Dva roky mapování drogové scény. Pervitin nezmizel, změnil se

Za tu dobu jsem navštívil místa, kterým se většina lidí raději vyhne. Hodiny jsem mluvil s lidmi zapojenými do drogové trestné činnosti, bývalými uživateli návykových látek, pracovníky organizací pomáhajících závislým i obyvateli lokalit, kde se obchod s drogami stal součástí každodenního života. Některé rozhovory trvaly celé odpoledne, jiné skončily po několika minutách. Někdy jsem odcházel s více otázkami než odpověďmi. Jindy jsem si uvědomil, že realita je mnohem složitější, než jak ji často popisují titulky nebo krátké televizní reportáže.

Čím déle jsem se v tomto prostředí pohyboval, tím více jsem zjišťoval, že každý vidí jen část příběhu. Policisté popisují organizované skupiny, laboratoře, distributory a mezinárodní spolupráci. Terénní pracovníci se každý den setkávají s lidmi, kteří se snaží zvládnout závislost nebo přežít další den. Obyvatelé postižených lokalit vnímají především kriminalitu, strach a postupnou proměnu svého okolí. A lidé zapojení do drogové trestné činnosti znají mechanismy, které zůstávají veřejnosti skryté.

Právě tehdy jsem si položil otázku, která se stala základem tohoto článku.

Co když všechny tyto skupiny popisují stejnou realitu, jen z různých úhlů pohledu?

Rozhodl jsem se proto vrátit na úplný začátek. Vedle vlastních poznámek z přibližně dvouleté práce v terénu jsem otevřel výroční zprávy Národní protidrogové centrály Policie České republiky a porovnal je s daty organizací, které dlouhodobě pracují přímo s uživateli drog. Ne proto, abych hledal senzaci nebo potvrzoval předem vytvořený názor. Chtěl jsem zjistit, zda do sebe jednotlivé dílky skutečně zapadají.

Postupně se přede mnou začal skládat obraz, který mě překvapil.

Výroční zprávy Národní protidrogové centrály popisují úspěšné zásahy proti výrobcům pervitinu, organizovaným skupinám i mezinárodním dodavatelům prekurzorů. Současně však data terénních služeb ukazují, že poptávka po pervitinu zůstává vysoká a lidé závislí na této droze z českých ulic nezmizeli. Na první pohled mohou tato zjištění působit jako rozpor. Ve skutečnosti ale společně vypovídají o něčem jiném – o mimořádné schopnosti drogové kriminality přizpůsobovat se každému zásahu státu.

Tento článek proto není kritikou práce policie ani obhajobou lidí, kteří se podílejí na drogové trestné činnosti. Je pokusem propojit tři světy, které se jen zřídka potkávají v jednom textu – oficiální data bezpečnostních složek, zkušenosti organizací pracujících přímo v terénu a vlastní poznatky získané během dvou let mapování drogové scény.

Možná právě díky tomu není nejdůležitější otázkou, kolik laboratoří bylo odhaleno nebo kolik pachatelů skončilo ve vězení.

Mnohem důležitější je pochopit, proč se i po třiceti letech intenzivního boje česká drogová scéna stále dokáže obnovovat, měnit a přizpůsobovat novým podmínkám.

„Chtěl jsem to umět taky. Fascinoval mě ten proces, ale hlavně jsem chtěl rozhodovat o tom, kdy budu fetovat. Nechtěl jsem být závislý na tom, že budu něco shánět jinde.“ - respondent z rozhovoru Uvnitř pervitinové scény: svědectví bývalého vařiče

Třicet let boje a stále se měnící protivník

Když se v České republice mluví o pervitinu, většina lidí si představí policejní razii, laboratoř ukrytou v rodinném domě nebo fotografie chemikálií zabavených kriminalisty. Tyto případy pravidelně plní zpravodajství a vytvářejí dojem, že drogovou scénu tvoří jednotlivé izolované kauzy. Při pohledu na vývoj za posledních třicet let se však ukazuje, že jde o mnohem složitější organismus.

