Článek
Všechno to začalo nenápadně. Jako většina historických katastrof. Na nástěnce v přízemí se objevil jídelní lístek: pondělí – čočka s vejcem a okurkou. Na první pohled nic zvláštního. Tradiční jídlo. Levné. Zdravé. Dietní. Ideální pro lidi, kteří už stejně nemají co ztratit.
Jenže někdo udělal zásadní chybu. Zapomněl se zeptat nás.
Čočka je totiž symbol. Čočka není jídlo. Čočka je trauma. Čočka je vzpomínka na školní jídelny, na vojnu, na doby, kdy se jedlo to, co bylo, a ne to, co člověk chtěl. Čočka je jídlo poražených.
A my už jsme poražení dost dlouho.
První odpor přišel v podobě ticha. Lidé si u nástěnky četli lístek a nic neříkali. Jen přivírali oči, kroutili hlavou a odcházeli. Druhá fáze byla šeptání. „Zase čočka.“ „Minule byla taky.“ „To si z nás dělají srandu.“
Třetí fáze už byla otevřená rebelie.
V jídelně se začaly objevovat první prázdné talíře. Ne že by lidé nejedli. Oni odmítli. Seděli u stolu, koukali na talíř a tvářili se, jako by tam ležela mrtvá krysa. Někteří si přinesli vlastní rohlíky. Jiní si objednali pizzu. Ano, v domově důchodců. To je asi tak, jako kdyby si vězni v kriminále objednali sushi.
A pak to někdo řekl nahlas:
„My chceme hranolky.“
To byl okamžik zlomu. Slovo hranolky se rozšířilo jídelnou rychleji než chřipka. Najednou ho opakovali všichni. Lidi, co celý život nadávali na fast food, najednou toužili po smažených bramborách jako po svobodě.
„Aspoň jednou!“
„Celý život jím, co musím!“
„Já už nechci zdravě, já už chci dobře!“
Personál byl v šoku. Nikdo nečekal, že největší odpor v historii zařízení nevznikne kvůli péči, lékům nebo hygieně, ale kvůli luštěnině.
Jedna sestřička se pokusila situaci uklidnit vysvětlením, že čočka je zdravá, má bílkoviny a vlákninu. To byla strategická chyba. Když chcete starého člověka naštvat, začněte mu vysvětlovat, co je zdravé.
„Já už nepotřebuju vlákninu!“
„Mně už je jedno, jestli budu mít cholesterol!“
„Já chci umřít po hranolkách, ne po čočce!“
V tu chvíli to už nebyla vzpoura. Bylo to hnutí. Lidé, co se roky hádali kvůli hloupostem, se najednou sjednotili. Ležáci, chodící, dementní, lucidní – všichni za jedno: pryč s čočkou.
Někdo navrhl petici. Někdo navrhl stávku. Jeden pán dokonce prohlásil, že dokud nebudou hranolky, tak „nebude brát prášky“. To už zavánělo terorismem.
A víte, co je na tom nejhorší? Oni měli pravdu.
Celý život posloucháme, co máme dělat. Co jíst. Jak žít. Co je zdravé. Co není vhodné. Co se má. Co se nemá. A pak, když jsme konečně ve fázi, kdy už je to vlastně jedno, nám někdo zase dá čočku.
Rebelie seniorů není o jídle. Je o kontrole. O posledním kousku svobody. O tom, že když už nemůžu rozhodovat o ničem jiném, chci aspoň rozhodovat o tom, co mám na talíři.
Nakonec kuchyně ustoupila. Neoficiálně. Druhý den byly k obědu hranolky s řízkem. Jídelna byla plná. Lidi se smáli. Dokonce i paní, co tři roky nemluvila, si přidala.
A já si uvědomil jednu věc:
Největší revoluce v životě starého člověka není změna režimu.
Největší revoluce je, když mu konečně dají to, co chce.
A ne to, co je pro něj „správné“.
