Článek
Když přišel covid, všichni jsme se báli. Roušky, dezinfekce, rozestupy, izolace. Personál chodil v rukavicích, my v respirátorech a televize jela nonstop zprávy o tom, kolik lidí kde kýchlo. Myslel jsem si, že nic už se nemůže šířit rychleji než virus. Omyl. Drby jsou tady absolutní pandemie bez vakcíny.
První podezření jsem získal ve chvíli, kdy jsem si ráno v kuchyňce povzdechl, že mě bolí koleno. Řekl jsem to potichu, spíš sám pro sebe. Odpoledne za mnou přišla paní z druhého patra a zeptala se, jestli je pravda, že jdu na operaci. Nevěděl jsem, jestli se mám smát, nebo rovnou volat rodině, aby si připravili černé oblečení.
V domově důchodců neexistují malé informace. Každá drobnost se okamžitě nafoukne do epických rozměrů. Řeknete, že špatně spíte, a druhý den se ví, že máte těžkou nespavost. Řeknete, že vám nechutnala polévka, a za chvíli koluje zpráva, že držíte hladovku. Řeknete, že vás navštívila dcera, a všichni řeší, jestli vás nepřijela odvézt natrvalo.
Největší záhada je, jak se ty informace vlastně šíří. Internet tady skoro nikdo nepoužívá, mobily má polovina lidí vypnuté a někteří si myslí, že Wi-Fi je nový druh vitamínu. Přesto se všechno ví. Rychle. Přesně. A často úplně špatně.
Stačí, aby někdo zahlédl, že jdete s kufrem po chodbě. Ve skutečnosti nesete prádlo do prádelny. Za deset minut se ví, že se stěhujete, za půl hodiny, že vás vyhodili, a večer už se řeší, komu dáte televizi, až odejdete na onen svět.
Jednou jsem slyšel dvě paní, jak si šeptají: „Prý ten novej pán je bývalej milionář.“ Ten „novej pán“ byl chudák bývalý účetní, který měl akorát slušné sako a mluvil spisovně. Do týdne už se řešilo, že má tajné konto ve Švýcarsku a že určitě bude zvát na kafe. Nezval. Koupil si rohlík se slevou.
Drby v domově fungují jako oficiální informační kanál. Dřív než cokoliv oznámí vedení, už to všichni vědí. Někdy dokonce dřív, než se to vůbec stane. Když se má měnit jídelníček, ví se to tři dny dopředu. Když má přijít nový obyvatel, známe jeho jméno, rodinné poměry, zdravotní stav a důvod rozvodu, i když se sám ještě ani nevybalil.
Nejvtipnější je, že všichni tvrdí, že drby nesnáší. Každý říká: „Já se o ostatní nestarám.“ Ale zároveň všichni vědí úplně všechno. Kdo s kým sedí, kdo koho nemá rád, kdo kolikrát upadl, kdo komu snědl jogurt a kdo má prý novou protézu, ale nechce to přiznat.
Drb je tady silnější než realita. Když něco popřete, tím to teprve začíná být zajímavé. „To není pravda.“ „No právě, tak to určitě bude pravda.“ V domově platí jednoduché pravidlo: čím víc něco popíráte, tím víc se to šíří.
Jednou jsem z legrace řekl, že přemýšlím o tom, že bych se odstěhoval na Kanárské ostrovy. Myslel jsem to jako vtip. Za dva dny se mě tři lidé ptali, jestli už mám koupené letenky. Jeden pán mi popřál šťastnou cestu a paní z kuchyně se zeptala, jestli mi má připravit balíček na cestu.
Covid se aspoň dal zastavit izolací. Drby ne. Drby projdou zdí, dveřmi, rouškou i mlčením. Nemusíte nic říct. Stačí, že se na někoho podíváte jinak než obvykle. Nebo že nejdete na večeři. Nebo že si zavřete dveře. A už to jede: „Něco se děje.“
Postupně jsem pochopil, že drby nejsou zlomyslnost. Jsou to sociální lepidlo. V domově se toho moc neděje, dny jsou si podobné, čas plyne pomalu a lidi potřebují příběhy. Tak si je vyrábějí. Z nás. Ze sebe. Z ničeho.
Drb je vlastně forma zábavy. Místo seriálů máme sousedy. Místo zpráv máme chodbu. Místo internetu máme paní Věru, která ví úplně všechno, a ještě to umí podat s dramatickou pauzou.
Takže dnes už vím, že největší nákaza v domově není chřipka, covid ani kašel. Největší nákaza je informace. Upravená, přibarvená, přehnaná. Šíří se rychle, bez kontroly a s neuvěřitelnou kreativitou.
A já už si dávám pozor, co říkám. Vlastně ne. Stejně je to jedno. I kdybych celý den mlčel, někdo si o mně něco vymyslí. Protože v domově důchodců platí jedno nepsané pravidlo: když se nic neděje, je potřeba to napravit. A drb je nejrychlejší způsob, jak vytvořit děj tam, kde by jinak bylo jen ticho.
