Článek
Když jsem přišel do domova důchodců, myslel jsem si, že to bude klid. Ticho. Knížky. Křížovky. Maximálně občas někdo umře a pak se jede dál. Omyl. Nastoupil jsem do nejtvrdší reality show svého života. Bez kamer, ale s daleko větší mírou intrik, pomluv a psychického teroru.
Tady se nehraje o slávu. Tady se hraje o lepší pokoj. O výhled. O spolubydlícího, co nechrápe. O místo blíž k jídelně. O pokoj, kde nesmrdí topení a kde není slyšet paní Nováková, jak v noci mluví se svým mrtvým manželem.
První pravidlo domova důchodců zní: nikdy nevěř nikomu, kdo se na tebe usmívá. Druhé pravidlo: kdo se na tebe neusmívá, ten už o tobě mluvil s personálem.
Hned první týden jsem pochopil, že existují aliance. Skupiny. Kliky. Tady má každý někoho. Paní z druhého patra drží při sobě. Vozíčkáři mají vlastní mafii. A pak jsou tu samotáři, co se tváří, že nikoho nepotřebují, ale ve skutečnosti jsou nejnebezpečnější, protože sbírají informace.
Informace jsou měna. Kdo ví, kdo chrápe, kdo pomočuje postel, kdo má děti v Německu a kdo už nikoho, ten má moc. A s mocí se tady obchoduje. „Já neřeknu, že smrdíš, když ty neřekneš, že já beru dvoje prášky navíc.“
Největší drama se točí kolem pokojů. Existují lepší a horší. Lepší mají okno na zahradu. Horší na parkoviště. Nejhorší na zeď. A absolutní peklo je pokoj vedle sesterny, kde slyšíte každé pípnutí, každý kašel a každou noční debatu o tom, kdo zase upadl.
A když se uvolní lepší pokoj? To je jako když v Survivoru vyhlásí individuální imunitu. Najednou jsou všichni strašně milí. Všichni nosí koláče. Všichni si vzpomenou, že sestřička je vlastně strašně hodná. A všichni náhodou zmíní, že by jim ten současný pokoj „už zdravotně nevyhovoval“.
Viděl jsem paní, co tři roky sotva mluvila, jak se najednou během jednoho dne stala extrovertní, komunikativní a přátelská. Důvod? Uvolnil se pokoj s balkonem. Za týden tam bydlela. A už zase nemluvila.
Intriky jsou každodenní chleba. Někdo řekne, že jiný „má horší paměť“. Někdo naznačí, že „by možná potřeboval víc péče“. Přeloženo: pryč s ním, já chci jeho místo.
Nejhorší jsou falešná přátelství. Tady se kamarádí jen do chvíle, než se objeví výhoda. Dneska spolu pijete kafe. Zítra tě ten samý člověk nahlásí, že jsi prý v noci chodil po chodbě bez pantoflí. A šup, máš problém.
A pak jsou tu legendární postavy. Strategové. Ti, co nikdy nic neříkají nahlas, ale všechno vědí. Sedí na lavičce, krmí holuby a mezitím mají přehled o tom, kdo má jakou diagnózu, kdo si stěžoval a kdo má šanci na přesun.
Domov důchodců není sociální zařízení. Je to reality show bez scénáře, kde se hraje na vyřazování, sympatie a přežití. Jen místo hlasování diváků rozhoduje zdravotní stav, známosti a schopnost lézt personálu do zadku.
A výhra? Lepší pokoj. Klidnější noc. O metr kratší cesta na oběd. Možnost umírat s trochu hezčím výhledem.
Smrt tu není konec. Smrt je uvolnění pozice. A když někdo umře, první reakce není smutek. První reakce je ticho. A pak otázka:
„A kdo půjde do jeho pokoje?“
Protože v téhle reality show nikdo nevypadává. Jen se přesouvá. A všichni hrají až do konce. I když už dávno zapomněli, proč vlastně.
