Článek
Do domova důchodců jsem nastupoval s romantickou představou, že si konečně odpočinu. Žádné povinnosti, žádné schůzky, žádní lidé. Budu sedět v křesle, koukat z okna, číst knížky a maximálně se pohnu, když bude oběd. V podstatě takový luxusní režim „nerušit“. Realita? Připadal jsem si spíš jako v reality show, kde jsem podepsal smlouvu na účast v nekonečné společenské hře bez možnosti vystoupit.
Hned první den mi někdo zaklepal na dveře s otázkou: „Nejdeš na bingo?“ Řekl jsem, že ne, že si chci odpočinout. Odpověď zněla: „No jo, ale když nepůjdeš, tak tam budeme jen tři.“ V tu chvíli jsem pochopil, že odpočinek je tady považovaný za antisociální chování.
V domově se totiž pořád něco děje. Ranní cvičení, dopolední kvíz, odpolední tvoření, večer společné sledování televize. Když se náhodou nic neděje, okamžitě se to napraví. Někdo vymyslí hru, někdo začne vyprávět příběh, někdo se pohádá a máte program na další dvě hodiny.
Největší past je, že to všechno vypadá nevinně. „Jen si zahrajeme karty.“ Jenže karty se hrají tři hodiny, během nichž se řeší politika, nemoci, ceny pohřbů a to, kdo komu včera snědl jogurt. Odcházet se nesluší. Jakmile vstanete, všichni se na vás podívají, jako byste právě opustil vlastní svatbu.
Bingo je kapitola sama pro sebe. Myslel jsem, že je to hra pro lidi, co už nemají reflexy. Omyl. Je to psychologická bitva. Všichni jsou extrémně soustředění, napjatí a podezřívaví. Když někdo vyhraje dvakrát po sobě, začnou se šířit konspirační teorie, že má domluvené lístky. Jednou paní skoro obvinili z manipulace s osudem.
Já jsem chtěl hlavně klid. Jenže tady klid neexistuje. Když sedím sám na pokoji, někdo přijde. Když si jdu sednout na lavičku ven, přisedne si ke mně někdo, kdo mi začne vyprávět životní příběh od roku 1956. Když si nasadím sluchátka, stejně slyším klepání na dveře a otázku: „Co posloucháš?“
Domov důchodců funguje jako permanentní sociální experiment. Jste pořád s lidmi, pořád se mluví, pořád se něco sdílí. Všichni vědí všechno o všech. Kdo špatně spí, kdo má novou protézu, kdo byl u doktora a komu se zhoršila paměť. Soukromí je tu pojem z cizí planety.
Největší ironie je, že když jsem byl mladý, neměl jsem čas na lidi. Teď mám čas a nemám před nimi kam utéct. Společenská hra nemá konec, nemá vítěze a nemá pauzu. Jediný způsob, jak si odpočinout, je jít na záchod a doufat, že tam nikoho nepotkám.
Jednou jsem se pokusil opravdu odpočívat. Zavřel jsem se na pokoji, zhasl světlo a dělal, že spím. Po deseti minutách někdo zaklepal: „Nechceš jít na procházku?“ Po dvaceti minutách: „Nepůjdeš na kávu?“ Po půl hodině: „Sestřička se ptá, jestli se necítíš osaměle.“ Přitom já jsem byl v životě šťastnější než v tu chvíli.
Tady se totiž samota bere jako problém. Kdo je sám, ten je smutný. Kdo je smutný, ten potřebuje společnost. A tak vás společnost pronásleduje jako léčebná metoda. Místo léků dostanete lidi. Hodně lidí. Neustále.
Postupně jsem pochopil, že domov důchodců není místo klidu, ale místo sociálního maratonu. Všichni se snaží nebýt sami, protože samota připomíná věci, na které se tady nemluví. A tak se hraje. Pořád. Hry, rozhovory, historky, drby, hádky, smíření.
A já, co jsem si přišel odpočinout, jsem se stal figurkou v nekonečné společenské hře, kde se nehází kostkou, ale otázkami: „Jak se máš?“ „Co tě bolí?“ „Pamatuješ si, jak to bylo dřív?“ A vy odpovídáte, protože se to sluší. Protože hra pokračuje.
Dnes už vím, že největší odpočinek v domově není lehátko, ale zavřené dveře. A největší výhra není v bingu, ale když se vám podaří strávit hodinu bez toho, aby na vás někdo promluvil. To je tady skutečný jackpot. A ten se vyhrává jen velmi zřídka.