Drogová scéna se totiž nikdy nezastavila. Měnila se spolu se společností, technologiemi i ekonomikou. Zatímco v devadesátých letech dominovali jednotlivci nebo malé skupiny vyrábějící pervitin především pro své okolí, postupem času začaly vznikat propracovanější struktury. Výroba, dovoz prekurzorů, logistika, distribuce i legalizace výnosů z trestné činnosti se stále častěji rozdělují mezi více osob. Každý článek řetězce zná jen omezenou část celého systému, což zvyšuje jeho odolnost vůči policejním zásahům.

Právě tato proměna je jedním z nejvýraznějších poznatků, které vyplývají nejen z výročních zpráv Národní protidrogové centrály, ale také z rozhovorů s lidmi, kteří byli součástí drogové scény. Obraz osamělého „vařiče“, který obstarával všechno od nákupu léků až po prodej hotového pervitinu, dnes stále častěji nahrazuje síť lidí s přesně rozdělenými úkoly. Někdo zajišťuje chemikálie, jiný poskytuje prostory, další organizuje dopravu a jiní se starají o distribuci nebo výběr peněz.

Takový model má pro organizovaný zločin zásadní výhodu. Pokud jeden článek řetězce vypadne, ostatní mohou pokračovat. Výroba se přesune jinam, dodavatel se nahradí jiným a distribuce se během krátké doby obnoví. Z pohledu veřejnosti může razie působit jako definitivní konec jedné skupiny. Z pohledu samotné drogové scény však často představuje pouze další překážku, na kterou se musí přizpůsobit.

Právě schopnost neustálé adaptace je důvodem, proč nelze úspěšnost boje proti drogám hodnotit pouze počtem odhalených laboratoří, zadržených pachatelů nebo kilogramů zajištěných drog. Tyto výsledky nepochybně představují důležitou práci policie a přispívají k ochraně společnosti. Současně je ale potřeba sledovat i druhou stranu rovnice – jak rychle dokáže drogová scéna na podobné zásahy reagovat a jakým způsobem mění své fungování.

Teprve propojením těchto dvou pohledů začíná vznikat ucelenější obraz fenoménu, který se navzdory desetiletím intenzivního potírání stále vyvíjí. A právě na tomto místě se vyplatí podívat nejen na policejní statistiky, ale také na data z terénu a zkušenosti lidí, kteří se s následky drogové závislosti setkávají každý den. Ty totiž ukazují, že vedle úspěšných zásahů proti organizovaným skupinám existuje ještě druhý příběh – příběh poptávky, závislosti a schopnosti drogového trhu přizpůsobit se téměř jakékoli změně.

„Když jsem začínal, jeden člověk dělal skoro všechno. Dnes už to tak nefunguje. Jeden shání léky, druhý vaří, třetí převáží, čtvrtý prodává. Každý ví jen tolik, kolik potřebuje.“ - anonymní respondent

Když se vlastní zkušenost potká s oficiálními daty

Po dvou letech rozhovorů, návštěv problémových lokalit a studia jednotlivých případů jsem měl pocit, že drogová scéna prochází výraznou proměnou. Šlo však stále jen o mozaiku dílčích poznatků. Každý rozhovor zachycoval pouze část reality a každá policejní kauza představovala jen jeden střípek mnohem většího obrazu. Proto jsem se rozhodl podívat na problém z opačné strany – očima kriminalistů Národní protidrogové centrály, kteří každoročně analyzují vývoj drogové kriminality v celé České republice.

Výroční zprávy Národní protidrogové centrály nejsou určeny široké veřejnosti. Nenabízejí emotivní příběhy ani jednoduché závěry. Obsahují především souhrny významných realizací, statistická data, nové trendy, změny ve způsobech výroby a distribuce drog nebo informace o zapojení organizovaných zločineckých skupin. Právě proto představují mimořádně cenný zdroj. Nehodnotí jednotlivé lidské osudy, ale zachycují dlouhodobý vývoj z pohledu bezpečnostních složek.

