Článek
Lekce první: Půjčka jako matematická chyba
Sedíme u televize a běží reklama na rychlý úvěr. Veselí lidé si odnášejí novou televizi a tváří se, jako by právě vyhráli v loterii. Můj syn se na mě podívá s výrazem naprostého nepochopení:
„Tati, proč ti lidé vypadají tak šťastně? Vždyť si ty peníze jen půjčili. Teď je mají, ale zítra je budou muset vrátit. A k tomu ještě něco navíc. Proč to dělají? Vždyť je to k ničemu. Jen si tím vyrobili problém na potom.“
Zkuste vysvětlit dítěti s PAS princip spotřebního úvěru. Pro něj je to systémová chyba. Půjčka minus splátka rovná se nula. A s úroky je to dokonce hluboké mínus. Jeho logika neuznává naše „chci to mít teď hned“.
Vidí jen neefektivní pohyb, který nedává smysl. A ruku na srdce, má pravdu. Náš finanční systém stojí na tom, že tuhle základní logiku vědomě potlačujeme.
Lekce druhá: Karta nejsou peníze, ale jen data
Nedávno jsem mu chtěl posílat kapesné na kartu. Moderní, bezpečné, digitální. Jenže u něj jsem narazil na zeď.
„To nechci. To nejsou peníze,“
Vysvětluji mu, že na té plastové kartičce jsou uložena čísla, za která si koupí hru nebo sladkost.
„Ale čísla nejsou věc, tati. Čísla jsou jen informace. Peníze musíš mít v ruce. Když někomu dám peníze, on mi dá věc. To je férová výměna. Ale když pípnu kartou, nic se fyzicky nestalo. Jen se změnilo číslo na displeji. To nedává smysl.“
Zatímco my žijeme v digitální době, on potřebuje hmatatelnou realitu. Pro něj jsou virtuální peníze příliš tekuté a nedůvěryhodné. Potřebuje vidět, že hodnota skutečně odešla z ruky do ruky.
Lekce třetí: Humanita versus válka
Nejsilnější moment přišel u večerních zpráv. Nejdřív běžela reportáž o lékařském zázraku: operatér ovládal robota na dálku a zachránil pacientovi život. Fascinující pokrok. Hned v závěsu ale přišla zpráva z válečné fronty. Záběry na drony a rakety, které lidé ovládají na dálku, aby ničili.
Syn se na mě otočil s otázkou, na kterou neexistuje správná odpověď:
„Tati, proč ten lékař tak složitě zachraňuje životy, když se ti lidé ve vedlejší zprávě sami zabíjejí? Proč vyrábíme roboty na operování a pak roboty na střílení? To přece nedává žádný smysl. Proč se to dělá?“
Zkoušel jsem mu vysvětlit, že lidé ty zbraně mají, protože mají strach. Že se jimi vlastně brání. Podíval se na mě s upřímným smutkem:
„A proč ty zbraně vlastně existují? Proč se bojuje zbraněmi proti zbraním? To je jako hasit oheň benzínem. Nedává to smysl.“
Kdo je tady vlastně „mimo“?
Život se synem s PAS mě učí jednu věc: My „normální“ jsme mistři v obelhávání sebe samých. Vytvořili jsme si složité konstrukty, dluhy, virtuální měny, morální výmluvy pro války a věříme jim, protože musíme, abychom v tomto světě mohli fungovat.
Můj syn tyhle nánosy nevidí. On vidí jen tu podstatu. Jeho otázky nejsou projevem diagnózy, jsou to otázky, které jsme my ostatní zapomněli pokládat, protože odpovědi na ně jsou až příliš přímočaré a bolestivé.
Většina dnešního dění není logická pro něj, ale popravdě, už ani pro mě. Rozdíl je jen v tom, že on má odvahu to říct nahlas a trvat na tom, aby věci dávaly smysl.
Možná bychom potřebovali víc takové „porouchané“ logiky. Možná bychom se pak konečně zastavili a přiznali si, jak moc jsme se od prostého rozumu vzdálili.
