Článek
Čtyřicet let jsem makal. Ne „pracoval“, makal. Ráno tma, večer tma. Fabrika, směny, montérky, mozoly. Státu jsem odevzdal víc než půlku života a pořádný kus výplaty k tomu. Nikdy jsem se neptal, jestli se mi to vrátí. Říkali nám, že systém funguje. Že kdo poctivě dělá, bude mít ve stáří klid. Tak teď ten klid mám. Klid před výplatní páskou. Klid před složenkami. A hlavně klid před lednicí, ve které je světlo dražší než obsah.
Dneska stojím v lékárně a počítám, jestli si vezmu všechny prášky, nebo jen ty nejdůležitější. Tlak, srdce, klouby. Lékař říká, že je mám brát pravidelně. Peněženka říká, že pravidelně můžu leda tak dýchat. A to ještě pokud vláda nezavede poplatek za vzduch.
Celý život jsem slyšel, že musíme být solidární. Platit daně, odvody, přispívat na školství, zdravotnictví, infrastrukturu, na budoucnost. Ta budoucnost přišla. A víte co? Sedí v kanceláři, bere násobek mého důchodu a vysvětluje mi v televizi, že si musím utáhnout opasek. Já už nemám co utahovat. Mně už zbývá jen knoflík u košile.
Stát má miliardy na všechno možné. Na nové úřady, na poradce poradců, na studie o tom, proč lidé nemají děti. Na kampaně, na reklamy, na zahraniční mise, na kdejaký projekt s názvem, který zní jako sci-fi film. Jen když přijde řeč na seniory, najednou slyšíme o rozpočtové odpovědnosti. Najednou jsme přítěž. Náklad. Statistika.
Prý se máme uskromnit. To je hezké slovo. Uskromnit. To říká někdo, kdo si dal oběd za částku, za kterou já přežiju týden. Uskromnit se můžu tak, že si místo másla koupím margarín. Místo masa těstoviny. Místo léků čaj z heřmánku. A místo topení si vezmu druhý svetr. To je ta moderní důchodová reforma? Dva svetry a bylinkový čaj?
Víte, co je největší ironie? Když jsem byl mladý, poslouchal jsem, že důchodci brzdí pokrok. Teď jsem důchodce a slyším, že mladí to mají těžké a my jsme ti privilegovaní. Privilegovaný jsem tak maximálně v tom, že mám čas. Čas přemýšlet, kde se stala chyba. Čas sledovat, jak se z práce stala skoro hanba a ze slušnosti slabost.
Nechci luxus. Nechci dovolenou u moře ani nové auto. Chci si koupit léky bez toho, abych přemýšlel, jestli si pak dám večeři. Chci zaplatit energie bez toho, abych se bál otevřít vyúčtování. Chci mít pocit, že těch čtyřicet let nebyla jen levná brigáda pro stát.
Říkají, že populace stárne. To je pravda. A víte proč? Protože ti mladí, co dneska makají, jednou zestárnou taky. A jestli si někdo myslí, že se jich to netýká, tak ať si tenhle článek schová. Až budou stát v lékárně a počítat drobné, možná si vzpomenou na naštvaného dědka, který si dovolil říct nahlas, že král je nahý.
Nechci lítost. Chci respekt. Nechci almužnu. Chci spravedlnost. Jestli má stát miliardy, ať je utrácí chytře. Ale ať mi nikdo neříká, že na vlastní seniory nejsou peníze. My jsme ten stát budovali. My jsme ho platili. A jestli se dneska nevejdeme do rozpočtu, tak je možná špatně ten rozpočet – ne my.
A víte co? Já už se nebojím být nepohodlný. V mém věku už člověk nemá co ztratit. Kromě důstojnosti. A tu si vzít nenechám.
