Článek
Čím jsem starší, tím víc lidí se mi snaží vysvětlit, co je pro mě dobré. A čím míň mám energie, tím víc jsou si všichni jistí, že přesně vědí, co potřebuji. Je to zvláštní vývoj. Když jsem byl mladý, měl jsem spoustu vlastních názorů a nikdo je nezajímal. Teď, když bych nejradši žádné názory neměl, mi je všichni vnucují.
Dřív jsem byl dospělý člověk. Dneska jsem „senior“. A to je úplně jiná kategorie. Senior už podle všeho není bytost, která se rozhoduje sama. Senior je projekt. Senior je problém k řešení. Senior je někdo, komu je třeba poradit, ochránit ho, usměrnit ho a ideálně mu ještě prodat něco, co „je pro jeho dobro“.
Najednou mi všichni říkají, co mám jíst. Co mám pít. Jak mám spát. Jak mám sedět. Jak se mám hýbat. Kolik mám chodit. Kolik nemám chodit. Co mám brát za léky. Co mám rozhodně nebrat. Co mám sledovat v televizi. Co bych sledovat neměl, protože je to negativní.
A nikdo se mě neptá, jestli mě to vůbec zajímá.
Nejvíc mě baví, že mi to většinou vysvětlují lidé, kteří jsou o třicet let mladší než já. Mají aplikace, grafy, studie a chytré hodinky. A já mám kolena, paměť a zkušenosti. A přesto oni vědí líp než já, co je pro mě dobré.
„Pane, měl byste víc chodit.“
Ano, měl. Ale taky bych měl méně bolet. To už mi nikdo neporadil, jak zařídit.
„Pane, neměl byste jíst tohle.“
Dobře. A co mám jíst? „Tohle zdravé.“ A chutná to? „No… hlavně je to zdravé.“
Celý svět je plný lidí, kteří mají strašnou potřebu mě vylepšovat. Optimalizovat. Modernizovat. Aktualizovat. Jako bych byl starý software, co už nefunguje podle nových pravidel. A oni mají pocit, že když mi nainstalují nový režim stravování, nový tarif a nový životní styl, tak se ze mě stane lepší verze mě.
Jenže já už o lepší verzi sebe nestojím. Já bych docela ocenil tu původní. Tu, co si mohla dát rohlík se salámem bez pocitu viny a jít si lehnout, aniž by to někdo nazýval „pasivitou“.
Nejhorší je, že všechno je „pro moje dobro“. To je nejsilnější argument na světě. Když mi někdo řekne, že něco dělá pro moje dobro, automaticky jsem v nevýhodě. Protože když protestuju, vypadám jako nevděčný, hloupý nebo nezodpovědný.
„My to myslíme dobře.“
Ano. To slyším tak často, že mám pocit, že by se to mělo tisknout na peníze. Na všechny. Protože všechno se dneska děje s dobrým úmyslem. I když mě to stojí víc peněz, víc času a víc nervů.
Doktor ví, co je pro mě dobré. Banka ví, co je pro mě dobré. Pojišťovna ví, co je pro mě dobré. Energetická firma ví, co je pro mě dobré. Operátor ví, co je pro mě dobré. Výživový poradce ví, co je pro mě dobré. Motivátor ví, co je pro mě dobré. Psycholog ví, co je pro mě dobré.
Já jediný to evidentně nevím.
A přitom mám pocit, že jsem celý život dělal přesně to, co bylo pro mě dobré. Pracoval jsem, vychoval děti, platil daně, staral se o sebe i o druhé. A teď, na stará kolena, mi všichni vysvětlují, že to vlastně dělám špatně.
Že jsem se měl víc hýbat. Méně stresovat. Lépe investovat. Správně pojistit. Zdravě jíst. Pozitivně myslet. Strategicky plánovat. A hlavně, že bych to měl začít dělat hned. Ideálně s jejich pomocí.
Za poplatek.
Celý ten systém je postavený na tom, že starší člověk už si není jistý sám sebou. Že začne pochybovat. Že si řekne: „Možná mají pravdu. Možná to fakt dělám špatně.“ A v tu chvíli přichází zlatý důl. Protože pochybující senior je nejlepší zákazník.
Nepotřebuješ mu nic vnucovat. Stačí mu vysvětlit, že existuje lepší způsob. A on už si sám začne myslet, že ten jeho je špatný.
Dřív jsem si myslel, že stáří přináší moudrost. Dneska mám pocit, že stáří přináší hlavně spoustu lidí, kteří tě chtějí opravovat. Vylepšovat. Směrovat. Zachraňovat. A hlavně – přesvědčovat.
Takže dneska žiju ve světě, kde mi úplně cizí lidé vysvětlují, co je pro mě dobré, zatímco já se snažím vzpomenout, kde mám brýle. A někdy si říkám, že největší svoboda ve stáří by nebyla v tom mít víc peněz nebo zdraví.
Ale v tom, aby mi občas někdo řekl:
„Jestli vám to takhle vyhovuje, tak to tak klidně dělejte.“
To by byla ta úplně nejlepší rada pro můj věk. A paradoxně jediná, kterou mi zatím nikdo nenabídl.
