Článek
Dřív se z nudy šlo ven. To byla celá filozofie. Nikdo to neřešil, nikdo to neanalyzoval, nikdo z toho nedělal životní krizi. Prostě ses nudil, tak jsi vylezl z bytu. A co se stalo venku, to se stalo. Někdy nic, někdy všechno, ale hlavně to nebylo doma u přemýšlení.
My jsme se nudili kolektivně. To bylo důležité. Sešli jsme se před barákem, všichni jsme stáli, nikdo nic nevěděl a někdo nakonec řekl: „Tak kam jdeme?“ A šli jsme. Bez cíle, bez plánu, bez aplikace, která by nám spočítala, jestli je to efektivní využití času.
Dneska se mladý nudí sám. Leží doma, kouká do stropu, má v ruce mobil, ale stejně má pocit prázdna. A místo aby šel ven, tak otevře internet a začne číst články typu „Co dělat, když cítíš vnitřní prázdnotu“. My jsme cítili vnitřní prázdnotu maximálně tehdy, když jsme neměli v lednici salám.
Dřív nuda znamenala, že je hezky a nic se neděje. Dneska nuda znamená, že se neděje nic smysluplného. To je obrovský rozdíl. My jsme neřešili smysl. My jsme řešili, jestli má někdo balón, kolo nebo aspoň otlučený míč.
Když jsme se nudili doma, tak nám rodiče řekli: „Tak běž ven.“ Hotovo. Žádná diskuse, žádná terapie, žádné ptaní, co cítíme. Prostě ven. A venku jsi buď potkal kamarády, nebo jsi chodil po ulicích a koukal, co kde je. A z ničeho se stalo něco. Někdo přišel s blbým nápadem a byl program na celé odpoledne.
Dneska má mladý doma celý svět. Filmy, seriály, hry, hudbu, sociální sítě, cizí životy v přímém přenosu. A přesto se nudí víc než my, co jsme měli maximálně tři programy v televizi a na jednom stejně běžely zprávy.
Rozdíl je v tom, že my jsme nudu brali jako stav. Dneska je to problém. Diagnóza. Signál, že něco není v pořádku. Když se dneska někdo nudí déle než deset minut, začne si myslet, že má špatný život. My jsme se nudili celé léto a říkali jsme tomu prázdniny.
Dneska když se mladý nudí, tak začne přemýšlet: Dělám to, co mě naplňuje? Jsem na správné cestě? Má moje existence smysl? My jsme si kladli otázku maximálně: Kam jdeme? A odpověď byla: Nevím, ale jdeme.
Nuda byla dřív motor. Z nudy vznikaly průšvihy, lásky, přátelství i rozbitá kolena. Dneska je nuda spíš spouštěč úzkosti. Místo aby člověk něco udělal, tak se ponoří do sebe a začne pitvat vlastní pocity jak patolog na noční směně.
My jsme se nepotřebovali realizovat. My jsme se potřebovali zabavit. A to je obrovský rozdíl. Realizace je náročná, zábava je jednoduchá. Zábava nevyžaduje smysl, stačí pohyb a lidi.
Dneska musí mít všechno význam. I volný čas musí být kvalitní, rozvojový, ideálně ještě produktivní. Když si jen tak sedíš a koukáš do blba, máš pocit, že promrháváš život. My jsme do blba koukali systematicky a říkali jsme tomu „nicnedělání“.
A víš co? Ono to nicnedělání bylo možná to nejzdravější. Hlavu jsi měl prázdnou, tělo unavené, myšlenky jednoduché. Nikdo tě nenutil přemýšlet o tom, kým jsi, kam směřuješ a jestli jsi dost autentický.
Dneska je člověk tak zahlcený možnostmi, že se bojí jen tak jít ven bez cíle. Co když zrovna teď promarní nějakou příležitost? Co když by měl místo procházky budovat osobní značku? My jsme budovali maximálně svaly na kole a sebevědomí na tom, že jsme trefili plechovku kamenem.
A tak mám pocit, že dřív byla nuda začátkem příběhu. Dneska je začátkem krize. My jsme šli ven a něco se stalo. Dneska se zůstane doma a něco se řeší. Smysl, identita, prázdnota, existence.
Možná by dnešním lidem prospělo občas se nudit po staru. Bez mobilu, bez cílů, bez hlubokých otázek. Prostě vstát, jít ven a nechat svět, ať se stane. Protože smysl života se většinou neřeší na gauči. Ten se obvykle potká někde cestou, když jdeš ven jen proto, že se doma už fakt nudíš.
