Článek
O dětech na autistickém spektru se mluví čím dál víc. Jenže ty děti jednou vyrostou a pak? Co znamená Asperger pro dospělého člověka?
Bude mi třicet let a celý život bojuju s pocitem, že nezapadám. Už od dětství jsem přemýšlela jinak. To, co bylo pro jiné děti samozřejmostí, bylo pro mě lekcí navíc. Zatímco ostatní dokázali říct „Přijedu ve dvě“, já musela upřesnit „ve 13:16“. Učila jsem se číst emoce dětí i dospělých, abych se vyhnula konfliktům. Zatímco se moji vrstevníci učili jen číst.
Často je to jako chodit po minovém poli, nikdy nevím, kdy šlápnu na minu, která někoho naštve, urazí nebo ztrapní.
Toužila jsem zapadnout, zavděčit se každému, i těm, kteří mě šikanovali. Nerozuměla jsem, proč se někomu nelíbím. To všechno mě provází dodnes. Protože jsem vyrůstala v době, kdy se o autismu moc nemluvilo, vyrostla jsem v ženu, která nemá přátele, vztahy ani pocit, že někam patří.
V dospělosti rozdíly ještě víc vyniknou hlavně mezi lidmi. Ostatní řeší zážitky, historky a emoce, zatímco já uvíznu na detailech. Když někdo vyprávěl, jak si oblíbený dres obarvil z bílé na růžovou, a nakonec v něm šel na stadion, všichni se smáli. Já jsem ale v hlavě řešila: Na kolik stupňů to pral? S čím vším? Na jak dlouho to nastavil? To bylo to, co zajímalo mě.
Maturita během covidu byla pro mě jako horor, každý den jiné informace, žádný pevný plán. Ale zvládla jsem to. A pak? Měla jsem dva měsíce na to, rozhodnout se, co dál se životem. Pro člověka, který potřebuje čas a jasný rámec, to bylo nemožné. Sáhla jsem po první příležitosti, práci manikérky a pedikérky. Pro někoho ideální, pro mě paradox, člověk s Aspergerem, zavřený hodinu v místnosti s cizím člověkem, kde se čeká komunikace.
Někdy to zvládám lépe, někdy hůř. Po čtyřech letech ale vím, že potřebuju změnu. Chci pracovat, nechci se vzdát, ale hledám cestu, která mě nebude vyčerpávat každý den.
A když už mluvíme o špatných rozhodnutích… pořídila jsem si skoro před dvěma lety psa. Žádný submisivní trdlo, ale stafbulla, psa, který potřebuje pevnou ruku, pevný hlas, někoho, kdo dá jeho životu strukturu, prostě kohokoliv… jen né mě, a tak spolu bojujeme. On je schopný narazit do plotu, protože se soustředí na vůni na druhé straně, já zase zapomenu reagovat na historku, protože řeším, na kolik stupňů, kdo pere prádlo. Já řeknu povel a než se milostpán uráčí splnit ho, já se už zajímám o něco jiného.
Dva „autíci“, každý jiný, a přesto tvoříme tým, který si rozumí. Akim je můj první pes, který si užívá mou potřebu se zavděčit a taky můj plat. A já si na něm můžu hezky vyplácat všechny tyhle tendence, pelíšky, hračky, obojky, lásku. Díky němu vidím, že moje vnímání světa není slabost, ale dar, učí mě stát si za svým a být důsledná, zároveň umět radostně dávat a přijímat lásku.
Asperger mi komplikuje spoustu věcí. Ale zároveň mi dává schopnost vytrvalosti, díky němu jsem si vybudovala práci, i když není ideální. Dal mi možnost ponořit se do témat, která miluju, ať už jsou to bylinky, tvoření, psaní nebo péče o Akima. A potřebu měnit své slabé stránky za… no, alespoň dostačující.