Při jejich čtení mě překvapilo, kolik poznatků se shodovalo s tím, co jsem během dvou let slyšel od lidí zapojených do drogové trestné činnosti. Opakovaně se objevovala stejná témata – rostoucí specializace jednotlivých členů skupin, přesun části výroby do mobilnějších podmínek, význam mezinárodních dodavatelských řetězců nebo schopnost organizovaných skupin velmi rychle nahradit zadržené osoby. To, co jsem do té doby považoval za zkušenosti z několika lokalit na severu Čech, se ukazovalo jako součást mnohem širšího vývoje.

Stejně zajímavé ale bylo i to, co ve výročních zprávách logicky nenajdeme. Statistiky dokážou přesně popsat počet odhalených laboratoří, zajištěných chemikálií, obviněných osob nebo rozbitých organizovaných skupin. Zachycují však pouze tu část drogové kriminality, kterou se podařilo odhalit a procesně zadokumentovat. Vedle ní existuje i druhá část – skrytá drogová trestná činnost, o jejímž skutečném rozsahu nemá přesná čísla nikdo.

Právě tento fenomén je podle mého názoru jedním z největších úskalí při hodnocení vývoje drogové kriminality. Pokud kriminalisté rozbijí jednu výrobní skupinu, neznamená to automaticky, že ve stejném okamžiku nevzniká jiná. Pokud policie odhalí několik laboratoří, neznamená to, že představují celý rozsah výroby. Organizovaný zločin se ze své podstaty snaží zůstat skrytý, a proto lze statisticky zachytit pouze jeho odhalenou část. Skutečný rozsah latentní drogové kriminality zůstává neznámý.

Tím rozhodně není zpochybňována práce policie. Naopak. Právě skutečnost, že kriminalisté každoročně odhalují nové laboratoře, zadržují organizované skupiny a zabavují stovky kilogramů chemikálií, ukazuje rozsah jejich práce. Současně je ale potřeba si uvědomit, že žádná policejní statistika na světě nemůže zachytit trestnou činnost, o které bezpečnostní složky dosud nevědí. Tento princip platí nejen u drogové kriminality, ale u kriminality obecně.

Při rozhovorech s lidmi pohybujícími se na drogové scéně jsem si navíc opakovaně uvědomoval ještě jednu věc. Jednotlivé osoby často znaly jen malou část celého systému. Distributor neznal výrobce, výrobce neznal konečné odběratele a člověk převážející chemikálie mnohdy netušil, kdo stojí na samotném vrcholu celé struktury. Pokud samotní účastníci znají pouze svůj dílek skládačky, o to složitější je vytvořit úplný obraz pro orgány činné v trestním řízení.

Právě proto jsem dospěl k přesvědčení, že při hodnocení drogové scény nestačí sledovat jediný ukazatel. Výroční zprávy Národní protidrogové centrály ukazují výsledky práce bezpečnostních složek. Data nízkoprahových a terénních služeb zachycují situaci mezi uživateli drog. Vlastní poznatky z terénu pak pomáhají pochopit mechanismy, které mezi těmito dvěma světy často zůstávají skryté. Teprve propojením těchto tří pohledů začíná vznikat obraz, který je sice stále neúplný, ale výrazně bližší skutečné podobě současné drogové scény.

„Na mě bylo navázaných asi pětadvacet až třicet lidí. Já jsem ale osobně znal jen pět.“ - respondent z rozhovoru Uvnitř pervitinové scény: svědectví bývalého vařiče

Dva pohledy na stejnou realitu

Právě v tomto okamžiku jsem si položil otázku, která se nakonec stala hlavním důvodem vzniku tohoto článku. Jak je možné, že Národní protidrogová centrála každoročně informuje o úspěšných realizacích, rozbitých organizovaných skupinách, odhalených laboratořích, zajištěných tunách chemických látek a stovkách obviněných osob, zatímco pracovníci kontaktních center, adiktologických služeb a terénních programů současně upozorňují, že lidé závislí na pervitinu z českých ulic nemizí a poptávka po této droze zůstává dlouhodobě vysoká?

Na první pohled může taková situace působit jako rozpor. Čím více jsem ale porovnával jednotlivé zdroje informací, tím více jsem docházel k závěru, že žádný skutečný rozpor neexistuje. Existují pouze dva odlišné pohledy na stejný problém.

