Článek
Vyhoření není v naší společnosti vůbec nic nového, ale často si to představíme spíše u starších ročníků. V dnešní době ale narůstá počet mladých lidí, kteří tímto trpí.
Co všechno se během vyhoření děje?
Nikdy nekončící únava, nemoci, bolesti žaludku, hlavy, rozhozené zažívání, třes rukou, škubání v oku, častější úzkosti, výbuchy zlosti, emoční prázdno, špatný spánek a ani panické ataky se člověku v takové chvíli nevyhnou. Tělo si žádá pauzu, ale víkend, ani týden nepomáhají. Tělo prahne po energii, pijeme kafe, energetické nápoje, ale to zase zhoršuje úzkosti, třes a bolení žaludku.
Snadno se dostaneme do začarovaného kruhu kdy hledáme rychlou nápravu, která ale současný stav jen zhoršuje.
Hledáme únik v něčem, co by nás obvykle bavilo, ale ani to už nefunguje, jakoby nic nedávalo smysl.
Okolí často pro takové stavy nemá pochopení, nebo jen nerozumí jak náročná taková situace je. Navíc vyhoření každý prožíváme přeci jen trochu a o to víc je pak těžké to na sobě včas poznat.
Okolí po nás chce rozhodnost, výrazné projevy emocí a když už nic jiného tak alespoň přetvářku, jenže ani na tu už není síla, a tak přichází na řadu izolace.
Ale co s tím?
Hlavní je, přiznat si, že ten problém je a zkusit najít řešení, protože tohle nejde přečkat jako chřipku.
Vyhoření není slabost. Je to signál těla i duše, že je toho prostě moc. A i když se zdá, že není řešení, cesta existuje, jen nebývá rychlá ani jednoduchá.
Pro někoho to znamená vzít si delší pauzu, pro jiného najít odbornou pomoc. Někdo začne dělit své povinnosti na menší kousky, někdo hledá podporu v terapii, někdo v novém směru práce. A někdy to začíná opravdu malými kroky, třeba tím, že si dovolíme říct „ne“, že si vyhradíme chvíli jen pro sebe, nebo že přiznáme, že už nemůžeme. Řešení je, jen se mu nesmíme bránit.
Možná proto píšu i tento text. Kdyby měl pomoct alespoň jednomu člověku uvědomit si, že jeho únava, úzkosti nebo pocit prázdnoty mají jméno a nejsou slabostí, pak to mělo smysl. Držím každému palce stím aby našel směr, který mu pomůže v sobě zapálit zase tu důležitou jiskru.
Zároveň si myslím, že takový stav možná není úplně na škodu, vidím na sobě, že mi pomáhá posunout se dál a nezakrnět tam kde teď zatím jsem.
