Článek
Člověk si ve stáří myslí, že už ho v dopravě nic nepřekvapí. Viděl jsem opilé studenty, zpívající fanoušky, lidi, co jedli kebab v osm ráno, i pána, který si v tramvaji stříhal nehty. Ale nic mě nepřipravilo na to, že jedno obyčejné odpoledne nastoupím do tramvaje a absolvují povinný audiokurz „Život jedné cizí holky v přímém přenosu“.
Sedla si naproti mně. Mladá, hezká, mobil v ruce, sluchátka jen na ozdobu, protože hlas měla takový, že by bez problému ozvučila menší festival. A hned po zavření dveří začala: „No a on mi včera vůbec nenapsal, chápeš? Vůbec!“
Nechápal jsem, ale už jsem byl vtažen do děje.
Během prvních dvou zastávek jsem se dozvěděl, že se jmenuje Bára, že má bývalého, současného, potenciálního a jednoho, co „je jen kamarád, ale vlastně ne“. Věděl jsem, že drží dietu, ale včera snědla pizzu. Že její matka je toxická. Že její terapeut říká, že si má vážit sama sebe. A že ten blbec Martin si jí prostě nezaslouží.
Nevěděl jsem, kdo je Martin, ale už jsem ho nenáviděl.
Zajímavé je, že celá tramvaj se během minuty změnila v publikum. Lidi, co normálně zírají z okna nebo do mobilu, najednou nenápadně poslouchali. Pán přede mnou sundal sluchátka. Paní vedle mě přestala číst leták z lékárny. Dokonce i řidič zpomalil, jako by nechtěl přeslechnout pointu.
Byli jsme kolektivní terapeutická skupina bez možnosti odhlášení.
Bára mezitím pokračovala: „A já mu říkám, že když mi neodepíše do pěti minut, tak je to red flag. A on že byl ve sprše. Ve sprše! Jako fakt?“
Ve sprše. V tu chvíli jsem si uvědomil, že svět se posunul někam, kde už ani voda neteče dost rychle na omluvu.
Během jízdy jsem se dozvěděl víc než o vlastních vnoučatech. Znal jsem jména jejích kamarádek, věděl jsem, kdo s kým spal, kdo komu dluží peníze, kdo má úzkosti, kdo bere antikoncepci a kdo „je hrozně pasivně agresivní, ale tak jako nenápadně“.
Nenápadně. To slovo použila pro člověka, zatímco sama mluvila hlasitěji než hlášení o výlukách.
Nejhorší bylo, že se nedalo uniknout. V tramvaji nemáte kam jít. Nemůžete si zacpat uši, protože vypadáte divně. Nemůžete vystoupit, protože jedete domů. Nemůžete nic říct, protože to není vaše dcera, ale cizí člověk, který právě veřejně rozebírá svůj intimní život mezi zastávkami Krematorium a Nákupní centrum.
Takže sedíte. Posloucháte. A postupně se stáváte součástí příběhu.
Ve čtvrté zastávce jsem už měl jasno: Bára by se měla rozejít. Martin je problém. Ten kamarád není kamarád. Matka potřebuje terapii. A pizza v dietě je úplně v pohodě.
Kdyby se mě zeptala na názor, byl bych připraven.
Největší ironie je, že ona mluvila s jedním člověkem na druhém konci telefonu. Ale slyšelo ji minimálně dvacet lidí. A všichni jsme měli kompletní kontext. Kdyby se Martin teď objevil v tramvaji, polovina osazenstva by ho byla schopná okamžitě konfrontovat.
„Tak ty jsi ten, co neodepisuje ve sprše?“
Ve stáří člověk zjistí, že soukromí už neexistuje ani pro mladé. My jsme si kdysi šeptali na lavičce, psali dopisy, zavírali se do pokojů. Dneska se celý život řeší nahlas, v MHD, s reproduktorem zapnutým na maximum a bez sebemenšího podezření, že by to někoho mohlo zajímat.
A ono to zajímá. Protože lidi milují cizí příběhy. Jsou lepší než vlastní. Nemusíte je řešit, ale můžete je prožívat.
Když jsem vystupoval, věděl jsem o Báře víc než její kamarádky. Věděl jsem, že dneska jde na víno, že možná napíše Martinovi, i když by neměla, a že si zítra zase bude stěžovat.
A ona o mně nevěděla nic. Jen že jsem starej pán, co seděl naproti a tvářil se, že kouká z okna.
Přitom jsem byl plně emocionálně investovaný.
Domů jsem dorazil s pocitem, že jsem nejel tramvají, ale absolvoval telenovelu v přímém přenosu. Tři zastávky. Dvacet minut. Celý jeden život.
A pochopil jsem, že dnešní mladí už nepotřebují deník, zpovědnici ani terapeuta. Mají telefon. A tramvaj. A publikum, které sice mlčí, ale ví úplně všechno. A upřímně? Příště si radši sednu blíž. Protože mě fakt zajímá, jestli mu nakonec odpíše.