Národní protidrogová centrála sleduje především organizovaný zločin. Zaměřuje se na výrobce, distributory, dovozce prekurzorů, osoby financující výrobu i mezinárodní logistické řetězce. Její činnost směřuje tam, kde vzniká největší společenská škoda a kde lze jediným zásahem narušit fungování celé zločinecké struktury. Výsledky této práce lze poměrně dobře měřit – počtem realizací, obviněných osob, zajištěných laboratoří, množstvím drog nebo chemických látek, které se podařilo zajistit ještě před jejich využitím.

Terénní pracovníci naopak vstupují do příběhu až na jeho konci. Každý den se setkávají s lidmi, kteří již závislostí trpí, řeší zdravotní komplikace, sociální propad, ztrátu bydlení nebo přenos infekčních onemocnění. Sledují především to, zda jsou drogy mezi uživateli dostupné, jaké látky se na trhu objevují nebo zda se mění rizikové chování jejich klientů. Ani jejich data proto nevypovídají o úspěšnosti policejních realizací. Zachycují především důsledky existence drogového trhu.

Obě skupiny tedy pozorují stejný organismus, ale každá z jiné strany. Policie sleduje zdroj nabídky. Terénní služby sledují důsledky poptávky. Mezi těmito dvěma světy se nachází rozsáhlý prostor, který veřejnost téměř nevidí – prostředí výrobců, prostředníků, kurýrů, překupníků, lidí obstarávajících chemikálie, finančních toků i osob, které se snaží zůstat mimo pozornost bezpečnostních složek. Právě zde vzniká největší část skryté drogové kriminality.

Při čtení výročních zpráv jsem si uvědomil ještě jednu důležitou věc. Policie nikdy netvrdí, že zachytila veškerou drogovou kriminalitu. Výroční zprávy popisují odhalenou trestnou činnost, tedy případy, které se podařilo zadokumentovat, procesně zpracovat a dovést do fáze trestního řízení. Vedle toho ale vždy existuje latentní kriminalita – část trestné činnosti, která zůstává bezpečnostním složkám skrytá. Její skutečný rozsah nelze přesně změřit, protože právě její podstatou je, že nebyla odhalena.

Tento princip není specifický pouze pro drogovou kriminalitu. Platí stejně u hospodářské kriminality, korupce, kybernetických útoků i dalších forem organizovaného zločinu. U drog je však ještě výraznější, protože jednotlivé články řetězce fungují odděleně, vzájemně se chrání a často znají pouze nejnutnější informace. Rozhovory, které jsem během dvou let vedl s lidmi zapojenými do drogové trestné činnosti, tento princip opakovaně potvrzovaly. Mnozí z nich znali jen několik osob ze svého nejbližšího okolí a zbytek struktury pro ně zůstával stejně neznámý jako pro kohokoli jiného.

Neméně důležitou roli hraje ekonomika. Pervitin není jen návyková látka. Je také zbožím, které vytváří značné nelegální zisky. Dokud bude existovat stabilní poptávka a možnost vysokého výdělku, bude se trh přirozeně snažit obnovovat. To neznamená, že policejní zásahy postrádají smysl. Naopak. Každá rozbitá laboratoř znamená drogy, které se nedostaly mezi uživatele. Každý zajištěný dovoz prekurzorů narušuje výrobu. Každá rozbitá organizovaná skupina představuje konkrétní zásah do fungování nelegálního trhu. Současně je ale třeba počítat s tím, že na druhé straně stojí prostředí, které se velmi rychle učí, přizpůsobuje a hledá nové způsoby fungování.

Právě schopnost adaptace považuji za jednu z nejvýznamnějších vlastností současné drogové kriminality. Organizované skupiny reagují na změny legislativy, přesouvají výrobu, mění trasy dovozu chemických látek, využívají nové komunikační technologie nebo zapojují osoby, které dosud nebyly v hledáčku policie. Stejný princip jsem během své práce pozoroval i na regionální úrovni. Jakmile se zvýšil tlak v jedné lokalitě, část aktivit se přesunula jinam. Nešlo o zmizení problému, ale o jeho proměnu.

