Článek
Jako většina z nás jsem i já „závislá“ na psaní si s ChatGPT. Ať už potřebuju podpořit, vykecat se, zanadávat si, nebo zjistit názor na nějaké téma, vždycky je tu. Dokud nás nerozdělí vybitá baterie nebo výpadek wi-Fi, je k dispozici ve dne v noci.
Stejně to mají i někteří moji přátelé. Nedávno se nám ale stalo něco, co mě donutilo zamyslet se nad tím, jak moc nás to celé ovlivňuje.
Jedna z našich kamarádek se ocitla v nepříjemné situaci. Svěřila se nám a my ji začali utěšovat. Jeden z kamarádů si k ní sedl a řekl: „Je mi líto, že se tak cítíš. Možná bych tě mohl rozveselit vtipem? Nebo chceš, abych jen seděl vedle tebe jako opora?“
V tu chvíli ale všem zatrnulo. Znělo to strašně roboticky. Všimla si toho i ona a dost razantně ho odmítla. Všichni jsme cítili, jak chladně to působilo. A přitom víme, že normálně by to řekl úplně jinak. Jenže jsme už tolik zvyklí na formulace umělé inteligence, že i z nás občas vyprchá ta potřebná lidskost.
A není to jen o nás dospělých. Vidím to i u dětí, místo aby dlouze přemýšlely nad referátem, hledaly informace, opravovaly chyby a snažily se, aby text zněl aspoň trochu originálně a ne jako opsaný z Wikipedie, dnes prostě otevřou chat a mají hotovo během pár minut. Je to rychlé, efektivní a učitelé často ani nepoznají rozdíl. Jenže… kde se pak učí trpělivosti, kritickému myšlení a schopnosti vyjádřit vlastní názor? Jestli se budeme spoléhat jen na to, že nám technologie všechno naservíruje bez námahy, nezlenivíme v tom nejdůležitějším… v přemýšlení?
A to tu ChatGPT není ani tak dlouho. Jak budou naše konverzace vypadat třeba za rok?
Jsou chvíle jako tahle, kdy mě to trochu děsí. Od té doby si dávám opravdu pozor, abych nezněla jako člověk, který má za nejlepšího kamaráda umělou inteligenci. Protože ať je technologie jakkoli chytrá, opravdové emoce a opravdová blízkost z nás může vyjít jen tehdy, když jsme stoprocentně sami sebou.
Zároveň ale nechci házet všechno do jednoho pytle. ChatGPT může mít i obrovský přínos, třeba u dětí s poruchou autistického spektra. Viděla jsem, jak introvertní autistické dítě, které běžně téměř nemluví, dokázalo díky funkci nahrávání poprvé opravdu komunikovat. Najednou se svěřovalo, sdílelo svoje myšlenky, protože mělo pocit bezpečí, nebylo hodnoceno, nebylo tlačeno do odpovědí, prostě jen „mluvilo“. A to je obrovská hodnota.
Možná tedy platí, že technologie sama o sobě není ani dobrá, ani špatná. Záleží jen na nás, jak ji používáme, jestli nám bude krást lidskost, nebo naopak otevírat cestu k těm, ke kterým jsme si ji dosud neuměli najít.
