČÁTEK“, kde můžete zároveň sledovat, kolik peněz už se vybralo.