A právě zde se podle mého názoru nachází odpověď na otázku, proč mohou policejní statistiky a zkušenosti terénních pracovníků působit odlišně. Nejde o dvě soupeřící pravdy. Jde o dva pohledy zachycující různé části jednoho dynamického systému. Teprve jejich propojením společně s poznatky z terénu lze získat obraz, který se nejvíce přibližuje skutečné podobě české drogové scény.

„První trest je náraz do zdi. Vězení nedělají mříže, ale lidi. Jste se psy, kde platí pěstní právo.“ - respondent z rozhovoru Vařil jsem pervitin. Vězení nebylo to nejhorší

Výroční zprávy Národní protidrogové centrály skládají stejnou mozaiku

Při pročítání výročních zpráv Národní protidrogové centrály jsem postupně přestal jednotlivé realizace vnímat jako izolované policejní úspěchy. Začaly na sebe navazovat. Každá z nich popisovala jinou organizovanou skupinu, jiný způsob výroby nebo jinou trasu dovozu prekurzorů, ale při podrobnějším pohledu se stále opakovaly stejné vzorce.

Jedním z nich byla rostoucí profesionalizace organizovaných skupin. Výroba pervitinu již dávno není doménou jednotlivců, kteří vaří drogu pouze pro vlastní potřebu nebo úzký okruh známých. Stále častěji jde o činnost, na níž se podílí více osob s přesně rozdělenými rolemi. Jedni zajišťují prekurzory a další chemické látky, jiní organizují samotnou výrobu, další přepravu, skladování nebo distribuci. U některých případů se objevují také osoby odpovědné za financování nebo legalizaci výnosů z trestné činnosti.

Stejný vývoj jsem přitom opakovaně slyšel i během rozhovorů s lidmi zapojenými do drogové trestné činnosti. Rozdíl byl pouze v úhlu pohledu. Zatímco výroční zprávy popisují fungování skupin z pohledu kriminalistů, samotní respondenti mluvili o běžném provozu, který považovali za samozřejmost. Právě spojení těchto dvou perspektiv podle mého názoru potvrzuje, že nejde o nahodilé případy, ale o dlouhodobý trend.

Dalším výrazným poznatkem je stále silnější mezinárodní rozměr drogové kriminality. Pervitin se již dávno nevyrábí výhradně z léčiv zakoupených v jedné lékárně. Výroční zprávy opakovaně upozorňují na dovoz prekurzorů a dalších chemických látek ze zahraničí, přeshraniční spolupráci organizovaných skupin i zapojení pachatelů z více států. Česká republika se tak stává součástí mnohem širších logistických řetězců, které nelze vnímat pouze optikou jednoho regionu nebo jednoho kraje.

Právě tento mezinárodní rozměr významně mění náročnost policejní práce. Zatímco dříve bylo možné řadu případů řešit převážně na regionální úrovni, dnešní organizované skupiny často působí napříč několika státy. Rozkrývání jejich činnosti proto vyžaduje spolupráci specializovaných útvarů, sdílení operativních informací i koordinaci se zahraničními bezpečnostními složkami. Úspěšná realizace pak zpravidla nepředstavuje práci několika dnů, ale výsledek měsíců, někdy i let operativního rozpracování.

Z výročních zpráv zároveň vyplývá ještě jedna skutečnost, která podle mého názoru často zaniká ve veřejné debatě. Významná část práce kriminalistů není na první pohled vidět. Veřejnost obvykle zaznamená až okamžik samotného zásahu – fotografie z laboratoře, zadržené osoby nebo zabavené chemikálie. Předchází mu však rozsáhlá analytická a operativní činnost, bez níž by podobné realizace vůbec nebyly možné. Každý rozbitý řetězec představuje nejen úspěšný konec jedné kauzy, ale také začátek práce na rozkrývání dalších vazeb, které mohou vést k dosud neodhaleným pachatelům.

