Článek
Do domova důchodců jsem šel s představou, že to bude něco mezi lázněmi a školou v přírodě. Hodně kroužků, málo povinností, maximálně tak sudoku, keramika a občasná kontrola tlaku. Realita mě ale praštila hned u vstupu, když mě uvítal pan recepční větou: „Tak pojďte, pokoj už na vás čeká. A spolubydlící taky.“ V tu chvíli jsem poprvé v životě zatoužil po vězeňské cele pro jednoho.
Můj spolubydlící se jmenoval Karel, bylo mu osmdesát dva a mluvil nepřetržitě. Nepřeháním. On skutečně dokázal mluvit i ve spánku. Zatímco já chrápal, on ze sebe v polospánku sypal historky z vojny, z práce v JZD a z rozvodu v roce 1974, který zřejmě pořád emočně zpracovával. Když jsem se ho jednou zeptal, jestli někdy mlčí, odpověděl mi: „Mlčet budu, až budu mrtvej, tak si to teď užívám.“
Ticho v domově důchodců je totiž vzácnější než volné místo na hřbitově. Ráno začíná zvukem pojízdných vozíků, cinkáním hrnků a paní Věry, která zásadně oznamuje všem, že dneska je zas pondělí a že to už nikdy neskončí. Na chodbě někdo kýchá, někdo nadává, někdo hledá brýle, které má celou dobu na hlavě. A do toho hraje televize nahlas, protože „já už stejně neslyším“, což říká každý, ale slyší úplně všechno, hlavně cizí rozhovory.
Zjistil jsem, že největší forma luxusu není polohovací postel ani vlastní koupelna, ale moment, kdy se za vámi zavřou dveře a nikdo po vás nic nechce. Žádné: „Můžete mi pomoct s mobilem?“ „Nevíte, kde mám zuby?“ nebo „Pojďte si poslechnout, co mi dneska řekl doktor.“ Já už nechci slyšet, co komu řekl doktor. V tomhle věku už všem řekl v podstatě to samé.
Jednou jsem se zavřel na záchodě jen proto, abych měl pět minut klidu. Seděl jsem tam bez potřeby, jen tak, v tichu. Byl to nejkrásnější relax od roku 1998. Dokonce jsem si tam začal nosit časopis, i když jsem vlastně ani nemusel číst. Stačilo, že mě nikdo neoslovoval křestním jménem s dodatkem „zlatíčko“.
Největší ironie je, že celý život jsem si stěžoval na samotu. Teď jsem obklopen lidmi dvacet čtyři hodin denně a sním o tom, že budu sám. Sám v místnosti. Sám v tichu. Sám bez Karla, bez paní Věry, bez skupinového sledování Ordinace, kde všichni komentují děj, jako by to byla hokejová repríza.
V domově důchodců se totiž všechno sdílí. Prostor, zvuky, pachy, nálady i deprese. Když je jeden smutný, do hodiny jsou smutní všichni. Když jeden nemůže spát, nespí půlka patra. A když jeden pustí rádio, poslouchají ho i ti, co už jsou tři roky hluší.
Postupně jsem pochopil, že skutečný luxus není nový mobil, ale vypnutý mobil. Není to lepší večeře, ale jíst sám a v klidu. Není to společnost, ale možnost volby. Volby být chvíli neviditelný. Neodpovídat. Nemluvit. Nemuset se smát cizím vtipům o tom, jak to „za nás bylo lepší“.
Nejvíc jsem si to uvědomil, když jsem jednou dostal jednolůžkový pokoj, protože Karel šel na vyšetření. Zavřel jsem dveře, sedl si na postel a nic. Žádné hlasy. Žádné otázky. Jen ticho. Takové to měkké, skoro slavnostní. Měl jsem chuť si ho zarámovat.
Seděl jsem tam asi hodinu a připadal si bohatší než všichni miliardáři světa. Protože oni mají jachty, já měl kliku na dveřích. A mohl jsem ji zamknout.
Tehdy mi došlo, že stáří není o tom, kolik máte léků, ale kolik máte klidu. A že největší přepych není služba navíc, ale služba méně. Méně zvuků, méně lidí, méně řečí. Ideálně nula.
Od té doby už nesním o dovolené u moře. Sním o pokoji, kde je ticho, zavřené dveře a nikdo se mě neptá, jestli vím, kolik je hodin. Protože já to vím. Je čas na klid. A ten je dneska dražší než všechno ostatní.
