Článek
Do metra jezdím už desítky let. Zažil jsem éru papírových jízdenek, revizorů v kožených bundách i doby, kdy si lidé v dopravě četli noviny a maximálně si odkašlali. Dneska je to jiný svět. Moderní. Dynamický. A hlavně plný batohů, které mají evidentně vyšší společenské postavení než já.
Poprvé mi to došlo jednoho rána, když jsem nastoupil do metra v poloprázdném vagónu. Sedl jsem si ke dveřím, slušně, nenápadně, jako člověk, který už ví, že nemá nárok na luxus, ale jen na existenci. V další stanici nastoupila slečna s obrovským batohem. Ne sundaným. Ne přidrženým. Ne. Normálně ho nesla na zádech, jako by to byl její osobní přívěsný vozík.
A ten batoh si sedl. Na mě.
Tedy technicky vzato na moje koleno, rameno a část obličeje. Slečna si sedla vedle mě, batoh zůstal na zádech a já jsem se stal nárazníkovou zónou mezi člověkem a jeho majetkem. Slečna se ani neomluvila. Batoh taky ne.
Tehdy jsem pochopil, že batoh už není předmět. Batoh je entita. Batoh je osobnost. Batoh má právo na prostor. Já ne.
Od té doby si toho všímám všude. Lidi se v metru točí podle batohů. Uvolňují místo batohům. Uhýbají batohům. Dostávají rány od batohů. Ale nikdo se nezlobí na člověka. Všichni berou, že za to může batoh. Jako by měl vlastní vůli.
Jednou jsem dostal bathem do hlavy tak silně, že mi spadly brýle. Slečna se otočila a řekla: „Jé, pardon.“ Ne mně. Řekla to batohu. Opravdu. Podívala se na něj, upravila popruhy a šla dál. Já jsem mezitím hledal brýle pod sedačkou jako troska.
Nejhorší jsou ti, co si batoh sundají, ale položí ho na sedadlo. Vedle sebe. Batoh sedí, člověk stojí. Všichni stojí. Ale batoh má své místo. Pohodlně. V klidu. Bez lístku. Bez důchodu. Bez existence.
Zkoušel jsem si jednou sednout na místo, kde byl batoh. Slečna se na mě podívala pohledem, jako bych se pokusil ukrást její dítě. „Tam mám batoh,“ řekla. Ne „promiňte“. Ne „můžete si sednout“. Ne. Tam má batoh. Hotovo. Argument konečný.
V tu chvíli mi došlo, že společenská hierarchie v metru vypadá takhle:
- Batoh
- Kufr
- Kočárek
- Pes
- Mladý člověk
- Starý člověk
A někde úplně dole jsem já, s hůlkou a taškou z lékárny.
Batohy dneska zabírají víc prostoru než lidé. Když se někdo otáčí, nejdřív se otočí batoh. Člověk přijde až potom. Batoh má setrvačnost, poloměr, oběžnou dráhu. Je to v podstatě planeta. A my ostatní jsme jen satelity, co občas dostanou ránu.
Jednou jsem sledoval, jak se v přeplněném vagónu dva lidé mlátí batohy navzájem. Ne oni. Jejich batohy. Oni se ani nedotkli. Stáli metr od sebe, usmívali se do mobilu a jejich batohy se mezitím praly o životní prostor jako dvě znepřátelené zvířata.
Nikdo nic neřešil. Nikdo se neomluvil. Batohy si to vyřídily mezi sebou.
Začal jsem mít pocit, že kdybych si pořídil batoh, získám automaticky respekt. Možná bych si měl pořídit obrovský turistický batoh. Prázdný. Jen jako společenský štít. Sundám hůl, nasadím batoh a najednou budu někdo. Lidi mi uhnou. Dám ránu, aniž bych byl obviněn. Zabírám prostor a nikdo mi nic neřekne.
Protože batoh může všechno.
Člověk musí dávat pozor. Člověk se musí omlouvat. Člověk se musí krčit. Batoh ne. Batoh je agresivní, prostorový, dominantní. Batoh se neptá, batoh existuje.
A tak jsem v metru pochopil, že už nežijeme v době lidských práv. Žijeme v době batohových práv. Právo na prostor. Právo na sedadlo. Právo udeřit důchodce do žeber bez následků.
Já se tomu už jen směju. Stojím v rohu, držím se tyče a sleduju, jak kolem mě krouží batohy jako drony v moderní válce. Občas nějaký přistane na mém rameni. Občas na hlavě. Občas na břiše.
A říkám si, že až jednou umřu v metru, nebude to na infarkt. Bude to na batoh. A v nekrologu by klidně mohlo stát:
„Zemřel v přeplněném vagónu. Přežil tři režimy, dvě manželství a pět vlád. Nepřežil jeden studentský batoh s notebookem.“