Právě proto jsem při čtení výročních zpráv získal jiný pohled i na vlastní poznatky z terénu. To, co jsem během dvou let vnímal jako jednotlivé příběhy z Ústeckého kraje, začalo zapadat do mnohem širšího obrazu. Nebyl to příběh několika měst ani několika výrobců pervitinu. Byl to obraz organizovaného trhu, který se neustále přizpůsobuje změnám, využívá ekonomické příležitosti, překračuje státní hranice a současně se snaží zůstat co nejdéle skrytý před těmi, jejichž úkolem je jeho činnost odhalovat.

Při pročítání výročních zpráv Národní protidrogové centrály i během rozhovorů s lidmi zapojenými do drogové trestné činnosti jsem si opakovaně kladl stejnou otázku. Jak je možné, že po desítkách let intenzivní práce policie, stovkách realizací, tisících odsouzených pachatelů a nespočtu zajištěných laboratoří drogová scéna stále existuje?

Odpověď podle mého názoru neleží pouze v kriminalistice. Leží především v samotné podstatě tohoto nelegálního trhu.

Každý trh stojí na dvou základních pilířích – nabídce a poptávce. Pokud jeden z nich přetrvává, druhý má tendenci se znovu vytvářet. Právě proto nelze organizovaný obchod s drogami vnímat jako soubor jednotlivých trestných činů. Ve skutečnosti jde o prostředí, které reaguje na ekonomické příležitosti stejně jako jakýkoliv jiný trh, pouze mimo zákonné mantinely.

Jakmile jedna organizovaná skupina skončí, vzniká prostor pro jinou. Pokud policie odhalí laboratoř, neznamená to, že zmizela poptávka po pervitinu. Naopak. Na trhu vznikne místo, které se dříve či později někdo pokusí zaplnit. Někdy bývalý spolupracovník zadrženého výrobce, jindy úplně nová skupina, která v nastalé situaci vidí příležitost. Nejde o selhání policejní práce. Jde o přirozenou reakci prostředí, ve kterém vysoká poptávka vytváří silnou ekonomickou motivaci.

Právě ekonomika je přitom faktor, o kterém se ve veřejné debatě hovoří překvapivě málo. Organizovaný zločin není založen na chaosu. Funguje na principu zisku. Dokud budou výnosy z výroby a distribuce drog výrazně převyšovat rizika, bude existovat motivace hledat nové cesty, nové dodavatele i nové odběratele. Výroční zprávy Národní protidrogové centrály tento mechanismus nepřímo potvrzují každoročními popisy stále sofistikovanějších způsobů výroby, přepravy i utajování trestné činnosti.

Dalším důvodem je schopnost organizovaných skupin učit se z vlastních chyb. Každá policejní realizace pro ně představuje nejen ztrátu lidí a financí, ale také zdroj informací. Pachatelé analyzují, kde došlo k odhalení, jaké chyby udělali a jak podobným situacím příště předejít. Stejný proces probíhá i na opačné straně, kde kriminalisté neustále zdokonalují své postupy. Boj proti organizovanému zločinu tak připomíná dlouhodobý souboj dvou stran, které se vzájemně přizpůsobují a reagují na nové okolnosti.

Při své práci v terénu jsem si všiml ještě jedné skutečnosti. Mnoho lidí si představuje drogovou scénu jako uzavřenou komunitu, oddělenou od zbytku společnosti. Ve skutečnosti tomu tak není. Organizovaný zločin využívá běžnou infrastrukturu společnosti – dopravu, komunikaci, pronájmy nemovitostí, finanční služby i mezilidské vztahy. Právě proto je jeho odhalování tak složité. Pachatelé se často pohybují mezi ostatními lidmi zcela nenápadně a navenek vedou běžný život.

To je možná jeden z nejdůležitějších poznatků, ke kterému jsem během dvou let mapování drogové scény dospěl. Organizovaný obchod s drogami není vzdálený svět existující někde za hranicemi běžné společnosti. Je její součástí. Využívá stejné technologie, stejné komunikační prostředky i stejné ekonomické principy. Rozdíl spočívá pouze v tom, že jeho cílem není vytvářet hodnoty, ale zisk z nelegální činnosti bez ohledu na následky pro ostatní.

