Článek
Před volbami jsem hrdina. Po volbách jsem problém.
To není metafora. To je zkušenost. Vždycky když se blíží volby, najednou si na nás vzpomenou. Důchodci. Senioři. Dříči, kteří vybudovali tuhle zemi. Najednou jsme moudří, zkušení, zasloužilí. Politik si se mnou potřese rukou, usměje se do kamery a mluví o důstojném stáří.
Jakmile se zavřou volební místnosti, z hrdiny je přítěž. Z „pilíře společnosti“ je rozpočtová zátěž. Z člověka, který celý život platil daně, je číslo v tabulce, které je potřeba zkrotit.
Celý život jsem makal. Žádné zkratky, žádné úlevy. Směny, přesčasy, brigády navíc, abych uživil rodinu. Když bylo potřeba šetřit, šetřili jsme. Když bylo potřeba přidat, přidali jsme. Nikdy jsem nečekal, že mi někdo něco dá zadarmo. Ale čekal jsem, že až zestárnu, nebudu se cítit jako obtížný hmyz, který stojí stát příliš mnoho peněz.
Před volbami slyším: „Postaráme se o vás.“
Po volbách slyším: „Musíme konsolidovat veřejné finance.“
Zvláštní, že ta konsolidace začíná vždycky u nás. Ne u předražených zakázek. Ne u armády poradců. Ne u nekonečných projektů, které nikdo nechápe. Začíná u důchodců, kteří si dovolili dožít se vyššího věku.
Když si dovolím říct, že z důchodu sotva zaplatím nájem, energie a léky, dozvím se, že jsem privilegovaný. Že mladí to mají těžké. Možná mají. Ale víte kdo je vychoval? Kdo jim platil školy? Kdo pracoval, aby tahle země měla z čeho růst? My. Ta generace, která dnes počítá každou korunu u pokladny.
Nechci být proti mladým. Nechci válku generací. Ale odmítám být obětním beránkem pokaždé, když se státní kasa dostane do potíží. Odmítám poslouchat, že si musím „utáhnout opasek“, když už mi z něj zbývá jen dírka na konci.
Stát mi slíbil důstojnost. Říkal: pracuj, přispívej, buď zodpovědný – a ve stáří budeš mít jistotu. Realita? Důstojnost se přepočítává podle aktuálního rozpočtového schodku. Když je dobrý rok, jsme oslavováni. Když je špatný rok, jsme přítěž.
Almužna. To je to slovo, které mi běží hlavou pokaždé, když slyším o „valorizaci“, která sotva pokryje zdražení rohlíků. Když slyším, že musíme být realističtí. Já jsem realista celý život. Realita je, že ceny rostou rychleji než moje penze. Realita je, že léky nejsou levnější jen proto, že jsem pracoval čtyřicet let.
Víte, co bolí nejvíc? Ne ty peníze. Bolí ten tón. To, jak se o nás mluví. Jako o problému, který je potřeba řídit. Optimalizovat. Zefektivnit. Jako bychom nebyli lidé, ale položky v excelové tabulce.
Před volbami jsme hrdinové národa.
Po volbách jsme přítěž rozpočtu.
A přitom jsme pořád ti samí lidé. Jen o pár měsíců starší. Jen o pár slibů chudší.
Nechci luxus. Nechci speciální zacházení. Chci jen to, co mi bylo slíbeno: důstojné stáří. Možnost zaplatit bydlení, jídlo a léky bez pocitu, že žiju na hraně. Možnost nebát se otevřít obálku s vyúčtováním. Možnost necítit se jako omyl systému.
Možná jsem jen naštvaný dědek. Možná se to dnes nenosí. Ale řeknu to naplno: stát, který zapomene na své seniory, zapomene jednou i na všechny ostatní. Protože každý, kdo má to štěstí dožít se stáří, se jednou ocitne na téhle straně barikády.
A až se to stane, vzpomeňte si, jak snadno se z hrdiny stává přítěž. Stačí jedny volby.
