Článek
Nevím, kdy přesně se to stalo, ale někdy po šedesátce jsem si všiml jedné znepokojivé věci. Lidi si v hromadné dopravě sedají zásadně ke mně. Ne vedle sebe, ne k oknu, ne do prázdného čtyřsedadla. Ke mně. Vždycky ke mně. Jako bych byl nějaký magnet na cizí zadky.
Můžu nastoupit do tramvaje, kde sedí tři lidi rozhození po celém voze jak figurky v Člověče, nezlob se. A co udělá nový cestující? Projde kolem patnácti volných míst a s výrazem „tady je to správně“ se posadí přesně vedle mě. Loktem mi do žeber, batohem do kolene a kolenem do osobního prostoru, který už stejně dávno neexistuje.
Zkoumal jsem to vědecky. Sedl jsem si jednou úplně dozadu. Předek prázdný. Střed prázdný. A stejně si ke mně přisedla paní s nákupní taškou velikosti menší lednice. Další den jsem zkusil sednout doprostřed. Výsledek stejný. Přisedl si pán, který měl potřebu mi vyprávět, jak mu nefunguje kyčel.
Začal jsem mít podezření, že mám nějakou neviditelnou ceduli: „Tady si sedni, tady je bezpečno.“ Možná vyzařuju energii důvěry. Nebo únavy. Nebo „tenhle už nikam neuteče“.
Nejhorší jsou ti, co si nesednou jen tak. Ti si sednou a hned se roztáhnou. Lokty, kolena, kabelky, tašky, někdy i příběhy. Do pěti vteřin vím, odkud jedou, kam jedou a co je bolí. Jednou si ke mně sedla paní a během dvou zastávek jsem znal celý její zdravotní stav včetně tlaku, cholesterolu a podrobností o vnučce.
Já přitom mlčím. Nedávám žádné signály. Nekývám. Neusmívám se. Dívám se z okna, jako že neexistuju. A přesto si lidi řeknou: tenhle pán určitě chce společnost.
Zkoušel jsem experimenty. Nasadil jsem sluchátka. Stejné. Vytáhl jsem knihu. Ještě horší, protože pak se mě někdo zeptal, co čtu. Zavřel jsem oči a předstíral spánek. Výsledek? Paní mě vzbudila, jestli si může sednout.
Může. Vždycky může.
Největší paradox je, že když si sednu vedle někoho já, okamžitě vstane. To je pravidlo. Já přisednu k cizímu člověku a on si během dvaceti vteřin vzpomene, že vlastně potřebuje vystoupit, i když jsme teprve u první zastávky.
Ale ke mně si lidi sedají, i když nemusí. I když mají celý vagón pro sebe. I když by mohli sedět sami, v tichu, v prostoru, v míru. Ne. Oni chtějí sdílet.
Začal jsem si myslet, že to souvisí s věkem. Mladí si sedají k mladým. Staří ke starým. Je to taková tichá solidarita: „Ty taky smrdíš mastí, tak pojď ke mně.“ Možná podvědomě hledají někoho, kdo nebude hrát nahlas videa, nebude telefonovat a nebude se rozvalovat jak na pláži.
Já jsem totiž ideální spolusedící. Mlčím. Nehýbu se. Neexistuju. Jsem živá lavička.
A tak se ze mě stal veřejný mobiliář. Lidská zastávka. Místo, kam si cizí lidé chodí sednout, i když vůbec nemusí.
Nejhorší je, když si ke mně sedne někdo, kdo začne jíst. V tu chvíli už nejsme spolucestující, ale intimní pár na rande. Cítím rohlík, jogurt, salám, někdy i česnekovou pomazánku. A přitom je ve voze třicet prázdných míst, kde by mohl jíst sám a v klidu, jako normální člověk.
Ale ne. On chce jíst se mnou. Sdílet zážitek.
Postupně jsem došel k závěru, že v MHD neexistuje osobní prostor. Existuje jen kolektivní samota. Lidi nechtějí být úplně sami. Chtějí někoho blízko. Ne na mluvení. Ne na vztah. Jen na to, aby tam někdo byl. Aby nebyli izolovaní ve svém vlastním životě.
A já jsem ideální. Jsem tichý. Nenápadný. Neodporuju. Neutíkám. A hlavně už nikam nespěchám.
Takže až příště uvidíte v poloprázdné tramvaji starého pána, ke kterému si někdo sedá, i když je všude místo, vězte jedno: to není náhoda. To je sociální služba.
Já už to beru sportovně. Neptám se proč. Jen se posunu o dva centimetry, stáhnu loket a připravím se na další lidský příběh, který jsem si vůbec neobjednal.
Protože v MHD dneska nejezdíte sami. Jezdíte ve sdíleném životě cizích lidí. A já jsem zřejmě oficiální přestupní stanice.