Právě proto podle mého názoru nelze očekávat, že jediný nástroj – ať už represivní, preventivní nebo léčebný – dokáže problém vyřešit sám. Úspěch přichází teprve ve chvíli, kdy se tyto přístupy vzájemně doplňují. Výroční zprávy Národní protidrogové centrály ukazují význam represivní práce. Terénní služby připomínají význam léčby, prevence a sociální podpory. A zkušenosti z terénu ukazují, že bez pochopení mechanismů, které drogovou scénu pohánějí, bude jakákoli debata o jejím vývoji vždy neúplná.

„Některé postupy byly psychicky náročné. Některé eticky sporné. Některé v určitých momentech i rizikové. Část z nich bych dnes možná zvolil jinak. Jediné bych ale neměnil – snahu pochopit svět, o kterém většina lidí ví jen to, co se objeví v policejních zprávách.“ - autor

Když jsem před dvěma lety začal mapovat drogovou scénu na severu Čech, měl jsem poměrně jednoduchou představu. Domníval jsem se, že postupně pochopím, jak výroba a distribuce pervitinu funguje, kdo za ní stojí a proč se jí daří přežívat. Dnes, po desítkách rozhovorů, stovkách hodin studia veřejně dostupných materiálů a návštěvách míst, která většina lidí zná jen z policejních zpráv nebo televizních reportáží, musím přiznat jediné – realita je mnohem složitější.

Nejtěžší totiž nebylo pochopit samotnou výrobu pervitinu. Nebylo to ani porozumět logistice organizovaných skupin nebo sledovat, jak se mění způsoby distribuce. Nejtěžší bylo pochopit člověka.

Za dva roky jsem mluvil s lidmi zapojenými do drogové trestné činnosti, s bývalými uživateli drog, s lidmi, kteří dokázali svůj život změnit, i s těmi, kterým se to zatím nepodařilo. Mluvil jsem s obyvateli problémových lokalit, kteří se s důsledky drogové kriminality setkávají každý den, i s lidmi, kteří proti ní profesionálně bojují. Každý z nich popisoval jinou část stejného příběhu. Nikdo neměl celý obraz.

Právě to pro mě bylo největším poznáním.

Často slýcháme jednoduché otázky. Proč policie všechny nezavře? Proč stát problém nevyřeší? Proč stále vznikají nové laboratoře? Po dvou letech práce už vím, že na podobné otázky neexistují jednoduché odpovědi. Ne proto, že by někdo nechtěl problém řešit, ale proto, že organizovaný zločin představuje mimořádně složitý systém, který se neustále přizpůsobuje změnám.

Během práce na tomto článku jsem si znovu pročítal výroční zprávy Národní protidrogové centrály. Překvapilo mě, jak přesně některé trendy odpovídaly tomu, co jsem viděl nebo slyšel během vlastní práce v terénu. Zároveň jsem si ale uvědomil, že ani výroční zprávy nemohou zachytit všechno. Popisují odhalenou kriminalitu. Moje rozhovory zachycovaly jen malou část té skryté. Ani jeden z těchto pohledů není úplný. Teprve jejich propojením začíná vznikat obraz, který se skutečné podobě drogové scény alespoň přibližuje.

Možná právě proto jsem během psaní tohoto článku několikrát změnil svůj původní záměr. Původně jsem chtěl napsat text o pervitinu. Nakonec jsem napsal článek o společnosti.

Drogová kriminalita totiž nevzniká ve vzduchoprázdnu. Vyrůstá z prostředí, ve kterém žijeme. Závislost, sociální vyloučení, vysoké zisky organizovaného zločinu, mezinárodní obchod i lidská rozhodnutí dohromady vytvářejí systém, který nelze vysvětlit jednou statistikou ani jedním policejním zásahem.

