Článek
Jmenuju se Monika. S manželem žijeme v rodinném domku se zahradou. Jsme spolu šťastní už deset let, zatím bez dětí. Moje tchyně se o manžela zajímá až příliš, podle ní pro jejího syna nikdy nejsem dost dobrá, dost chytrá ani dost krásná. Ale facka v podobě věty, že nebude mít vnoučata? To byl vrchol.
Nebylo to tak, že bychom děti nechtěli, jen jsme nejdřív roky šetřili na dům a rekonstrukci, pak na auto, tu a tam dovolenou. Když jsme koupili pozemek, začalo to být ještě složitější, byl ve svahu, takže nás čekalo nekonečné bagrování, než jsme mohli vůbec začít stavět. Nakonec všechno dobře dopadlo a přišel čas přemýšlet o rodině.
Tchyni jsme o tom raději neřekli, aby nebyla hned v pohotovosti. Bylo snazší, když tiše trucovala. A pak se zadařilo. Když už bříško nešlo schovat, oznámili jsme i jí, že čekáme miminko.
Reakce byla šokující. Začala na nás křičet, že jsme jí to řekli jako úplně poslední. Manžel ji uklidňoval, ale moc to nepomohlo. Krátce nato nám oznámila, že už má pro dítě vybrané jméno a že se k nám raději nastěhuje, aby „to neměla k vnoučátku z ruky“.
Manžel jí s klidem vysvětlil, že jméno už vybrané máme a že místnost navíc je buď pro hosty, nebo pro druhé dítě. Jenže tchyně se nedala. O pár týdnů později mi předala dárek dětské dupačky s vyšitým jménem „Mireček“. Když jsem jí řekla, že naše miminko se bude jmenovat Jakub, nereagovala vůbec.
A pak přišla další rána místo jednoho dítěte jsme čekali dvojčata. Tchyně zajásala: „Tak chlapeček Mireček a holčička Helenka, jako já!“ My s manželem jsme se jen chytali za hlavu.
Dárky se špatnými jmény pokračovaly a já už nevěděla, kam ty věci schovávat. Když jsem porodila, nepřáli jsme si návštěvy, chtěli jsme dva týdny jen pro sebe. Jenže tchyně dorazila už pět hodin po porodu. Na tričku měla zase ta svá jména.
Když jsme jí vysvětlili, že děti ještě kontrolují a zahřívají, začala mě obviňovat, že je „nechávám cizím lidem“, a vyběhla z pokoje. O půl hodiny později přišel manžel se slovy: „Mámu vyhodili.“ Ukázalo se, že v porodnici ztropila scénu, protože mezi novorozeňaty nenašla žádného „Mirečka“ ani „Helenku“.
Doma nastal kolotoč, dvojčata plakala, my jsme byli unavení, manžel se snažil pomoct po práci. A do toho všeho, pár minut potom, co manžel odjel do práce, opět přijela tchyně.
Zakopla hned ve dveřích o zabalenou plenu, samozřejmě okomentovala nepořádek a že jsem jí ani nenabídla kávu. Držela jsem zrovna konečně spícího Kubíka v náručí, tak jsem jen požádala, ať si kávu udělá sama. Začala přitom třískat s každou věcí, kterou vzala do ruky, až mi srdce poskočilo při každém zvuku bála jsem se, že se děti vzbudí.
Pak chtěla malého pochovat. Odmítla jsem: „Heleno, promiň, ale teď spinkají, máme to opravdu náročné a jejich spánek je fakt vzácný.“
Odpověděla s pohledem na rozházený obývák: „To vidím, ani uklidit nestíháš. Tak mi ho dej a běž si aspoň uklidit.“
Jakoby se uvnitř mě něco zlomilo. Kubíka jsem odložila do postýlky, ze skříně na chodbě vytáhla obrovský pytel s oblečením od tchyně, všechno s těmi jejími jmény a s pytlem v ruce jsem ji doslova vyprovodila ven.
To byla pro tchyni poslední kapka. Obešla dům, začala bušit na okna u dětského pokoje a křičela na „Mirečka a Helenku“. Jenže byl leden, chodník pokrytý ledem a náš pozemek z kopce. Než jsem stihla cokoli udělat, podklouzla jí noha a sjela dolů po svahu až k sousedovic plotu.
Děti se samozřejmě probudily a spustily křik. Já stála mezi pláčem a smíchem, nevěděla jsem, jestli běžet za tchyní, nebo k dětem. Nakonec vyhrála mateřská povinnost. Mrkla jsem z okna: tchyně seděla dole na pytli s oblečením, který jí naštěstí posloužil jako airbag. Byla v pořádku, měla dost síly na to, aby mi ještě odspodu nadávala.
Já se jen otočila, povzdychla si a šla uklidnit děti. Tchyni jsem nechala, ať si ten kopec vyšlape zpátky sama.
A víte co? Ona se už sama nikdy nepozvala. Dodnes jim říká svými jmény, už se ani neobtěžujeme, víme, že nejvíc jí vytáčí, že na ni s manželem nereagujeme. Stejně jako ona nereagovala na naši volbu jmen.
