Článek
Jednoho večera, po klasické přednášce od dětí o tom, jak jim „vůbec nerozumíme“, jsme si s manželem řekli, že změna prostředí by nám všem mohla prospět. Napadly nás hory. Jasně, klid, příroda, rodinná pohoda, co by se mohlo pokazit?
Na první společný sraz jsme se domluvili s přáteli, že se potkáme u mekáče po dálnici, nadlábneme se, necháme děti oťukat a všechno bude super.
Už při výjezdu z baráku jsem věděla, že tohle nebyl úplně nejlepší nápad.
Když jsme po hodině dorazili na místo, naši přátelé už vystupovali z aut.
Táborovi, dvě děti, starší syn, mladší dcera, tatínek podnikatel, maminka zdravotní sestřička. Všichni znuděně elegantní, ale jak nás spatřili, samozřejmě zdvořilý úsměv, který jsme se pokusili s manželem napodobit.
Fantovi, dvě rozkošné dcery, mladší než ty naše. Tančí balet, vždy usměvavé, zdraví, prosí, děkují… prostě katalogová idylka.
Já mezitím přemýšlím, proč si tohle dobrovolně dělám, naše cestou znuděné děti teď seděly na zadních sedačkách přilepené k telefonům, vědí vůbec, kde jsme?
Můj muž se rozhodl zachránit situaci před našimi přáteli a chtěl ukázat dvojčatům, kdo je tu šéf. Dal jim desetiminutovou přednášku o slušném chování: jak pozdraví, poděkují, jak se přivítají s přáteli a budou se chovat k dospělým s respektem tak, jak se je to snažíme učit celý život.
Pak se na mě podíval s pohledem lva, co právě vyhrál bitvu. Čekal pochvalu, možná potlesk. Já se jen pousmála a protože jsem nereagovala dost rychle, teatrálně praštil dlaní o střechu auta s druhou rukou v bok.
V tu chvíli náš puberťák navázal konečně oční kontakt, vytáhl sluchátko z ucha a otráveně pronesl „Co?“ A hned si sluchátko vrazil zpátky.
Dcera protočila oči tak okázale, že jsem se bála, že už jí tak zůstanou.
Manželův pohled „generála“ se rozplynul rychleji než sníh v dubnu. Já se musela otočit, abych se nerozesmála před dětma. Byl poražen puberťákem se sluchátky…
Uvnitř mekáče se dcery Novákových usmívaly, jedly jablíčka a jejich rodiče si evidentně užívali, jak je všechno dokonalé. Naše děti se mezitím pustily do filozofické debaty: proč se hranolky nejedí vidličkou a proč je Cola bez ledu „podvod na zákazníka“ a že jsem trapná, když jezdím do mekáče, abych si dala salát. Kdyby jen ti dva věděli, že právě díky nim jsem posledních jedenáct let na dietách, donosit dvojčata s dokonalou postavou se prostě nepodaří každému.
Manžel si nás prohlížel a snažil se vypadat, jakože má vše pod kontrolou, možná i přehodnocoval ten úžasný nápad s horami a možná se dokonce ptal sám sebe, proč jsme jeli s naší partou.
A to nás teprve čekaly hory… manžel ponížený, děti alespoň na minutu šťastné a já se snažila bránit porovnání naší rodiny s přáteli.
Už tehdy jsem věděla, že nás čeká dovolená v duchu očistce. Ale o tom třeba příště.
