Článek
Kdysi to byly dlouhé vlasy, džíny z Tuzexu a „ta jejich divná hudba“. Dnes jsou to barvy na hlavě, telefony v ruce a řeči o konci světa. Mezi máničkou z roku 1974 a dnešním mladým člověkem je sice padesát let propast, ale reakce okolí je pořád stejná: „Co z nich proboha vyroste? To za nás se muselo makat!“
Provokace vzhledem
Pro máničku byly dlouhé vlasy v době komunismu symbolem svobody. Nebyl to jen účes, byla to pozvánka k výslechu. Sousedé na ně koukali jako na špínu, co jen kazí mládež.
Dnešní mladí na to jdou jinak. Mají tetování, piercingy nebo nosí oblečení, ve kterém vypadají jako ze sci-fi filmu. Zatímco tehdy máničky dráždily funkcionáře KSČ, dnešní mladí dráždí „strážce normálnosti“ pod články na internetu. V obou případech jde o to samé: O právo vypadat podle svého a nebýt za to hned za kriminálníka.
Útěk do vlastního světa
Máničky utíkaly do „vnitřního exilu“. Na chaty, do zakouřených hospod a k nahrávkám, co se tajně kopírovaly. Byl to jejich způsob, jak nezblbnout z té šedi kolem.
Dnešní generace má svůj exil v mobilu. Mají tam své party, mluví o věcech, kterým rodiče nerozumí, a vytvářejí si svět, kam dospělí nesmí. Starší na to nadávají, že jsou „pořád na tom mobilu“, ale je to stejný útěk jako tehdy do té hospody. Prostě chtějí mít klid od keců o tom, jak mají žít.
Mluva, které nikdo nerozumí
Underground měl svůj slang, své vtípky a šifry, kterým policajti nerozuměli. Byl to jejich tajný jazyk.
Dnešní mladí mají svoje výrazy, které pro kohokoliv nad čtyřicet znějí jako cizí řeč. Největší vtip je v tom, že ti bývalí rebelové s vlasy po pás (dnešní dědové a tátové) dneska nadávají na „divnou mluvu“ svých vnuků úplně stejně, jako na ně kdysi ječeli domovní důvěrníci.
Strach z toho, co přijde
Máničky věděly, že kariéru neudělají, pokud nebudou poslouchat. Počítaly s tím, že budou mýt okna nebo házet uhlím. Jejich budoucnost byla nejistá kvůli politice.
Dnešní mladí mají jiný strach. Bojí se, co bude s přírodou, jestli seženou bydlení a co s nimi udělá technika. Ten pocit, že „svět tak, jak ho známe, končí“, tyhle dvě generace spojuje víc, než si chtějí připustit. Jedni žili ve stínu jaderné války, druzí v éře, kdy se na ně všechno valí z internetu.
Závěrem: Trocha rejpání
Je to trochu k smíchu. Sledujeme bývalé rebely, co kdysi utíkali před policií, jak dneska nejvíc nadávají na mladé, že jsou „jiní“. Zapomněli už, jaké to bylo, když na ně lidi na ulici ukazovali prstem jen proto, že nevyčnívali z řady?
Doba se změnila, ale lidská nátura ne. Máničky i dnešní mládež jsou jen zrcadlo, ve kterém vidíme vlastní strach ze všeho, co není podle našich šablon.
Připadá vám, že se historie opakuje, nebo jsou dnešní mladí vážně z jiného těsta? Jsou to jen rozmazlené děti, nebo byste je tehdy v tom Rudolfově našli taky?
