Článek
Když jsem nastupoval do domova důchodců, měl jsem celkem jasno v tom, čeho se bojím. Že mi budou brát léky, že mi někdo omylem odnese pantofle a že budu muset jíst večeři v pět odpoledne jako v mateřské škole. Na to všechno jsem byl psychicky připravený. Na společenskou místnost ne.
Společenská místnost zní nevinně. Dokonce mile. Představoval jsem si něco jako kavárnu pro seniory. Křesílka, klid, noviny, možná šachy. Realita je ale spíš něco mezi čekárnou u zubaře a televizním studiem pro pořad „Chcete být unavení“.
Je to místnost, kam tě chodí pravidelně kontrolovat personál s výrazem, že „být mezi lidmi je zdravé“. A tak tě tam posílají, i když bys radši byl sám na pokoji a koukal do zdi, což je mimochodem jedna z nejlepších aktivit v důchodu.
Ve společenské místnosti je vždycky puštěná televize. Nahlas. Vždycky nějaký kanál, který nikdo nevybral, ale všichni ho nenávidí. Někdo chce zprávy, někdo seriál, někdo ticho, ale nakonec se díváme na pořad o vaření, kde mladý kuchař připravuje jídlo, které bychom stejně nemohli jíst, ani kdybychom měli zuby.
Kolem stolu sedí stejní lidé každý den. Paní, co pořád vypráví o tom, jak za války neměli banány. Pán, co slyší jen na pravé ucho, takže odpovídá na otázky, které nikdo nepoložil. A jeden, co pořád hledá ovladač, i když televizi stejně nikdy nevypnou.
Nejhorší je organizovaná zábava. To přijde animátorka, mladá, usměvavá, plná energie a optimismu, a oznámí: „Dneska si budeme povídat o vzpomínkách!“ A ty víš, že jsi v pasti. Protože když se důchodci začnou bavit o vzpomínkách, končí to vždycky u operací, pohřbů a toho, kdo už tady letos není.
Pak přijdou hry. Kvízy. Hádej písničku z mládí. Já už ani nevím, co bylo moje mládí. Každý tady má jiné. Pro jednoho je to Gott, pro druhého dechovka a pro třetího ticho v gulagu. A všichni mají pocit, že jejich mládí bylo to poslední opravdové.
Jednou nás nutili cvičit. Ve společenské místnosti. Seděli jsme na židlích a zvedali ruce do vzduchu. Polovina lidí si myslela, že je to hlasování, druhá že loučení a třetí že už je to konec. Já jsem si zvedl ruku jen proto, abych se mohl poškrábat na hlavě.
Největší problém společenské místnosti ale není hluk, program ani lidi. Největší problém je, že tam nemáš kam utéct. Když jsi doma, můžeš zavřít dveře. Tady maximálně zavřeš oči. A i tak slyšíš paní Novákovou, jak už po desáté vypráví, že její syn by mohl přijít častěji, kdyby chtěl.
Zjistil jsem, že největší luxus ve stáří není wellness, masáže ani lepší jídlo. Největší luxus je být chvíli sám. V tichu. Bez televize, bez programu, bez kolektivního sdílení zážitků, které nikdo sdílet nechce.
Společenská místnost je vlastně důkaz, že peklo nemusí hořet. Stačí, když je tam moc lidí, jeden ovladač a nekonečný pořad o vaření.
Takže kdyby se mě někdo zeptal, co je v domově důchodců největší trest, neřeknu stáří, nemoci ani samotu. Řeknu: společenská místnost v úterý od tří, když je kvíz, televize je nahlas a paní z personálu se tě zeptá, proč se nesměješ, když je přece taková zábava. A ty si uvědomíš, že největší společenský problém je, když už je té společnosti prostě moc.