Během dvou let jsem si všiml ještě jedné věci, kterou potvrzují i veřejně dostupné informace. Drogová scéna se mění rychleji, než si většina lidí uvědomuje. Mění se technologie, způsob komunikace, získávání prekurzorů, struktura organizovaných skupin i jejich mezinárodní propojení. To, co platilo před deseti lety, dnes často neplatí. Boj proti drogové kriminalitě proto nemůže stát na postupech minulosti. Stejně dynamicky se musí vyvíjet i metody, kterými stát organizovaný zločin odhaluje a předchází mu.

Jsem přesvědčen, že vedle represivní práce policie bude v příštích letech stále důležitější analytická práce. Propojování informací, odhalování vazeb mezi jednotlivými případy, využívání moderních technologií a umělé inteligence při vyhledávání souvislostí může bezpečnostním složkám pomoci zachytit trendy dříve, než se naplno projeví. Organizovaný zločin pracuje se sítí vztahů. Odpovědí by měla být stejně kvalitní práce s informacemi.

Stejně důležitá je ale prevence. Každý člověk, který se nikdy nestane součástí drogové scény, představuje vítězství, které se neobjeví v žádné policejní statistice. Každý úspěšně léčený závislý znamená jednoho potenciálního zákazníka méně pro organizovaný zločin. Každý mladý člověk, který dostane šanci zvolit jinou cestu, oslabuje poptávku, na které celý nelegální trh stojí.

Po dvou letech mapování drogové scény jsem si přestal klást otázku, zda policie odvádí dobrou práci. Výroční zprávy Národní protidrogové centrály podle mého názoru ukazují, že kriminalisté každoročně zasahují proti stále sofistikovanějším organizovaným skupinám a odvádějí mimořádně náročnou práci. Za každou zveřejněnou realizací jsou měsíce, někdy i roky operativní činnosti, kterou veřejnost nikdy neuvidí.

Začal jsem si ale klást jinou otázku.

Jak bude drogová scéna vypadat za dalších deset nebo dvacet let?

Pokud se organizovaný zločin dokáže přizpůsobovat rychleji než kdykoliv dříve, musí se stejným tempem vyvíjet i společnost, která se mu snaží čelit. Nejen prostřednictvím policie, ale také škol, zdravotnictví, sociálních služeb, samospráv i moderních technologií. Neexistuje jediné řešení. Existuje pouze dlouhodobá práce, která propojuje prevenci, léčbu, represi a kvalitní analytickou činnost.

Tento článek proto nevznikl proto, aby nabídl jednoduché odpovědi. Vznikl proto, že po dvou letech práce v terénu jsem pochopil, jak snadné je hodnotit drogovou scénu zvenčí a jak obtížné je porozumět tomu, co se skutečně odehrává pod jejím povrchem.

A pokud si z něj čtenář odnese jedinou myšlenku, přál bych si, aby zněla právě takto:

Za každou policejní statistikou, každou odhalenou laboratoří, každým závislým i každým odsouzeným stojí lidský příběh. Teprve ve chvíli, kdy dokážeme pochopit všechny jeho části, můžeme porozumět i samotnému problému.

Upozornění autora

Tento článek vznikl na základě přibližně dvou let vlastního mapování drogové scény, studia veřejně dostupných dokumentů, výročních zpráv Národní protidrogové centrály Policie České republiky, odborných materiálů a rozhovorů s lidmi zapojenými do drogové trestné činnosti, bývalými uživateli návykových látek i dalšími osobami, které se s problematikou drog setkávají při své profesi nebo v běžném životě.

Všechny osobní výpovědi byly využity s ohledem na ochranu identity respondentů. Část identifikačních údajů byla záměrně vynechána nebo anonymizována, aby nemohlo dojít k jejich ztotožnění.

Článek nepředstavuje obhajobu osob páchajících drogovou trestnou činnost ani kritiku práce Policie České republiky. Jeho cílem je propojit veřejně dostupná data, odborné poznatky a vlastní zkušenosti autora z terénu do širšího pohledu na vývoj drogové kriminality v České republice.

Některé pasáže obsahují autorovy úvahy a interpretace veřejně dostupných informací. Tyto části představují hodnotící názory autora a nikoliv skutková tvrzení o konkrétních osobách či probíhajících trestních řízeních.

Výroční zprávy a odborné materiály

Vybrané články autora