Článek
Představte si, že by zítra do práce nepřišli lékaři,pekaři, popeláři, řidiči autobusů nebo operátoři na výrobních linkách. Svět by se zastavil během několika málo hodin. Nastala by okamžitá krize, protože tito lidé rukama vytvářejí reálné, hmatatelné hodnoty, na kterých naše společnost stojí. A teď si představte opačný scénář. Zítra ráno do svých open-space kanceláří nedorazí polovina korporátních manažerů, specialistů na reporting, konzultantů lidských zdrojů a koordinátorů procesní efektivity. Co se stane? Vůbec nic. Svět bude běžet dál, možná se dokonce na chvíli uleví firemním e-mailovým schránkám.
Tento fenomén, kterému se v moderní sociologii říká „bullshit jobs“ neboli zbytečná práce, zaplavil moderní pracovní trh jako tichá povodeň. Žijeme v době, kdy se ve firmách geometrickou řadou množí pozice, jejichž smysl nedokážou logicky vysvětlit ani lidé, kteří je sami vykonávají. Je to fascinující paradox jednadvacátého století. Zatímco v reálném světě chybí řemeslníci a lidé ve výrobě padají únavou kvůli přesčasům, v prosklených administrativních budovách sedí statisíce vzdělaných lidí, kteří tráví osm hodin denně činnostmi, jež by se daly bez nadsázky označit za rituální tanec kolem prázdna.
Když se proces stane důležitějším než výsledek
Největší tragédií tohoto systému je, že ztráta selského rozumu je v něm povýšena na oficiální firemní strategii. Každý, koukající do fungování větší moderní společnosti, ten obrázek moc dobře zná. Když se objeví reálný problém – například nedostatek lidí na linkách nebo váznoucí distribuce – řešení málokdy spočívá v tom, že se přidají peníze těm dole nebo se zjednoduší systém. Místo toho management vytvoří novou komisi. Najme se externí poradenská firma, která za miliony korun vypracuje analýzu toho, co všichni v terénu vědí už dva roky. Následně se jmenuje nový „koordinátor nápravných opatření“, jehož hlavním úkolem je generovat týdenní reporty pro vyšší management.
Z reálné práce se tak stává nekonečné divadlo, kde proces úplně sežral výsledek. Lidé v kancelářích tráví celé dny na schůzkách, kde se nepoužívají normální lidská slova, ale korporátní newspeak plný synergií, flexibilních mindsetů a agilních přístupů. Vyplňují se tabulky kvůli tomu, aby jiný člověk v jiné kanceláři mohl tato data překlopit do barevného grafu a ten pak ukázat na schůzce řediteli, který ho stejně jen zběžně přelétne pohledem. Celý ten kolos spotřebovává obrovské množství energie a peněz, ale jeho reálný výstup pro koncového zákazníka je naprosto nulový.
Frustrace za padesát tisíc měsíčně
Mnoho lidí by si mohlo říct, že sedět v klimatizované kanceláři, pít drahou kávu a brát solidní peníze za přeposílání e-maily je vlastně splněný sen a pohodlný život. Jenže lidská psychika funguje jinak. Člověk má přirozenou potřebu vidět za sebou výsledky své činnosti. Truhlář na konci dne vidí hotovou skříň, zedník zeď a operátor krabice s hotovými výrobky. Korporátní úředník vidí jen stovku nepřečtených zpráv a pocit, že kdyby dnes vůbec nevstal z postele, nic by se nezměnilo.
Tento permanentní pocit zbytečnosti vede k obrovské vnitřní frustraci a vyhoření. Lidé vědí, že jejich práce nemá smysl, a vědí, že to ví i jejich šéf, ale všichni společně hrají hru na hrdinné budování firemního úspěchu, protože z toho žijí jejich hypotéky. Je to psychologické vězení moderní doby, kde se lidská inteligence a kreativita mění na drobné v soukolí byrokratického aparátu.
Návrat k zemi a selským kořenům
Zatímco vysoký management vesele oslavuje spuštění nových projektů a na papíře škrtá náklady, reálný svět kolem nás začíná vystavovat účet. Nedostatek lidí, kteří umí vzít do ruky šroubovák, opravit motor nebo správně nastavit stroj, začíná být kritický. Společnost se dostala do fáze, kdy máme nadbytek těch, kteří umí o práci mluvit, prezentovat ji a kontrolovat, ale fatálně nám chybí ti, kteří ji umí skutečně udělat.
Možná je nejvyšší čas přestat se klanět umělým manažerským titulům a vrátit se k obyčejné logice. Skutečná hodnota firmy se totiž neměří počtem pater v administrativní budově ani tloušťkou výroční zprávy, ale tím, co se reálně odehrává dole – tam, kde se lidé potí a kde věci opravdu vznikají. Dokud tohle nepochopíme, budeme dál žít v zemi koordinátorů ničeho, kde se papír stal důležitějším než samotný život.
