Článek
MHD bývala místo. Dneska je to zásuvka na kolečkách. Nastoupím, chytnu se tyče – protože na sedadla už nemám věk ani lokty – a rozhlédnu se. A co vidím? Řadu mladých lidí v hlubokém předklonu, jako by právě uctívali svaté světlo displeje.
Sedí. Čumí. Posouvají prstem. A svět kolem neexistuje.
Když jsem byl mladý, v tramvaji se mluvilo. Smálo. Flirtovalo. Četly se noviny. Člověk věděl, že vedle něj sedí další člověk. Dneska vedle vás sedí obal na telefon s nohama. Komunikace probíhá výhradně mezi palcem a obrazovkou.
A teď přijde ta nejlepší část. Tramvaj cukne, já zavrávorám – přece jen gravitace už se mnou pracuje víc než dřív – a podívám se na nejbližšího mladíka. Sedí. Sluchátka v uších. Oči přilepené k displeji. Dělá, že mě nevidí. Ne že by mě přehlédl. On mě aktivně ignoruje.
A když si dovolím říct: „Mohl byste mě pustit sednout?“ tak se na mě podívá s výrazem, jako bych mu právě narušil přenos z Marsu.
Ten pohled znám. To je ten pohled: „Proč mě obtěžujete svou fyzickou existencí?“
Já obtěžuju? Já? Člověk, který celý život platil daně, aby tyhle tramvaje vůbec jezdily? Který makal, aby bylo na koleje, na řidiče, na elektřinu? A teď stojím jak starý věšák a mám pocit, že jsem vetřelec ve vlastním městě.
Jednou jsem si sedl vedle slečny, která měla mobil tak blízko obličeje, že jsem čekal, kdy do něj vdechne duši. Zvedla oči, povzdechla si a posunula se o dva centimetry, jako bych byl infekční.
Nejsem infekční. Jen jsem starý. A to je dneska asi horší.
Neříkám, že všichni jsou stejní. Občas se najde někdo, kdo vyskočí a pustí mě sednout dřív, než otevřu pusu. A já si říkám: civilizace ještě úplně nezkolabovala. Ale těch druhých je víc. Těch, co mají páteř ohnutou od displeje a svědomí odložené někde mezi notifikacemi.
Mladí v MHD dneska sedí jak sochy moderní doby. Sochy s powerbankou. A kdyby kolem nich proběhl požár, nejdřív by si to natočili na story.
Možná jsem nespravedlivý. Možná je to jen jiná doba. Jenže respekt není módní trend. Respekt je základní výbava. A když vidím zdravého dvacetiletého kluka, jak dělá, že spí, aby nemusel uvolnit místo, tak si říkám, že problém není v technologii. Problém je v páteři. Té morální.
Jednou jsem si zkusil experiment. Nastoupil jsem, postavil se přímo před sedícího mladíka a díval se na něj. Dlouho. Mlčel jsem. On cítil můj pohled, ale odmítal zvednout oči. To byla bitva vůlí. Já versus jeho displej.
Prohrál jsem. Vystoupil dřív.
A víte, co je na tom největší ironie? Až budu jednou opravdu potřebovat pomoc, až se mi podlomí kolena víc než jen symbolicky, tak tito digitální asketi budou sdílet citáty o úctě ke starším. Online. S hashtagem.
MHD je dneska laboratoř empatie. A výsledky nejsou povzbudivé.
Nechci zpátky minulý režim, nechci zpátky staré časy. Chci jen obyčejné gesto. Pohled. Uznání, že tu stojí člověk, ne překážka mezi vámi a Wi-Fi signálem.
Takže ano, jsem ten dědek, co si dovolí existovat v tramvaji. Ten, co občas nahlas brblá. Ale víte co? Dokud budu stát, budu to říkat. Protože mlčet znamená přijmout, že ohnutý krk je nová norma a slušnost jen zastaralá aplikace bez aktualizace.
A já si odmítám stáhnout svět, kde je normální dělat, že nevidím toho, kdo stojí přede mnou.
Jestli je budoucnost o tom, že sedíme vedle sebe a každý žije v jiné obrazovce, tak mi dejte klidně místo u okna. Budu se dívat ven. Tam je ještě skutečný svět. A ten zatím nepotřebuje nabíječku.
